Martin Luther, Řím a reformace

Rok 2017 je poznamenán jedním velmi kulatým výročím. Před 500 lety, v roce 1517 totiž začalo to, co později obdrželo jméno „reformace“. V Německu jsou přípravy k připomínce tohoto výročí v plném proudu. Evangelická církev v Německu (EKD – Evangelische Kirche in Deutschland) cítí povinnost toto výročí nejen připomenout, ale také jeho význam znovu promýšlet1. I katolíci si mají co připomenout, proto se v rámci příprav také hlásí ke slovu. V této souvislosti je také třeba vidět návštěvu papeže Františka 31. 10. až 1. 11. 2016 ve švédském městě Lund u světového luteránského svazu. Při pamětní společné ekumenické bohoslužbě pronesl papež František homilii, ve které připomněl biblický odkaz jednoty Ježíšových učedníků2. Jednoty v různosti, protože lidé jsou různí. Také Ježíšovi učedníci byli podle líčení v novozákonních evangeliích velmi různí.

Dne 31. října 2016 začal jubilejní pětistý rok. 31. října 1517 totiž ve Wittenbergu augustiniánský mnich a profesor biblické teologie doctor Martin Luther zveřejnil 95 tezí k diskusi o prodávání odpustků. Toto datum se považuje za začátek reformace, která přeměnila pozdně středověký svět3. Jak tento začátek probíhal a co všechno se tomu následujících letech událo, o tom jsou různé, konfesionelně silně zabarvené – a proto od sebe velmi odlišné ba protichůdné – tradice. Jak to tenkrát skutečně bylo a co vedlo k rozdělení západního křesťanstva na evangelíky a katolíky, to zajímá současníky zvláště teď, když se připomíná začátek reformance.

V této souvislosti se nachází i německá kniha s názvem Kacíř Luther. Řím a reformace4. Jejím autorem je Volker Reinhardt, profesor dějin novověku na universitě ve švýcarském městě Fribourg/Freiburg. Reinhardt je uznáván jako světově vyhlášený odborník na renesanční papežství. Lutherova reformace, jejíž začátek je spojen se zveřejněním uvedených 95 tezí o prodávání odpustků, se odehrávala v pozdně středověkém Německu a ve střední Itálií, kolem Říma a Florencie, v době rané renesance, a tedy tohoto renesančního papežství. Mezi těmito dvěma zeměpisnými oblastmi vznikl střet, jehož jedním rozměrem byl bezpochyby spor o prodávání odpustků. Ale existovaly i další rozměry střetu, které při této příležitosti vypluly na povrch a se veřejně projednávaly.

Veřejná diskuse tehdy získala díky nedávno před tím vynalezenému knihtisku zcela jinou intenzitu než kdykoliv jindy. Tehdy vznikly tiskoviny, které dnes nazýváme letáky. Zvláště v Německu si tato nová technika získala rázem velkou oblibu. Martin Luther stejně i jako jeho němečtí odpůrci rozšiřovali své myšlenky a názory velmi rychle právě pomocí knihtisku, tiskly se letáky, brožurky a další tiskoviny, které se rychle šířily mezi lidem. Tuto skutečnost v celé její šíři italské církevní vedení podcenilo. Reakce z Říma na to, co se dělo v Německu, byla liknavá a nejistá a hlavně opožděná.

Volker Reinhardt rozpracoval v této knize historickou hypotézu, že luteránská reformace bylo intelektuální utkání mezi dvěma tehdejšími myšlenkovými světy, římským a německým. Na římské straně to byli humanističtí učenci s hlubokomyslnou spekulativní filosofií a teologií, uměnímilovní intelektuálové, dvořanská etiketa spojená se zesvětštěním kléru, volné mravy, mocenskopolitické chápání papežství a tomu odpovídající zmaterializovaná, spekulativní teologie. Ve srovnání s tím se jevila německá strana jako něco barbarského: hrubé, přímočaré myšlení střední Evropy ovlivněné selskou, řemeslnickou a obchodní praxí lidí v Německu jakož i sklonem germánského myšlení k věcnosti. Římská strana měla vůči Německu masivní předsudky. Že tehdejší papežský Řím Lutherovo vystoupení proti odpustkům na začátku úplně podcenil, o tom svědčí posouzení Lutherovy kritiky jako projevu mnišské hádavosti tradované jako výrok papeže Lva X.

