O tom klukovi Ježíšovi

Úvaha o církvi nad překladem Pseudo-Tomášova evangelia dětství

Těsně před prázdninami vyšel první z dlouho očekávaných svazků novozákonních apokryfů. Dílo nepochybně zaplňuje mezeru na české biblistické scéně. Dosud byly novozákonní apokryfy přístupné pouze odborníkům v řeckém originálu, případně v cizojazyčných překladech různé kvality. Sem tam se u nás objevil pokus o překlady z prostoru různých esoterických skupin, ale takový překlad lze považovat za tendenční. Mimo to existovaly překlady několika apokryfů nevalné kvality z 50. let, které horkou jehlou ušila a vydala Husitská teologická fakulta.

V tomto novém díle se objevil i zajímavý překladatelský pokus Dr. Petra Peňáze, který se rozhodl Pseudo-Tomášovo evangelium dětství překládat obecnou češtinou. Tedy tak, jak se obecná řečtina doby helénské (koiné) musela jevit tehdejší intelektuální elitě. Tento překlad možná rozvíří diskusi v odborných kruzích, nicméně nese s sebou i možnost zamyšlení se nad problémem překladu Písma svatého a důsledků z toho vyplývajících.

Zamysleme se krátce, co vše s sebou volba jazyka překladu Písma nese. V našem kulturním prostředí jsme zvyklí na jazyk Písma jako na něco vznešeného a s vyšší kulturou spjatého. Vždyť např. kralická čeština dlouhou dobu suplovala spisovnou slovenštinu. Přepychu znalosti Písma si dopřávali i prostí lidé. Právě jejich lpění na jazyku Písma nám pomohlo zachovat si národní vědomí. V zápase s pokusy o poněmčení národa hrála biblická čeština nemalou roli. To vše je nutno mít na zřeteli a nedá se to odbýt mávnutím ruky.

Na straně druhé: do gotických katedrál a barokních chrámů se hodí právě taková vznešená čeština, i když se nám s ekumenickým překladem Písma stala o něco srozumitelnější. I v tom se to však hemží přechodníky a archaismy (stačí část textu „prohnat“ jakoukoli počítačovou jazykovou kontrolou a uvidíte sami). A tomuto jazykovému standardu se přizpůsobuje i ostatní bohoslužebný jazyk. A tak se běžně v katolickém prostoru např. neděkuje, ale vzdávají se díky, neoslavuje se, ale koří, a pokusí-li se někdo zjednodušit pompéznost jazyka, je přinejmenším označen za podezřelého, přinejhorším na něj ti, kdo mají pocit, že tím utrpí platnost bohoslužby, žalují u nadřízených.

V protestantském prostoru se zase často kazatelé snaží vyjadřovat přímo kralickou češtinou. Pokud ji ovládají, je to krásné, pokud ji neovládají, je výsledkem jazykový paskvil.

Ať chceme nebo nechceme, onen vznešený jazyk s sebou nese jakousi představu církve. Patří k němu nedělní šaty a nedělní oběd. Patří k němu kadidlo a zvuk varhan. Patří k němu pocit svátečního dne. Jenže. . . spolu s tímto jazykovým standardem se nám něco vytratilo: Prostí galilejští rybáři na břehu jezera. Obyčejní lidé, naslouchající dobré zvěsti v zapadlých vesničkách Palestiny a později na náměstích a v domech měst a městeček římského impéria. Otroci, vyděděnci, lidé z okraje společnosti. . .

Možná takové lidi dokážeme vnímat ještě jako romantickou kulisu biblických příběhů, ale ve skutečnosti? Že přeháním? Tak proč nás tak ruší a provokují v našich kostelech a modlitebnách ti „nepatřiční“? Ti, kdo se neumějí obléknout, protože třeba nevyrostli v tom správném prostředí? Ti, kdo neumějí mluvit, kdo se neumějí chovat? Jak je možné, že „sloupy církve“ vytlačí z kostela romské dítě, které se přišlo zvědavě podívat, když slyšelo hudbu? Nedávají mu tím najevo, že Bůh je jenom pro bílé a pro bohaté? Nebo aspoň pro spořádané - v chápání většiny? Jak je možné, že se „sloupy“ jiné církve vrhnou s výčitkami o neúctě ke svátosti na mladíka, který si „dovolí“ ke křtu přijít v čistých a zašitých džínsách a nevšimnou si, že pochází z prostředí, kde se nenosí nic jiného, než džínsy, ale nikoli čisté a zašívané? Jak je možné, že se kazatel v další církvi musí v pětatřicetistupňovém vedru omlouvat svému stádu, sundá-li si sako? Nepodařilo se nám spolu s jazykovou purifikací omylem vytěsnit také živé lidi?

