Eucharistie/večeře Páně

Ve zprávách o ustanovení večeře Páně (u synoptiků a v 1 K) čteme, že Ježíš vzal chléb, vzdal díky (εὐχαριστήσας)/požehnal (εὐλογήσας), lámal a dával. Obdobně jednal jednal s kalichem (s výjimkou lámání). Eucharistický blok liturgie je v obnovených liturgiích sestavován podle tohoto biblického schématu. Slovesu vzal odpovídá příprava darů, slovesu vzdal díky/požehnal odpovídá eucharistická modlitba tj. velké díkůvzdání/eulogie, slovesu lámal lámání chleba a slovesu dával přijímání.

Biblické názvy eucharistického bloku vždy zdůrazňují některou jeho část, ačkoli je dobré mít na paměti, že se pod nimi skrývá celé eucharistické konání vyjádřené čtyřmi slovesy. Název eucharistie/eucharistická slavnost jako by vyzdvihuje díkůčinění v rámci anafory. Název lámání chleba připomíná rozdělení se všem, vydannost. Název večeře Páně poukazuje na společné jídlo.

V římskokatolické církvi je přípravě darů věnována pozornost, možná je příprava darů až přetížená. Praxe eucharistické modlitby je přiměřená. Lámání chleba je omezeno pouze na jednu hostii, zatímco eucharistický chléb pro shromáždění ve formě předem zhotovených „malých“ hostií. Přijímání shromáždění bývá stále ještě deficitní – pouze pod jednou způsobou.

Protestantské církve mají formu přijímání přiměřenou, ale jakoby eucharistický blok spočíval pouze v přijímání (resp. „vysluhování“). Deficitní bývá eucharistická modlitba. Je často redukována na instituci, někdy chybí eplikléze a často anamnéze. Bez těchto částí je obtížné mluvit o eucharistické modlitbě. Rovněž lámání chleba není příliš příkladné. Chléb bývá nakrájen předem a z něj odlamovány jednotlivé částky až při přijímání. Symbolický charakter lámání se tak ztrácí, podobně jako u katolíků.

Vyhodnocení ankety

Současný stav ekumenické konvergence v případě eucharistie/večeře Páně se pokoušely mapovat anketní otázky. Respondentů bylo tentokrát celkem 15, z toho 6 římských katolíků, 1 starokatolík, 2 husité, 4 evangelíci a 2 z evangelikálních církví. Někteří referovali situaci více míst. Ženy byly 4, mužů 11. Pouze jeden respondent je jáhnem, ostatní jsou „laiky“.

Četnost slavení

Odpovědi na otázku otázku četnosti slavení eucharistie/večeře Páně mnoho překvapení nepřinesly. Optimální by bylo, pokud by eucharistie byla součástí každé nedělní a sváteční bohoslužby. V římskokatolické církvi se někde slaví denně. Je to dáno zejména tím, že mnozí katoličtí kněží si vykládají právo slavit denně eucharistii, jako povinnost. Účast členů obce, která je pro eucharistické slavení konstitutivní je tak logicky nízká. Tím ale, jak kněží ubývá, je denní slavení málokde. Většina římskokatolických respondentů sdělila, že se u nich eucharistie slaví v neděli a 1-2 týdně ve všední den, ve dvou případech (městské farnosti) je slavena denně. Výjimkou je skupina P2¹, která slaví čtrnáctidenně.

U starokatolíků a husitů se slaví eucharistie/večeře Páně každou neděli a ve svátky. V jedné hustitské obci navíc každý týden ve středu v rámci studentské liturgie.

V ČCE je patrný posun k častějšímu vysluhování večeře Páně. Minimální frekvence byla uvedena 7x ročně (malý sbor v západních Čechách) a sice na „Nový rok, začátek postu, Velikonoce, Letnice, poděkování za úrodu, zač. adventu, Vánoce“². Nejčastější je měsíční frekvence plus svátky. Např. jeden pražský sbor: „Obvykle jednou za měsíc, s nástupem nového faráře častěji, především v souvislostech se svátky (např. každou adventní neděli)”. Nezávisle na anketních údajích vím, že existují 2 sbory, kde vysluhují večeři Páně každou neděli.

