Počátky pohřební praxe, pietního nakládání s těly zemřelých, jsou zastřeny zřejmě v samých počátcích lidských dějin. Mnoho z nejstarších pozůstatků našich prapředků jsou jejich pohřebiště. Pohřební praktiky v různých dobách a na různých místech vykazují jistou univerzální, všelidskou podobu. V poslední době však u nás povážlivě roste procento anonymních pohřbů bez jakéhokoli obřadu. Přesto mnoho lidí, kteří nepatří do žádné křesťanské církve a sami sebe charakterizují jako „nenáboženské“ žádá pro své blízké o církevní pohřeb. Křesťané musí být citliví na tyto základní lidské potřeby, které pozůstalí od pohřbu vědomě či nevědomě očekávají.
Bible odráží více postojů ke smrti. Od přesvědčení, že smrt je trestem za hřích a dlouhý život odměna za spravedlnost až po Janovo evangelium, kde Ježíšova smrt je trumfem nad zlem a vzkříšení je její nevyhnutelné pokračování. První křesťané, kteří očekávali brzký Ježíšův příchod, se rmoutili ze smrti svých blízkých, neboť se nemohli plně účastnit realizace nového věku přicházejícího božího království. Bible v souvislosti se smrtí hovoří jak o smutku, tak o naději, jak o utrpení, tak o slávě.
Všechny tyto aspekty se odráží v křesťanském pohřbu. Zahrnuje projev víry ve vzkříšení, ale i stín pochybností této víry, tj. pocit smutku, úzkosti a ztráty. Pohřeb má sice umožnit projevit smutek, ale zároveň nemá být projevem úzkosti ze smrti a zoufalství. Uprostřed smutku je místo i pro díkůvzdání.
Ne nadarmo bylo starověké pojetí pohřbu spojeno s oslavou eucharistie. Eucharistie jako díkůvzdání za smrt i vítězství Krista nad smrtí; eucharistie jako předzvěsti mesiášské hostiny;eucharistie zprostředkující zážitek solidarity křesťanské obce v těžké chvíli pozůstalých. Jakkoli se křesťanské pohřby během staletí zabývaly představami, co se stane s těmi, kteří zemřeli, dnes je ve středu pozornosti myšlenka solidarity. Všechny naše zkušenosti s božím královstvím se odehrávají v eschatologickém napětí „už“ a „ještě ne“. Tuto zkušenost jsme schopni vyjádřit a zprostředkovat na poetické a symbolické úrovni.
Původními služebníky pohřební liturgie byla rodina nebo kmen mrtvého člověka, a to je stále v mnoha částech světa platí i dnes. Křesťané velmi brzy tento okruh rozšířili na celou křesťanskou obec. Hřbitovy se staly významnými místy pro křesťanskou komunitu, a to zejména v době pronásledování. Rozhodující roli při pohřbu začali mít služebníci církve.
Dnes je na místě podporovat spolupráci rodiny a přátel osoby, která zemřela a služebníků církve při přípravě a uskutečnění pohřbu. Rodina a přátelé, kteří přicházejí, aby pohřbili své mrtvé, by měli být podporováni, aby se na liturgii aktivně podíleli.
Ježíšův pohřeb probíhal podle obvyklého pořádku, byť zrychleným postupem, neboť bylo málo času. Pomazání vonnými látkami bylo anticipováno již za Ježíšova života: „Učinila, co mohla, předem pomazala mé tělo k pohřbu.“ (Mk 14,8). Josef z Arimatie stačil Ježíše obvázat plátny, způsobem popsaným na Lazarovi: „Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem.“ (J 11,44). K jeho řádnému pomazání ženy učinily přípravy: „Pak se vrátily domů a připravily vonné látky a oleje. V sobotu podle přikázání zachovaly klid.“ (L 23,56). Již k němu ale nedošlo… Součástí pohřbu v novozákonní době byl hlasitý pláč a naříkání (Mk 5,38). Sám Ježíš u Lazarova hrobu zaplakal (J 11,35). Určitý zlom v pojetí křesťanského pohřbu přináší 1 Te 4, 13-15: Nechceme vás, bratři, nechávat v nevědomosti o těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději. Jestliže však věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak Bůh také ty, kdo zemřeli skrze Ježíše, přivede s ním.
