Kult dětských mučedníků byl neodmyslitelnou – a velmi populární – součástí středověkého křesťanství. Vedle skutečných Kristových svědků, kteří položili život pro svou víru (Anežka Římská, Vít) šlo ovšem často o oběti zločinů, pocházející nezřídka z vysokých vrstev společnosti. Dětství, spjaté s nevinností, a nezaslouženě krutý konec, dojímal a fascinoval široké vrstvy, přičemž snad v pozadí můžeme spatřovat vzpomínky na obětování lidských bytostí v předkřesťanských kultech. Keltská církev nezůstala v úctě ke svatým dětem nikterak pozadu. Chtěl bych se tu zaměřit na dvě oběti vražedného násilí, k němuž došlo kolem roku 540 kdesi v Dumnonii, mocném království na území dnešního Devonu, Cornwallu a částečně Somersetu.
Mravokárný keltský kněz a opat Gildas „Moudrý“, ve druhé části své práce O dobytí a pádu Británie, odsuzuje pět z tehdejších brythonských králů pro jejich ničemnosti. O vládci Dumnonie, jménem Konstantin, píše – mimo jiné – toto:
„Přesto, po složení strašlivé přísahy, v rouše svatého opata a mezi svatými oltáři, mečem a oštěpem zraňoval a drásal dva královské chlapce s jejich průvodci, což učinil, když byli na prsou matky časné i v lůně církve – matky duchovní. Pláště, rudé jejich sraženou krví, dotkly se místa, kde se svatá oběť přináší.“ (II, 28) 1
Ačkoli Gildas nachází podivuhodnou zálibu v dramatickém a kostrbatě pompézním stylu, nedá se vyloučit, že k vraždě obou princů došlo skutečně v přítomnosti jejich matky a jednalo se o poměrně malé děti. I kdybychom však předpokládali, že se princové už nacházeli na prahu dospělosti, čin křivopřísežného krále, který vraždí přímo v kostele, převlečený za duchovního, je hrůzný sám o sobě. Jelikož porušená přísaha se týkala králových krajanů, proti nimž se zmíněný vladař zavázal neosnovat lsti, je pravděpodobné, že princové pocházeli z dumnonijského královského rodu a byli tedy Konstantinovi blízcí příbuzní, možná synovci.
Zločin prošel králi zcela beztrestně. Vrah vládl dál a teprve ve stáří – snad po setkání s opatem Petrocem – se rozhodl vstoupit do monastýru v Menevii.2 Zemřel v pověsti svatosti, podle krajně nevěrohodných údajů jako mučedník ve Skotsku. Kostelů, zasvěcených této podivné osobě, najdeme v keltských zemích hned několik (ačkoli zřejmě splynul s jinými svatými monarchy téhož jména). Kult princů, jejichž jména historie nezachovala a zná je jen Bůh, se objevuje – a to ještě ani nevíme s určitostí – na jediném místě v Bretani.3
Než se však k tomu dostaneme, sluší se – čistě pro zajímavost – připomenout, že Gildovou zprávou se inspiroval Geoffrey z Monmouthu (1095–1155), když psal Historii králů Británie, své nejpopulárnější dílo – z historického hlediska ovšem téměř bezcenný škvár. Podle Geoffreye byli oba princové syny zrádného – leč polomytického – hrdiny Mordréda a stihla je pak oprávněná smrt z Konstantinových rukou – jednoho v Londýně a druhého ve Wincesteru, v katedrále svatého Amphibala (kniha XI, 4). K této odvážné lokalizaci dospěl autor zřejmě na základě latinského slova „amphibales“, které se ve tvaru „amphibalo“ objevuje v Gildově textu pro označení opatského roucha, použitého Konstantinem jako maskování. (Amphibalus, slavný mučedník římské Británie, však asi také za svůj vnik vděčí pouhému omylu.)4 Geoffreyova zpráva je rozhodně nepravdivá, zavádějící, a nemusí nás vůbec překvapovat, že ho už jeho vzdělaní současníci – například Gerald de Barri – považovali za nestoudného lháře.
Vraťme se teď do Bretaně. Ve farnosti S. Geran v Moribhanu jsou uctíváni – pod jménem Dredenau (či Dredenaux) – dva chlapci z královského rodu, které údajně zavraždil jejich strýc. Těla pohodil v bažině, kde se zjevovala bílá bachyně do té doby, než byly ostatky vyzdviženy. Patricia Healy Wasyliw5 upozorňuje, že v lidových představách se duchové dětí často zjevují v podobě prasátek, zde ovšem může spíše jít o předkřesťanský keltský motiv mateřské bohyně, ve Walesu dobře známé jako kouzelná prasnice Hen Wen („Stará Bílá“). V Moribhanu působil už zmiňovaný Gildas, a významný viktoriánský historik keltského křesťanství Sabine Baring-Gould se domníval, že původní kostelík, zasvěcený dumnonijskému králi Geraintovi, zde vystavěl právě on.6 Pokud se tak vskutku stalo, je lákavé předpokládat, že tam přenesl i úctu k zavražděným princům z Geraintova rodu. Tragický příběh mohl být během staletí lokalizován do okolí bretaňského kostelíka – ačkoli nelze vyloučit, že i tam došlo k podobnému zločinu. Vždyť taková zvěrstva byla páchána (a žel, stále jsou) neustále – nám stačí jen vzpomenout na učebnicový příklad ubohých princů v Toweru, z jejichž smrti tudorovská propaganda obvinila Richarda III. (vládl 1483–1485).
Co znamená jméno Dredenau – a proč ho mají tito světci společné – to vskutku netuším. Jejich sochy v kostele svatého Gerana (Gerainta) je představují jako černovlasé mladíky v rudých, zlatě lemovaných, šatech s krvavou jizvou na čele. Nestojí tam však jen jako připomínka dávného nepotrestaného zločinu. Odkazují na dětskou zranitelnost, ke které jsme jako křesťané povoláni, na křehkost a bezbrannost, s níž se – v duchu evangelia – vystavujeme krutosti tohoto světa.
1Cit. podle: Baring-Gould, S., Fisher, J., Lives of the British Saints, sv. II, London 1908, str. 170, in: http://www.archive.org/stream/liveofbritischsa02bariuoft (navštíveno 5.9.2017)
2Rhygyvarch´s Life of St David, 32, in:
http://povertystudies.org/Links/Rhwymbooks/StDavidHome.htm (navštíveno 30.8.2017)
3Baring-Gould, Lives, sv. II, str. 356 (navštíveno 3. 9. 2017)
4Baring-Gould, Lives, sv. I., str. 151-152 (navštíveno 5. 9. 2017)
5Wasyliw, P. H., Martyrdom, Murder and Magic, New York, 2008, str. 80.89
6Baring-Gould. Lives, sv.. II., str. 358 (navštíveno 6. 9. 2017)