Dvě odpovědi z evangelikálních církví se dosti lišily: „4x ročně“ a oproti tomu „Večeři Páně slavíme každou neděli.“ Respondent dodal: „Raději se nechoď dívat na to, jak Večeři Páně slavíme, nebo tě klepne …“

Jeden chléb, který se láme pro všechny

Důraz na symboliku jednoho chleba a jeho lámání máme od apoštola Pavla: A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova? Protože je jeden chléb, jsme jedno tělo, ač jsme mnozí, neboť všichni jsme toho jednoho chleba účastni. (1 K 10, 16b-17) Otázku, zda se jednalo o chléb kvašený, či nekvašený nelze jednoznačně odpovědět. Ježíš pravděpodobně užil při večeři na rozloučenou nekvašený chléb (pokud se jednalo o pesachový seder, ani jiný nebyl k disposici). Prvotní křesťané v biblické době naproti tomu užívali zřejmě chléb běžný, kvašený.

V římskokatolické církvi a CČSH se dosud u nás užívají bílá kolečka - „hostie“, materiál vyvinutý ve středověku, kdy byl dáván větší důraz na demonstraci, než na jezení eucharistického chleba. Představují problém v několika ohledech a již neodpovídají současným liturgickým předpisům. Měly by mít barvu chleba a větší tlouštku (aby bylo možné namáčení, pokud se praktikuje). O jednom chlebu se nedá mluvit. Pouze hostie pro předsedajícího - „velká“ se pak láme, zatímco hostie pro ostatní - „malé“ se zpravidla nelámou. Je problém i mluvit o chlebu. Prof. Holeton³ poznamenal, že „je snažší věřit, že se jedná o tělo Kristovo, než že se jedná o chléb“. Výjimku mezi římskokatolickými respondenty tvoří skupina P2. Chléb užívají „zpravidla kvašený, doma speciálně pro eucharistii pečený, vcelku donešený, před liturgií lehce nařezaný, rozlámaný pak v reálném čase při lámání chleba“.

Volný přístup je patrný v jedné starokatolické farnosti, kde chléb užívají „většinou normální, ale je nám to jedno, zvládneme i hostie, arabský chleba​, zkrátka co zrovna je“.

Aby byla zachována symbolika jednoho chleba, užívá se v jedné obci CČSH někdy „jedna velmi velká hostie, která se láme za všechny“.

V ČCE se užívá běžný kvašený chléb, který je předem nakrájen na proužky, ze kterých se pak odlamují částky. Pozitivní je, že se jedná o chléb, ale není vidět jeden a lámání má spíše praktický, než symbolický charakter.

U dvou evangelikálních sborů, ze kterých přišly odpovědi, se praxe lišila. Jedna odpověď na typ chleba zněla: „Není to pro nás podstatné. Chléb je rozlámaný předem.“ Druhá odpověď: „Nekvašený chléb (oplatka), těsto připomíná linecké, ale je slané, nikoli sladké. Oplatka je připečení upravena tak, aby se lépe lámala.“

Kalich

Kolování kalichů kolem stolu je součástí pesachového sederu a Ježíš velmi pravděpodobně předtím, než poslal třetí kalich - „kalich požehnání“ - nad ním pronesl „slova ustanovení“. Pitím z jedné nádoby je vyjádřena úzká vzájemnost stolovníků.

Červené víno lépe symbolizuje krev, proto mu většina církví dává přednost. V katolictví se ujalo bílé víno, neboť znečištění na ubruse („korporálu“) a utěrce („purifikatoriu“) není tolik viditelné. (Nic ovšem nebrání v tom užívat toto prádlo červené barvy.)