K podpoře své hypotézy uvádí Reinhardt nesčetné citáty z dobových dokumentů. Velice hodnotné jsou poukazy na dokumenty dosud nevyhodnocených vatikánských archivů, které Reinhadt prostudoval a které v tomto díle v německém překladu uvádí. Jsou to velmi důležité zprávy římských nunciů a legátů z Německa a římské instrukce pro ně. Ale také na příklad záznam rozhovoru papežského vyslance Pietro Paolo Vergerio s Lutherem ve Wittenbergu v roce 1535. Jako ilustrace jsou v knize otištěny některé dobové karikatury a pamflety.

Uvedeným dvěma myšlenkovým světům odpovídaly ale také dva materiální, politickospolečenské a mocenské světy, totiž jednak papežská střední Itálie a na druhé straně Svatá říše římská (národa německého) se středoevropskými říšskými kurfiřty a dalšími knížaty. Renesanční papežové byli – až na malé výjimky – hlavně mocní velmožové a válečníci a ne duchovní pastýři. Byli zaměstnáni hlavně italskými záležitostmi. Obklopovali se dalšími velmoži, s jejichž materiální podporou si mohli při politických a válečných akcích být jistí. Papežství odměňovalo takovou spolehlivost propůjčováním „duchovních“ latifundií. V 15. a 16. století se velmoži ve střední Evropě – to znamená hlavně v dnešním Německu – cítili takovým přidělováním „duchovních“ statků ve prospěch převážně italských, francouzských a španělských velmožů nespravedlivě posuzováni, ba zanedbáváni. Odváděli ve prospěch „církve“ stále stejný „desátek“. Jejich odvody („výdaje“) byly stále stejné, ale „příjmy“ klesaly. Ve srovnání s Francií a Itálií i Španělskem dostávalo Německo skutečně méně přízně, projevů milosti a obročí. To platilo hlavně pro severní a východní Německo. Finanční odvody do Říma byly ale velmi vysoké. To se považovalo za římské rabování. Jakmile by se k této situaci přidala jediná další událost, která by podpořila podezření, že církevní velmoži a jejich spojenci jsou silně zaměření na hromadění majetku k utužení své moci a svých pozic, tak by mohlo u německých velmožů dojít k výbuchu nashromážděných pocitů ukřivdění. Německá knížata se cítila ukřivděna již delší dobu.

Touto událostí se stala výzva doktora Martina Luthera, profesora biblických věd na universitě Wittenbergu, aby se pomocí jeho 95 tezí diskutovalo o tom, jak to vlastně s těmi plnomocnými odpustky je5, když je možno si je koupit. Aniž by latinsky psané teze četli – ty byly ostatně určeny pro akademickou diskusi – byli v Německu jak knížata, tak i měšťané přesvědčeni, že papež a jeho okruh se chtějí jenom dále obohacovat a že jsou zkorumpovaní. Luther zpočátku kritizoval hlavně odchýlení od biblické tradice. Veřejnost tomu rozuměla jako kritice celého římského církevního vedení.