Při jakési diskusi právě o výše zmíněné knize jsem vyjádřila názor, že by ovšem použití obecné češtiny např. při pontifikální mši působilo poněkud jako pěst na oko.“Moudrá církev se přizpůsobí a bude se ptát, zda jedůležitější biblická zvěst, nebo ty ozdoby okolo,“ dostalo se mi moudré odpovědi. Bylo by patrně zajímavé vyzkoušet tuto představu ve skutečnosti. Nebo alespoň. . . s vědomím všeho, za co vděčíme vytříbené biblické češtině začít uvažovat, kde zůstali ti lidé, kteří mluví obecným jazykem a kteří chodí venku kolem našich modliteben a kostelů. Možná, pokud nás neburcují ti lidé samotní, bychom si mohli představit, že v tom davu venku chodí také evangelista Marek a apoštolové, protože jejich vyjadřování pro nás není dostatečně vznešené a svaté.

Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha, 2001

Ukázka z českého překladu Pseudo-Tomášova evangelia dětství 

Jako ilustrac ik předchozí úvaze jsme pro vás na přeskáčku vybrali několik odstavců Peňázova překladu Pseudo-Tomášova evangelia.

Vyprávění Tomáše, izraelského filozofa, o dětství našeho Pána.

Já, Tomáš Izraelský, píšu tuhle zprávu pro všechny vás, bratry z nežidovských národů, abyste věděli, co jako kluk i jako velký udělal náš Pán Ježíš Kristus, který se narodil v naší zemi. Začalo to takhle:

Tenhle Ježíš, když mu bylo jako klukovi pět let a přišla bouřka, tak si hrál u brodu přes potok a sváděl pramínky vody do rybníčků. A potom udělal, že ta voda byla najednou čistá, a to řekl jediné slovo.

Taky udělal bahýnko a z něj uplácal dvanáct vrabčáků, a ona byla sobota, když to udělal. Byla tam i spousta jiných kluků, co si s ním hráli.

A jeden Žid, když viděl, co dělá Ježíš v sobotu, jak si tak hraje, tak hned běžel a povídá jeho otci Josefovi: „Podívej se, ten tvůj kluk je tam u potůčku, a vzal si tam bláto a uplácal z něj dvanáct ptáčků, a nedodržuje tak sobotu!“ A Josef běžel na to místo, a když to viděl, křikl na něj: „Co to děláš v sobotu, “říká,“ když se to dělat nesmí?“

Jenže Ježíš zatleskal rukama a křikl na ty vrabčáky: „Tak zmizte!“ A ti vrabčáci vyletěli a s křikem zmizeli.

No a Židé, jak to uviděli, tak se vylekali a běželi a vykládali starším ve vsi o tom, co viděli, že Ježíš udělal.

Syn písaře Annáše tam postával vedle Josefa a vzal vrbovou větev a vypustil ty rybníčky, co postavil Ježíš.

Když to Ježíš viděl, co udělal, tak se rozzlobil a povídá mu: „Ty mizero, ty darebáku, ty hlupáku, co ti jako udělaly ty rybníčky a ta voda? Však počkej, teď uschneš jako strom, a nebudeš mít ani listí, ani kořeny, ani ovoce.“

A ten kluk hned celý uschl a Ježíš šel pryč a vrátil se domů, k Josefovi. No a rodiče toho kluka, co uschl, byli bez sebe a zoufalí, že byl ještě tak malý, a šli za Josefem a křičeli na něj: „Tak takového kluka máš,“ říkali, „že tohle udělal!“

Pak zas šel po vsi, a nějaký kluk mu v běhu vrazil do ramene. Ježíš se rozčílil a povídá: „Ty už odsud neodejdeš!“ A ten na místě padl na zem a bylo po něm.