V antice se víno při pití ředilo vodou. Neředěné víno pili barbaři. Zvyk ředit víno vodou přešel i do křesťanské liturgie. Poměr vody a vína ale velmi kolísal. Např. tzv. akvaristé užívali pouze vodu. Reformace odmítla ředění kvůli jeho interpretaci. Voda prý znamenala církev, která se podílí na Kristově oběti. Dnes je v církvích vzešlých z reformace, které prošly liturgickou obnovou, užití vody zpravidla dobrovolné.

Některé odpovědi na otázku „Jaké se používá víno (červené či bílé či nealkoholické; mísí se s vodou, či se užívá neředěné)?“ Římskokatolická farnost v Německu: „Mnohá německá diecéze je hrdá na své mešní víno. A některé německé benediktinské kláštery mají dodnes vinice i vinné sklepy…“ Husitská obec v jižních Čechách: „Víno se používá o poznání častěji bílé než červené, někdy však i kořeněný kagor. Víno se ředí menším množstvím vody.“ Sbor ČCE v Praze: „Červené alkoholické víno neředěné, je připravený také vinný mošt pro děti či abstinenty.“ Jiný sbor ČCE v Praze: „Víno červené (vždy velmi dobré, neředěné).“ Evangelikální sbor: „Snažíme se o červené alkoholické víno. Ve výjimečných případech použijeme džus či bílé víno. Vodou neředíme.“ Jiný evangelikální sbor: „Nealko červený vinný mošt.“

Sub utraque

Mnohem zásadnější, než jaké víno je užito, je zda skutečně všichni přijímající mohou přijímat pod obojí způsobou. Ve všech církvích se tak děje, s výjimkou římskokatolické, ačkoli i zde nic nebrání tomu, aby se tak dělo. Předpisy to umožňují a s ohledem na Kristova slova „vezměte a pijte“ je doporučováno spíše pití z kalicha, než namáčení. Přijímání z kalicha se však děje spíše výjimečně. Odpovědi na otázky: „Přijímání pod obojí způsobou se děje vždy? Výjimečně? Při jakých příležitostech? Nebo vůbec?“ Římskokatolická farnost v okolí Brna: „Při velkých svátcích namáčením. Předloni na Zelený čtvrtek jsem navrhnul panu faráři přijímání podobojí napitím, s čímž souhlasil. Paradoxně o to loni žádný z laiků nijak nestál a nechtělo se mně při nezájmu ostatních usilovat o udržení této praxe.“

Někde přijímají pod obojí pouze někteří. Jako např. v akademické farnosti v Praze: „výjimečně (Zelený čtvrtek – všichni; svatba – nevěsta a ženich + svědci vždy podobojí, stejně tak u křtu dítěte – rodiče a kmotři podobojí; při křtu dospělých – křtěnec a kmotr podobojí)“ Takovýto postup zřejmě vyhoví předpisům, ale může svědčit o nedostatečně reflektované sakramentální teologii, kdy se roli obce nepřipisuje zásadní role; mohou být ve hře i praktické důvody. Když už ale eucharistii slavíme, tak by měla obsahovat všechny náležitosti. Je to jako bych pozval sto přátel na hostinu, všem dal polévku, ale druhé jídlo jen několika z nich. (Já však, jako hostitel bych druhé jídlo měl a jedl bych jej dokonce před zraky hostů napřed…) Výjimku z výjimky představuje skupina P2, kde se přijímá „vždy sub utraque“.