1. Pohřeb slavit raději v kostele než v krematoriu či obřadní síni. Promyslet umístění rakve – v centru prostoru je Kristus, nikoli zemřelý.
2. Kázání vychází z biblických textů, nikoli z životopisu zemřelého.
3. Je velmi vhodné slavit eucharistii, slavnost Kristovy smrti a zmrtvýchvstání.
4. Přítomnost křesťanské obce je předpokladem slavení každé liturgie.
5. Je vhodné užívat křesťanské symboly – paškál a kříž či bibli na rakvi.
6. Jako liturgickou barvu volit bílou (v římské církvi se již užívá při pohřbu dětí).
7. Průvod, který symbolizuje cestu do nebeského Jeruzaléma, je součástí ritu.
Pohřební obřady je možné uspořádat vícerým způsobem. Tradičně se pohřeb koná na třech místech (v domě zemřelého, v kostele a na hřbitově). Během průvodů z místa na místo se zpívají žalmy. V současné době bude obvyklejší pohřeb na jednom, či dvou místech. Klíčovými součástmi pohřbu jsou biblická čtení a modlitba posledního rozloučení. Jako příklad jsem zvolil rituál sestavený Bonaventurou Boušem2, který předpokládá slavení eucharistie a poté poslední rozloučení, průvod na hřbitov a uložení do hrobu.
V eucharistické liturgii odpadají závěrečné obřady. Předsedající si stoupne k nohám zemřelého a vyzve k modlitbě těmito, nebo podobnými slovy:
Je třeba prokázat našemu zemřelému poslední službu lásky,
pohřbít ho a odevzdat Pánu Bohu.
Modleme se tedy, aby náš Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista,
který není Bohem mrtvých, ale živých,
vysvobodil našeho bratra N. ze smrti;
aby byl k němu ve svém soudu milosrdný,
odpustil mu jeho dluhy
a přijal ho do svého života věčného.
Chvíle ticha
Dobrotivý Otče, do tvých rukou odevzdáváme našeho bratra N.,
neboť věříme, že zemřel s Kristem,
s Kristem že vstane z mrtvých.
Děkujeme ti za všechno,
cos mu dal, když žil mezi námi;
a děkujeme ti také za všechno, co jsme od něho přijali;
vždyť tvá dobrota k němu byla i darem pro nás.
A prosíme tě: Slyš naše modlitby Bože
a ukaž nám své milosrdenství.
Dej svému služebníku N. podíl a společenství s tvými vyvolenými
a nás, které tu zanechal, potěšuj svým slovem a nadějí,
že se na nás naplní tvá zaslíbení
skrze tvého Syna, našeho Pána a bratra Ježíše Krista,
neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého
žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Poté předsedající vyzve slovy: Vyjděme v pokoji ve jménu Páně a všichni za zpěvu žalmu 51 odchází na hřbitov. U hrobu předsedající vyzve k modlitbě:
Náš Pán, Ježí Kristus, řekl:
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.
A každý, kdo jest živ a věří ve mne, neumře na věky.“
V důvěře v toto slovo prosme za našeho bratra N.:
Chvíle ticha
Pane Ježíši Kriste, náš vykupiteli,
Ty ses vydal na smrt, abys spasil všechno, co zahynulo.
Tys ná svým křížem otevřel bránu života.
Pokorně se dovoláváme tvého slitování:
Odpusť tomuto svému bratru všechny hříchy
a nedopusť, aby byl od tebe odloučen.
Umřel ve tvé lásce,
ať je ve tvé lásce pochován.
Ať se mu ukáže moc slávy
kterou máš u svého nebeského Otce.
Zastaň se ho před božím soudem
a přijmi ho do království světla a míru.
Neboť věříme, že žiješ a se svým Otcem kraluješ na věky věků. Amen.
Během spouštění rakve se shromáždění modlí Otče náš.
Poté předsedající přednese modlitbu za pozůstalé:
Otče milosrdenství a Bože veškeré útěchy,
ty nás miluješ láskou věčnou.
Shlédni na naši úzkost a náš pláč.