Martin Luther svých 95 tezí poslal také mohučskému arcibiskupovi jako příspěvek do diskuse. Tak se i vedení církve v Římě konkretně dozvědělo o protestu v Německu. V únoru roku 1518 varoval papež Lev X.6 před nebezpečím, které hrozí z Lutherovy kritiky. Už to nepovažoval za pouhou mnišskou hádavost. Po zahájení kanonického procesu s ním zaslal Luther v květnu 1518 své latinské zveřejnění 95 tezí s komentářem i tomuto papeži Lvu X. Na to odpověděl z pověření papeže písemně papežský teolog Silvestro Mazzolini, zvaný Prierias. V jeho „Responsorio“ jsou všechny Lutherovy téze popřeny jediným jediným „argumentem“: papež, to je církev; a zde není žádný omyl možný. S jednotlivými tézemi Prierias nepolemizuje. Lutherova kritika je označena za mínění odporující učení církve, tudíž kacířské učení.

Ještě v roce 1518 obdržel Luther kvůli podezření z kacířství předvolání do Říma, aby se celá záležitost vysvětlila. Na radu svého ochránce, saského kurfiřta Fridricha, zvaného Moudrý, zůstal ale Luther v Německu a do Říma se nedostavil. Vyvinul však na téma svých tézí rozsáhlou publikační činnost. Ta se setkala s ohromnou ozvěnou v celém Německu. Papež poslal do Německa jako legáta generála řádu dominikánů a kardinála jménem Thomas Cajetan7, aby celou záležitost s Lutherem vysvětlil. V říjnu roku 1518 se Cajetan setkal s Lutherem v Augšpurku (Ausgsburg) a tři dny Luthera vyslýchal. Účelem tohoto setkání bylo přimět Luthera k odvolání. To ale Luther odmítl a opakoval svoji argumentaci (protože nebyla obsahově vyvrácena).

Při tomto setkání na sebe narazily dva odlišné teologické přístupy a způsoby disputace. Cajetan byl dominikánský teolog poplatný Tomáši Akvinskému8, používající metodu na sebe navazujících sylogismů, odvozování ve smyslu formální logiky. Luther byl biblista, teolog odvozující své výpovědi z Nového zákona – z Vulgaty. Pro Cajetana bylo Lutherovo stanovisko nelogické, protože neuznávalo logicky vyvozené závěry, které vyúsťovaly do přesvědčení o neochvějné autoritě papeže. Pro Luthera bylo prodávání odpustků nesprávné, protože to odporuje tomu, jak je odpuštění a smíření líčeno v Novém zákoně.

Kardinál Cajetan odjel z Augšpurku s nepořízenou. Martin Luther byl přesvědčen o správnosti své kritiky prodávání odpustků a žádá o přímé posouzení celé záležitosti papežem a koncilem. To ale pro Cajetana – stejně jako pro všechny stoupence poslušnosti autoritám – znamenalo, že Luther je neposlušný a pyšný. Stejně „neúspěšné“ byly Lutherovy hovory s papežským komořím Karlem von Miltitz začátkem roku 1519. V červenci téhož roku se konala teologická disputace s profesorem teologie Johannesem Eckem v Lipsku. Tam zároveň formuloval Luther ještě ostřeji než předtím svoji kritiku současných papežů a autority v církvi. Zřejmě tehdy se rozhodl k soustavné písemné formulaci této kritiky.

V letech 1520, 1521 sepsal Luther ty své hlavní tituly s reformačním obsahem. Jedná se o tyto tři spisy: An den christlichen Adel deutscher Nation, Von der babylonischen Gefangenschaft der Kirche (původně latinsky) a Von der Freiheit eines Chris­tenmenschen9. V nich jsou formulovány podstatné reformační myšlenky. Člověk je před Bohen „ospravedlněn“ (dosáhne odpuštění) jenom Boží milostí, ne svými „dobrými skutky“. Požaduje se reforma papežství a celého církevního života, klášterního společenství, reforma celibátu, reforma mše a celé odpustkové praxe, počet svátostí se má redukovat, zůstat má jenom křest, večeře Páně a svátost pokání. Zdůrazňuje se všeobecné kněžství všech, svědomí každého křesťana, odmítá se čisté podřizování autoritám. Ve spise Svoboda křesťanského člověka vysvětluje dvojitou základní tezi: „Křesťanský člověk je svobodný ve všem a není nikomu podřízený; křesťanský člověk je ve všem poddaný služebník a každému podřízený“ (tj. povinný vyjít bližnímu vstříc). Když se papež a vedení církve nechce vrátit biblickému přístupu, musí s tím v Německu začít světská vrchnost.