McDonald’s communio

Tak byl dosud označován způsob, kdy přijímající přicházejí ve frontě. S tím, jak McDonald zavádí obsluhu, bude třeba vymyslet jiný název, nebo lépe tento způsob opustit. Kromě toho, že je praktický, má samé necnosti. Vzájemnost s druhými vyjadřujeme tím, že se jim koukáme na záda… Zcela ignorujeme základní schema římské liturgie. Mezi její specifika patří, že je postavena na třech průvodech: vstupním (kdy účastníci vchází na místo slavení), průvodem s dary, kdy lidé přináší dary služebníkům a průvodem k přijímání, kdy služebníci vrací požehnané (eulogizované, konsekrované) dary zpátky lidem. Symbolická idea je v protisměrnosti průvodů. Pokud směr posledního průvodu otočíme, že lidé si přichází pro požehnané dary, a nikoli, že jsou jim přineseny, zastíráme poselství eucharistie: Ježíš přichází k nám (dříve než my k němu).

Římskokatoličtí respondenti odpovídali, že u nich přijímají ve frontě. Výjimku představovala skupina P2: „V kruhu kolem stolu Páně, což je zároveň na svých místech.“ Podobně v obci CČSH v Praze: „Bohužel ve frontě. Při studentských bohoslužbách v kruhu kolem oltáře“. V ČCE se přijímá v kruzích či polokruzích. Příkladná je praxe jednoho pražského sboru: „přijímání v jednom kruhu okolo vnitřních stěn kostela“. V evangelikálních církvích se přijímá na svých místech a kazatel obchází přijímající. Je to lepší, než aby lidé chodili ve frontě a bylo by plně vyhovující, pokud by uspořádání prostoru bylo komuiální. Pokud ovšem lidé sedí v lavicích a sledují záda před sebou, má to k vyjádření sounáležitosti s Kristem uprostřed daleko.

Jeden kalich

Použití jednoho kalicha pro všechny má svou symbolickou hodnotu. Aby bylo možné používat jeden kalich i při větším množství přijímajících, v reformaci vymysleli konvici, ze které se dolévá. Kvůli urychlení přijímání se často používá více kalichů. Protože pití z kalicha trvá déle, než přijetí eucharistického chleba je vhodné, aby na jednoho služebníka s eucharistickým chlebem byli dva služebníci s kalichy. Někde se začaly používat individuální kalíšky. Sbor ČCE v Praze: „Přijímá se ze dvou stejných kalichů, několik posledních let i kalíšky (argumentuje se zdravotními důvody, oboustranným ohledem nemocných i zdravých), ovšem s těmi pouze v prvních dvou kolech (obvykle jsou kola čtyři).“

Exkurz – Zdravotní rizika přijímání z jednoho kalicha

Rizika pití většího množství lidí ze společné nádoby byla vícekrát odborně posuzována i s využitím obsáhlých bakteriologických a virologických studií. Souhrnně lze říci, že rizika jsou extrémně nízká a není důvod k masovému používání individuálních kalíšků.

Pokud vyloučíme přenos kapénkové nákazy (např. kýcháním do kalicha) pak mohou riziko představovat patogenní bakterie a viry přítomné ve slinách, v menší míře pak rtěnky, které jsou optimálním prostředím pro růst mikrobů, a delší vousy, pokud nejsou pravidelně myty. Naproti tomu víno působí antimikrobiálně a antisepticky. Nelze na to však úplně spolehnout, neboť čas mezi dvěma příjimajícími je v řádu vteřin, zatímco víno ničí mikroorganismy v řádu desítek vteřin. Antiseptické účinky vína významně zesiluje teplota (přídavek vroucí vody k eucharistickému vínu v pravoslaví), ovšem v době přijímání je již její účinek nízký. Pozitivní vliv má povrch nádob zhotovených ze vzácných kovů. Ani na něj však nelze úplně spolehnout – patogen je zneškodněn pouze s přímým kontaktem s povrchem nádoby. Nejúčinnější je otírání kalicha utěrkou, nejlépe bavlněnou. Běžné otírání odstraní asi 90 % mikroorganismů. Se zbytkem potenciálně přítomných patogenů si imunitní systém zdravého člověka lehce poradí. Určitou obezřetnost vyžadují přijímající s akutním respiračním onemocněním, s otevřenými ranami na rtech, či v ústech. Zde je možné volit buď namáčení, nebo malé kalíšky, nebo věnovat otírání zvýšenou pozornost (což je ve velkém shromáždění problém, ale je to možné např. u lůžka nemocného) – např. nejprve vlhkou utěrkou a pak suchou. Přijímání namočením nebo malé kalíšky asi nebudeme odpírat lidem se sníženou imunitou a skrupulantům, kteří si myslí, že mají sníženou imunitu. Nejsou pro to sice racionální důvody, ale tito lidé nejsou často argumentům přístupní a je zbytečné, aby se stresovali. Kalíšky mají spíše psychologický, než skutečný efekt. Mnohem důležitější je dodržování běžné hygieny – mytí rukou služebníků (mýdlem), používání umytých nádob, vypraných a vyžehlených ubrousků.