Dej nám pocítit, že jsi s námi, i když jsme opuštěni,
a že je s námi tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus,
který svou smrtí přemohl smrt a vzkříšením obnovil život.
Dej, ať ho věrně následujeme,
abychom s našimi zemřelými vešli ve tvé království,
kde nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář
a budeme ti podobni na věky, Bože náš,
a věčně tě budeme chválit
skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Závěrečné požehnání
Pokoj a požehnání všemohoucího Boha,
Otce i Syna i Ducha svatého,
Ať na vás na všechny sestoupí
a zůstane s vámi navždy. Amen.
Pohřeb v Presbyteriální církvi USA nelze kombinovat s pohřbem pořádaným jinou institucí – armádou, spolkem, sdružením. Takové pohřby musí probíhat samostatně. Je to dáno více státem, než denominací – v USA docházelo k tomu, že některé organizace, jako např. Ku-klux-klan, zcela rozvrátily křesťanský charakter pohřbu. Předpokládá se účast celého sboru na pohřbu svého člena. Obsah pohřbu je ale přizpůsoben okolnostem, podle toho, jak silná je vazba zemřelého, či pozůstalých na církev. U pohřbu aktivních členů je zařazeno slavení večeře Páně.
Je vhodné, aby se rodina a přátelé shromáždili k modlitbě - doma nebo v pohřební službě v den nebo v předvečer pohřbu. K tomu slouží krátká liturgie, které předsedá ordinovaný služebník, nebo jiný zástupce církve. Může mít tento obsah:
Verš písma (Ř 15,13; Ž 46,1; Dt 33,27; Mt 5,4; 2 K 1, 3-4)
Modlitba – jako vzor je uvedeno několik modliteb, např.:
Věčný Bože,
pomáháš nám, když máme trápení,
pošli svého svatého Ducha,
aby nás potěšil a posílil naši naději života věčného
a důvěru ve tvou dobrotu a milosrdenství,
skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Hymnus
Žalm
Čtení z Písma – jeden, nebo více úseků. Může následovat interpretace čtení a jeho reflexe s ohledem na život zesnulého.
Modlitba – je uvedeno několik vzorů, např.:
Svatý Bože,
jsi pánem života a smrti,
stvořil jsi nás ke svému obrazu a pečuješ o nás.
Děkujeme ti za tvého služebníka/tvou služebnici N.,
za dar jeho/jejího života,
za lásku a milosrdenství které jsi mu/jí daroval.
Zvláště ti děkujeme za lásku projevenou v Ježíši Kristu,
který zemřel a vstal z hrobu, aby nás osvobodil od zlého,
a dal nám věčný život.
Dopřej nám, až bude ukončen náš čas na zemi,
ať můžeme být spojeni se všemi svatými
v radosti svého věčného domova.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Modlitba Páně
Požehnání
Požehnej nás Pán,
chraň ode všeho zlého
a přiveď nás do života věčného.
S výjimkou závažných důvodů se pohřeb věřícího křesťana obvykle děje v kostele, v době, kdy sbor může být přítomen. Tento pořad se užívá za přítomnosti těla nebo popela zesnulého, ale může být upraven pro použití jako zádušní bohoslužba. Je-li přítomno tělo, rakev by měla být uzavřena před začátkem liturgie. Může být zakryta bílou pohřební pokrývkou.
Položení pokrývky
Pokrývka může být umístěn nad rakví v době, kdy je tělo přineseno do vchodu kostela, nebo v případě průvodu bezprostředně před ním. Při přikrývání předsedající říká například:
Všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. (Ga 3,27)
Při svém křtu byl/byla N. oblečen/a v Krista,
V den Kristova příchodu bude oblečen/a do jeho slávy.
Verše Písma
(Ž 124,8; Ř 6, 3–5; J 11, 25–26; Zj 21,6; Zj 22,13; Zj 1, 17–18; J 14,19; Mt 11,28; 1 P 1, 3–4; Ž 46,2; J 14,27; Ž 103,13; Iz 66,13; Dt 33,27; Ř 8, 38-39; Iz 41,10; 2 K 1, 3–43; 1 Te 4,14.17-18; Ř 14,8; Zj 14,13; J 10,14; Iz 40,11).