V červnu roku 1520 vydal papež bulu „Exurge Domine“, kde se Lutherovi hrozí klatbou a exkomunikací. Jako poukaz na jeho kacířství uvádí bula jeho 41 výroků. Tuto bulu Luther 10. prosince téhož roku veřejně spálil a s ní hodil do ohně i tehdejší církevní zákoník, i knihy svých odpůrců. Již v lednu následujícího roku následuje bula „Decet Romanum Pontificem“, kde je Luther prohlášen za kacíře a dán do kladby. Lutherův ochránce, saský kurfiřt Fridrich Moudrý, se však zasadil o to, aby při příštím říšském sněmu Luther dostal příležitost své stanovisko obhájit a tím se kladby zbavit. V dubnu roku 1521 byl Martin Luther citován před říšský sněm ve městě Worms, kterému předsedal císař Karel V. Doprovázel ho papežský nuncius Girolamo Aleandro, který ale nebyl Lutherovým předvoláním příliš nadšen. Předvolání Luthera před říšský sněm bylo dílo kurfiřta Fridricha, který tvrdil, že Němec – totiž Luther – musí být posuzován jenom Němci v Německu. A kurfiřt Fridrich se prosadil.

Na říšském sněmu ve Wormsu byly Lutherovi předloženy jeho spisy podezřelé z hereze. Císař Karel V. a nuncius Aleandro pověřili profesora Johanna von Ecka výslechem. První otázka s týkala autorství předložených spisů. Luther přiznal, že většina pochází od něho. V druhé otázce šlo o to, zda obsah těchto spisů je stále ještě jeho mínění, ačkoliv církevní autority jej považují za herezi. Nato požádal Luther o čas na rozmyšlenou. Bylo mu povoleno si odpověď do příštího dne rozmyslet.

Následující den pronesl Luther k obsahu svých spisů výklad, ve kterém zdůraznil odvození svých názorů a argumentů z Bible. To dělal velmi svědomitě. Z tohoto důvodu nemůže uvedené názory odvolat. Kdyby je totiž odvolal, jednal by proti svému svědomí. Johann von Eck chtěl s Lutherem dále disputovat, ale císař Karel V. výslech ukončil a Luthera propustil. Tím byla klatba nad Lutherem potvrzena. Jeho ochránce saský kurfiřt Fridrich nechal však Luthera na cestě z Wormsu do Wittenbergu unést a dopravit na svůj pevný hrad Wartburg u města Eisenach v Duryňsku. V květnu 1521 podepsal císař Karel V. tzv. Wormský edikt, kterým byl Luther prohlášen za kacíře a kde se žádalo jeho vydání k upálení. To se však nemohlo uskutečnit, protože Luther byl již na Wartburgu pod ochranou saského kurfiřta v bezpečí. Tam ale nezahálel, nýbrž překládal Nový zákon do němčiny.

Luther se považoval za věrného syna církve, právě proto prodávání odpustků a s tím související představy odmítal. Domáhal se uznání Písma ve všech oblastech církevní praxe. Odmítal představu Boha jako přísného, byť spravedlivého soudce, a hlásal obraz milosrdného, milujícího Boha, který velkoryse hříšnému člověku odpouští. Zdůrazňoval, že věřit v tohoto milosrdného Boha je důležitější, než si získávat „zásluhy“ z dobrých skutků. Martin Luther byl přesvědčen, že církev se musí znovu vrátit ke svým kořenům. To původní křesťanské našel v Bibli, v Novém zákoně.