Eucharistická modlitba

Zatímco by se katolíci měli učit u protestantů formě přijímání (pod obojí, v kruhu), čeští protestanti by si měli osvojit eucharistickou modlitbu. (Jak je to ostatně běžné u všech církví vzšlých z reformace, které prošly liturgickou obnovou.) Eucharistická modlitba – díkůčinění Hospodinu nad chlebem a vínem má původ v hebrejských berachot (požehnání nad jídlem). Má tři konstitutivní prvky: instituci (slova ustanovení), anamnezi (vzpomínku na Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání) a epiklesi (prosbu k Duchu sv. o proměnu darů a proměnu naší). Pokud v rámci slavení večeře Páně eucharistická modlitba chybí, nebo je deficitní, pak se stává deficitní i víra ve svátostné působení Krista a slavení má charakter čistě lidského konání.

V římskokatolické, starokatolické, husitské církvi je eucharistická modlitba standardní součástí eucharistického bloku. U ČCE a u evangelikálních církví je to problém. Výstižná odpověď na otázku, zda večeře Páně obsahuje eucharistickou modlitbu, přišla z jednoho pražského sboru: „Řekněme ,prvky eucharistické modlitby´“ V dosavadní agendě ČCE by se dala nazvat eucharistickou modlitbou (s přimhouřením obou očí) ta podle formuláře B a D2. Vyhovující je tzv. Alternativní eucharistická modlitba ve II. díle agendy, jejíž autorem je prof. Filipi.⁴

Eucharistickou modlitbu přednáší předsedající (na rozdíl od rozdílení svatých darů, což předsednickou rolí není), ale je jakýmsi vyznáním víry celého shromáždění, které reaguje závěrečným amen a dalšími aklamacemi (např. sanktus, anamnetická aklamace).

Důležitý je i postoj celého shromáždění, který má být během celé modlitby jednotný, aby se tak vyjádřila jednota celé modlitby. V římskokatolické církvi s tím jsou problémy. Někde vystřídají i tři postoje (stání, klečení, sezení)! Římskokatolická farnost v okolí Brna: „po „proměňování“, kdy shromáždění klečí, si lidé při eucharistické modlitbě sednou anebo zůstanou klečet“⁵

Římskokatolická farnost v Německu: „To je v každé farnosti malinko jiné. V zásadě se snad dá říci, že se v Německu více stojí (resp. více kopíruje chování ministrantů, kteří vědí, co by měli dělat). Mám pocit, že v liberálních diecézích se víc toleruje nejednotné chování, tj. nikdo se nepohoršuje nad tím, že někteří lidé stojí a jiní klečí. Takové věci se prostě neřeší.“

Nejednotný postoj během eucharistické modlitby se vyskytuje u v CČSH. Obec v Praze: „Od instituce se stojí až do přijímání – a také při přijímání. V některých sborech se podle oficielní Farského liturgie se ještě po instituci vkládá píseň a při té se sedí a vstává se pak při Otčenáši.“ Obec v jižních Čechách: „lid většinou sedí (při instituci stojí)“.