Žalm, hymnus, nebo spirituál
Modlitba
Pán s vámi. I s tebou.
Modleme se
Po krátkém tichu následuje jedna z následujících, nebo podobná modlitba
Věčný Bože,
Stvořiteli nebe a země,
vytvořil jsi nás z prachu země,
a vdechl jsi nám život.
Oslavujeme tě.
Ježíši Kriste,
jsi vzkříšení a život:
Podstoupil jsi smrt pro celé lidstvo,
a zmrtvýchvstáním z hrobu
jsi otevřel cestu k věčnému životu.
Chválíme tě.
Duchu svatý,
zdroji a dárče života,
jsi utěšitelem všech, kteří truchlí,
v tobě máme spolehlivou důvěru
a věčnou naději.
Klaníme se ti.
Tobě, svatá Trojice,
buď sláva a čest na věky věků. Amen.
Vyznání a slovo milosti
Může být zařazena modlitba vyznání.
Vyznání
Předsedající říká:
Požádejme nyní Boha, aby očistil naše srdce, aby uzdravil naše vzpomínky, a obnovil naši důvěru v jeho dobrotu.
Všichni vyznávají svůj hřích následující modlitbou:
Svatý Bože, vidíš do nás, jací jsme, a znáš naše nejtajnější myšlenky.
Vyznáváme, že jsme nehodní tvé laskavé péče.
Zapomínáme, že veškerý život pochází od tebe a že k tobě se vše živé vrací.
Nehledali jsme vždy tvou vůli a neřídili se jí.
Nežili jsme jako tvé vděčné děti,
ani jsme nemilovali, jako Kristus miluje nás.
Na rozdíl od tebe, jsme nicotní. Jsme drženi pouze tvou milostí.
Milosrdný Pane, odpusť nám, uzdrav nás,
osvoboď nás od našeho hříchu
a obnov nám radost z tvého spasení
nyní a navěky.
Může následovat tichá modlitba.
Zvěstování odpuštění
Předsedající zvěstuje ujištění o Boží odpouštějící milosti: (Ř 8,34; 2 K 5,17)
Slyšte dobré zprávy!
Kdo odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen,
je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!
Vězte, že je vám odpuštěno a zůstávejte v pokoji. Amen.
Čtení z Písma
Je vhodné číst jak ze Starého, tak Nového zákona. Jedno čtení by mělo být zvoleno z evangelia. Mezi čteními může být zpíván, nebo čten žalm nebo chvalozpěv.
Kázání
Po čteních, může být jejich poselství zvěstováno v krátkém kázání. Mohou následovat projevy vděčnosti Bohu za život zesnulého.
Vyznání víry
Shromáždění může stát a říkat nebo zpívat Apostolikum. Nebo může zpívat „Chválíme tě, Bože“ ať již namísto Apostolika, nebo po něm. Nebo může být užito jiné vyznání víry.
Modlitby díků, proseb a přímluv
Za našeho bratra/sestru N.
se modleme k našemu Pánu Ježíši Kristu,
který řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“
Pane, ty jsi těšil Martu a Marii v jejich zármutku;
buď s námi, kteří truchlí pro N.,
a osuš slzy těch, kteří pláčou.
Vyslyš nás, Pane.
Plakal jsi u hrobu svého přítele Lazara; utěš nás v našem smutku.
Vyslyš nás, Pane.
Vzkřísil jsi mrtvého k životu; uveď našeho bratra/sestry do života věčného.
Vyslyš nás, Pane.
Slíbil jsi ráj pro kajícího lotra; přiveď N. do nebeské radosti.
Vyslyš nás, Pane.
Náš bratr/sestra byl/a očištěn/a křtem a pomazán/a Duchem svatým;
dej mu/jí společenství se všemi svými svatými.
Vyslyš nás, Pane.
Byl/a živen/a u stolu zde na zemi; přivítej ho/jí u stolu v nebeském království.
Vyslyš nás, Pane.
Potěš nás v našich bolestech nad smrtí N.;
ať naše víra je naší útěchou a věčný život naší nadějí. Amen.
Večeře Páně
Odevzdání
Hymnus např.