A někteří z těch, co viděli, jak se to stalo, říkali: „Kde se tohle dítě vzalo, že všechno, co řekne, je hned hotová věc?“ A rodiče toho děcka, co zemřelo, šli za Josefem a stěžovali si a říkali: „Ty, když máš tohohle kluka, tak tady s námi ve vsi bydlet nemůžeš! A nebo ho uč mluvit slušně, a neproklínat! Vždyť nám zabíjí děcka!“

A Josef si kluka vzal stranou a napomínal ho: „Proč tohleto děláš? Trápí je to a nenávidí nás a jsou na nás zlí.“ Ježíš na to řekl: „Já vím, že to, co říkáš, nemáš sám ze sebe, ale proti tobě nic říkat nebudu. Zato tam na ty čeká trest. A ti, cosi na něj stěžovali, hned oslepli.

Ti, co to viděli, se strašně polekali a šli a vykládali o něm, jak všechno, co jen kdy řekl, ať už pěkného nebo škaredého, opravdu tak bylo a zázračně se tak stalo.

A když viděli, že udělal Ježíš tohle, tak se Josef vzchopil, chytil ho pěkně za ucho a pořádně ho vytahal.

A kluk se rozzlobil: „Pro tebe je dost na tom, když hledáš, i když nemůžeš najít,“ povídá mu.“Tohles opravdu neudělal chytře. Nevíš, že nejsem tvůj? Nech mě na pokoji!“

Když ten učitel Zacheus slyšel tak úžasné výklady o prvním písmenu, jak mu je říká malý kluk,dostal se do rozpaků nad takovou odpovědí a nad tou jeho učeností a řekl těm, co stáli okolo: „Že já jsem si jen pozval tohle dítě! Teď tady chudák stojím, mám z toho ostudu a nevím kudy kam. Josefe, bratře, vezmi si prosím tě toho kluka. Nesnesu, jak se na mě přísně dívá, nedokážu prostě sledovat jeho řeč. Ten kluk se nemohl nikomu narodit, ten může krotit i oheň, ten snad tu byl už před stvořením světa! V čím břiše on rostl, který klín ho přivedl nasvět, to já nechápu. Úplně mě vyvádí z míry, příteli, nikdy nedokážu sledovat jeho myšlenky. Sám jsem se chytil do pastí, a tak nešťastně! Snažil jsem se najít žáka a teď vidím, že mám učitele.“

A jak tak Židé utěšovali Zachea, zasmál se ten kluk nahlas a řekl: „To co tě potkalo, ať teď přinese ovoce a ať vidí ti, co jsou v srdci slepí. Já jsem přišel shora, abych je proklel a pak je povolal vzhůru, tak jak to určil ten, kdo mě za vámi poslal.

A když ten kluk skončil tuhle řeč,uzdravili se všichni, co je potkala jeho kletba, a nikdo se ho od té chvíle neodvážil nazlobit, aby ho neproklel a abyneskončil špatně.

A o pár dní později si Ježíš hrál v jednom domě na terase a jeden z těch kluků, cosi hráli s ním, spadl z té terasy dolů a zabil se. Když to ostatní kluci viděli, utekli a Ježíš tam zůstal sám.

A přišli rodiče toho, co se zabil, řekli, že to on ho shodil dolů. A Ježíš řekl: „Já jsem ho neshodil.“ Ale oni naněj útočili.

A Ježíš seskočil ze střechy, postavil se vedle toho mrtvého kluka a co nejvíc nahlas zakřičel: „Zenóne“ – on se tak jmenoval – „vstaň a řekni: Shodil jsem tě já?“

A on vstal a na místě řekl: „Ne, pane, tys mě neshodil, tys mi umožnil vstát.“ A když to viděli, zůstali jako když do nich udeří. A rodiče toho kluka děkovali Bohu, že udělal takový zázrak, a klaněli se Ježíšovi k nohám.

Když mu bylo šest let, poslala ho matka, aby nabral vodu a přinesl ji domů, a dala mu vědro. V tlačenici do něj někdo vrazil a vědro prasklo.

Ale Ježíš rozprostřel plášť, kterýměl na sobě, naplnil ho vodou a donesl matce. Když matka viděla ten zázrak, co se stalo, políbila ho a pamatovala si ty tajemné věci, které viděla, že dělá.

Když byl čas sít, vydal se kluk i s otcem na pole, že budou sít obilí. A zatímco otec sel, zasel i malý Ježíš zrnko obilí. A požal a vymlátil z něj sto korců a pozval všechny chudáky z té vesnice na mlat, podaroval je obilím a Josefsi z toho obilí odnesl zbytek. To mu bylo osm let, když udělal tenhle zázrak.

 z řeckého originálu přeložil Petr Peňáz,vybrala JS