Jednotný postoj anketa zaznamenala u skupiny P2: „Během celé eucharistické modlitby sedíme.“ Podobně jeden z evangelikálních sborů: „Společenství po celou dobu sedí.“ V případě druhého evangelikálního sboru, v případě starokatolíků a ve všech pěti sborech ČCE , ze kterých přišli odpovědi, shromáždění celou dobu stojí.

Přijímání dětí

Protože aktivní účast na eucharistii/večeři Páně je dovršením křesťanské iniciace, položil jsem otázku: „Jaká je praxe přijímání dětí (hned po křtu? po 1. přijímání/konfirmaci? Jinak?)?“ Většina odpovědí potvrzuje, že v římskokatolické církvi se přijímá po tzv. 1. sv. přijímání (ve věku 7-10), v evangelických církvích po konfirmaci (zpravidla ve věku 11-15 let). Možnost přijímat v mladším věku byla zaznamenána ve starokatolické církvi: „Pokud jsou děti pokřtěné a mají touhu, přijímají. Pokud nechtějí, nenutíme je​. Jsou farnosti, které praktikují něco jako 1. svaté přijímání, ale je to místo od místa.“ a jednom pražském sboru CCE: „pokud chtějí děti dříve, je to na základě rozhovoru faráře s dítětem a rodiči, pak je výsledek oznámen staršovstvu – spoluvysluhujícím“. Postoj k přijímání malých dětí pod obojí ukázala odpověď z římskokatolické farnosti v Německu: „Děti přijímají až po tzv. prvním svatém přijímání. Příprava proběhne zhruba v osmi letech. V tento den se dříve slavnostně přijímalo pod obojí, ale rodiče si začali stěžovat, že nechtějí, aby jejich děti “pily alkohol”. Uvažovalo se o tom, přejít na vinnou štávu, ale nakonec se od přijímaní pod obojí v tento den upustilo úplně.“ K tomu připomínám pravoslavnou praxi, kde iniciace probíhá v raném věku (kojeneckém či batolecím). Dítě přijímá jen pod způsobou vína a to tak, že služebník namočí prst v kalichu a dítě jej olízne…

Praxe intercommunia

Teoreticky je s intercommuniem problém v římskokatolické církvi. K přijímání nekatolíků je zapotřebí souhlas ordináře a je vyžadována „katolická“ víra. Praxe je ovšem vstřícnější.

Na otázku: „Jsou příslušníci jiných církví zváni k intercommuniu? Jsou oznamovány omezující předpoklady přijímání?“ římští katolíci odpovídali: Farnost v Německu: „Formálně zváni nejsou. Ale de facto je intercommunio možné a bývá i praktikováno. Můj evangelický potažmo (teologicky vzato) luteránský manžel při velkých slavnostech (např. první svaté přijímání našich dětí) přistupuje ke Stolu Páně v místní katolické farnosti. Zřejmě by to bylo možné zcela zlegitimovat, kdybych o tom (katolicko-evangelické manželství) předem promluvila s knězem. To ale asi dělá málokdo, a protože z fronty nelze nikoho vyřadit (tolik oficiální směrnice), přijímá de facto každý, kdo chce.“ Farnost v okolí Brna: „Zváni nejsou, avšak omezující podmínky nejsou oznamovány.“ Farnost v okolí Prahy: „Nejsou zváni; omezení oznamováno výjimečně (např. při „půlnoční“).“ Skupina P2: „Příslušníci jiných církví jsou k intercommuniu zváni, žádná omezení nejsou ohlašována.“