Lutherova kritika vyvolala pochopitelně reakci. Jak jsme již uvedli, rozšiřoval Luther své kritické připomínky také pomocí knihtisku. Podobně to dělali jeho protivníci v Německu a v celé střední Evropě. Brzy se způsob, jakým se účastníci sporu o sobě navzájem vyjadřovali, změnil. Vedle věcné argumentace se víc a více objevovaly nadávky, podezírání a fantastická tvrzení. Luther sám nebyl při formulování ani trochu vybíravý. Jeho protivníci i stoupenci ho v jazykových projevech nejenom následovali, ale snažili se ho i předčit. Tím celá diskuse o reformě církve zvulgárněla. Není tedy divu, že celý renesanční Řím z pozorování této situace získal silné a neochvějné přesvědčení o hrubém a vulgárním mnichu Lutherovi, který porušil svůj klášterní slib, holdoval s bývalou jeptiškou dobrému jídlu a pití, spolu s ní zplodil šest dětí a liboval si ve sprostém nadávání na římského papeže a církevní hierarchii. Tento „římsko-katolický“ pohled na Luthera a reformaci se s habsburskou protireformací rozšířil také v českých zemích a zůstal zde až do 70. let 20. století. Teprve Druhý vatikánský koncil (1962–1965) přinesl podněty k jinému pohledu.

Dnes, kdy si připomínáme pět set let od Lutherovy reformace, víme – katolíci společně s evangelíky čili protestanty – že na tehdejším rozštěpení křesťanstva se podílely obě strany. Podobně jako Jan Hus jedno století před tím se Martin Luther setkal s uceleným, neomylným systémem, který prostupoval celou tehdejší feudální společnost. Církev se tehdy nacházela na vrcholu své moci a svého vlivu na celou společnost. Zapomněla na starokřesťanskou zásadu: ecclesia semper reformanda est, církev se musí stále obnovovat, reformovat. V naší římskokatolické církvi panovalo toto zapomnění až do 20. století. Ale i církve reformace, ať luteránské nebo helvetské nebo kalvínské, nebo rozdrobené církvičky v severní Americe, si pomalu uvědomují, že starokřesťanskou zásadu o nutnosti neustálé sebeobnovy také zapomněly. To neznamená nic jiného, než že všechny křesťanské církve potřebují novou reformaci. A dále k tomu potřebují vyvinout nové úsilí o vytvoření jednoty při tolerování růzností, neboť lidé jsou různí.

Kniha německého historika Volkera Reinhardta, o které jsme zde hlavně referovali, je bohatostí předložených časových dokumentů z římských archivů velmi cenným přínosem k objasnění počátků Lutherovy reformace. Její četba není lehká, ale v každém případě velmi přínosná. Český překlad by byl žádoucí.

1 EKD zastavení v Praze 21. a 22. listopadu 2016 ve spolupráci s ČCE

2 Homilie je v českém překladu k disposici na webu české sekce vatikánského rozhlasu (RadioVaticana).

3 Všech 95 tezí je v českém překladu k disposici na webu v české Wikipedii.

4 Volker Reinhardt, Luther der Ketzer. Rom und die Reformation. Verlag C. H. Beck, München 2016, 352 S., ISBN 978 3 406 68828 7

5 Český překlad 95 tezí dostupný ve webu: https://cs.wikipedia.org/wiki/95_tez%C3%AD

6 Giovanni de‘ Medici, 1475 – 1521, papež od roku 1513 až do smrti 1521

7 Thomas Cajetan, vlastně Tomasso de Vio, 1469 – 1534, zakladatel renesančního novotomismu

8 Svatý Tomáš Akvinský 1225 – 1274, latinsky Thomas Aquinas, dominikán, směrodatný filosof a teolog, učitel církve; jeho rozsáhlé teologické dílo a způsob myšlení se nazývá tomismus; obnovené použití této teologické metody v renesanční době byl neutomismus.

9 Česky: „Křesťanské šlechtě německého národa“, „Babylonské zajetí církve“ a „Svoboda křesťanského člověka“.