Zodpovědná se zdála starokatolická odpověď: „Intercommunio není problém. Podmínky se oznamují buď když je přítomen někdo zcela cizí, nebo se host dohodne s někým znalým před bohoslužbou (nemusí to být nutně farář, ale např.​ člen farní rady nebo ten, kdo hosta přivedl). Pokud jde o mne, nemám problém účastnit se jinde, pokud vím, že s tím ani druhá strana nemá problém. Pokud by měla, zdržím se, a to i v případě, že splňuji všechny omezující podmínky.“ Obě odpovědi z CČSH byly podobné: Obec v Praze: „Naše církev neomezuje přijímání (jedinou podmínkou je křest), ale běžně se to neoznamuje. Pouze při slavnostnějších bohoslužbách, kdy se účastní i lidé z jiných církví.“ Obec v jižních Čechách: „Příslušníci jiných denominací jsou samozřejmě k Večeři Páně zváni. Předpoklady omezující přijímání se nevyhlašují.” U ČCE je vstřícnost k hostům značná. Některé odpovědi lze interpretovat tak, že ani křest není podmínkou. Např. ten samý respondent popisuje praxi na Vysočině: „ano jsou zváni všichni pokřtění“ a v Praze: „jsou zváni všichni, kdo vyznávají Krista, jako svého Pána a Spasitele, z jakékoliv kř. denominace“. U dvou evangelikálních denominací se odpovědi lišily. V jedné nejsou příslušníci jiných církví zváni, ve druhé: „Nijak nerozlišujeme. Kdo se cítí hoden přijmout, tak přijme. Občas proneseme, že zveme všechny pokřtěné na odpuštění hříchů, ale nejsme v tom nijak důslední.“

Přímluvy

Již v 1. apologii mučedníka Justina (kolem r. 150) čteme, že poté co přestavený dokončí výklad přečteného slova bible se shromáždění ujímá modliteb za vládce, potřebné atd. Tyto modlitby směřují převážně vně shromáždění a spojují slavící obec/sbor s celou církví. Přednášet přímluvy není rolí předsedajícího, ale obce. Obec může přímluvy improvizovat přímo při bohoslužbě, může je připravit předem a její zástupce je přednese, nebo použije nějakou sbírku přímluv. V římskokatolické církvi se dlouhá léta používaly předlohy nevalné kvality. Ovšem blíží se doba vydání kvalitního souboru, který sestavil jáhen Jan Rückl.⁶

V římskokatolické církvi není ani tak problém, kdo přímluvy přednáší – obvykle to je ministrant či zástupce obce, ale to, že se obec na jejich tvorbě nikterak nepodílí. Navíc je to jedna z nejzanedbanějších součástí liturgie – přímluvy jsou často redukované za pouhé čtyři prosby (z každé skupiny církev-svět- potřební-místní obec pouze jedna prosba). Z odpovědí je inspirující pouze farnost v Německu: „Přímluvy jsou svěřeny pověřenému členu obce (všichni mají lektorské zkoušky). Část je převzatá, část se přizpůsobená farnímu kontextu.“ a skupina P2: „Vedení přímluv je svěřeno zástupci obce, přímluvy jsou improvizovány členy shromáždění.“ V pražské akademické farnosti shromáždění slyší kvalitní přímluvy, ovšem bývají přednášeny předsedajícím, což mu nepřísluší. Je tak porušena liturgická subsidiarita.

Ve starokatolické farnosti jsou přímluvy improvizovány: „Začíná a končí předsedající, jinak se zapojují všichni.“ Ze zdroje mimo anketu vím, že jsou často zaměřeny pouze na místní shromáždění, což není na škodu, pokud to není volba výlučná. Problematické jsou ale formulace typu: „Prosme, abychom si uvědomili…“ V takovém případě se již o přímluvy nejedná.

V církvích vzešlých z reformace, které ještě neprošly liturgickou obnovou, je zvykem (oproti praxi staré církve), že přímluvy přednáší předsedající. Pouze odpověď jednoho pražského sboru svědčí, že to není pouze věcí předsedajícího: „V rámci euch. farář (samostatné přímluvy presbyter)“