Jen ty jsi nesmrtelný, stořiteli a tvůrče všeho. Jsme smrtelní, vytvoření ze země, a do země se vrátíme. To jsi stvrdil, když jsi nás stvořil a řekl: „Jsi prach a v prach se navrátíš.“ Každý z nás odchází dolů do prachu země; ale i u hrobu chceme zpívat píseň: Aleluja, aleluja, aleluja. Dej odpočinutí, ó Kriste, svému služebníku se všemi svými svatými, kde není ani bolest, ani smutek, ani vzdychání, ale život věčný.
Modlitba odevzdání např.:
Ty jediný jsi nesmrtelný, Stvořiteli a Tvůrče všeho.
My jsme smrtelní, stvořeni ze země a do země se vrátíme.
To jsi ustanovil, když jsi nás stvořil se slovy:
„Jsi prach a v prach se navrátíš“
Všichni z nás se staneme prachem, ale i u hrobu budeme zpívat:
Aleluja, aleluja, aleluja.
Dej Kriste odpočinout svému služebníku se všemi svými svatými,
kde není ani bolest, ani smutek, ani nářek, ale život věčný.
Svatý Bože, svou tvůrčí silou jsi nám dal život
a ve svém vykupitelském díle jsi nám dal nový život v Kristu.
S vírou svěřujeme N. tvé milosrdné péči Kristu, našemu Pánu,
který zemřel a vstal z mrtvých, aby nás zachránil,
a který s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého,
nyní i navěky věků. Amen.
Požehnání
Např. dle Žd 13,20-21
Průvod
Předsedající kráčí před rakví a opouští kostel. Mohou být zpívány či říkány žalmy, hymny nebo kantika. Pokrývka může být sňata předtím, než rakev opustí kostel a je přenesena na místo pohřbu.
„Nyní, Panovníku, podle svého výroku propouštíš svého otroka v pokoji, neboť mé oči spatřily tvou záchranu, kterou jsi připravil před tváří všech lidí, světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“
Sláva Otci… (L 2,29–32)
Věty Písma (Jb 19,25; J 11, 25–26; 2 K 5,1; Zj 1, 17–18; J 14,19; Ř 14,8; Ž 16,11; J 6,68)
Pohřeb do země
S nadějí ve zmrtvýchvstání k věčnému životu a v jistotě zaručené naším Pánem Ježíšem Kristem odevzdáváme všemohoucímu Bohu našeho bratra/sestru N. a ukládáme jeho/její tělo do půdy, zem zemi, popel popelu, prach prachu.
Pohřeb do vody – do hlubiny
Kremace – k navrácení na prvky
V kolumbáriu – ke konečnému místu odpočinutí
Zj 14,13 „Blahoslavení mrtví, kteří od této chvíle umírají v Pánu!“ „Ano,“ praví Duch, „ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“
Modlitba Páně
Modlitba
Pane, pomáhej nám celý dlouhý den, když se stíny prodlužují a přichází večer, uspěchaný svět zmlkne, shon života je u konce, a naše práce je ukončena. Pak ve své milosti nám dej bezpečný příbytek, svatý odpočinek a nakonec pokoj, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
Požehnání
Respondenti měli většinou s pohřby (až na dvě výjimky uvedené níže) malou zkušenost. Všichni odpovídali (vč. evangelikála), že při pohřbu je přítomna rakev s tělem zemřelého/zemřelé. Respondenti dosvědčovali (na rozdíl od mé zkušenosti), že se kázání zabývalo biblickými text. V církvích vzešlých z reformace u nás stále není součástí pohřbu slavení večeře Páně. Zatímco katolíci a husité se při pohřbu přimlouvají za zemřelé, protestanti nikoli (ovšem děkují za zemřelého). Zařazení eulogie nad rakví (klíčového místa pohřbu) se nepodařilo ani v případě kladných odpovědí potvrdit. Bylo patrné, že to respondenti nedokáží identifikovat.
Soubornější vyjádření zaslala starokatolická respondentka:
Je hezké si udělat obrázek, jak to vypadá, a vyjde z toho, že je to různorodé i v rámci jedné konfese. Při takové příležitosti je asi výsledek dán – osobností zemřelého (jinak to bude vypadat u starého kněze-skauta, jinak u dítěte z CB, jinak u člověka, který zahynul při neštěstí), možnostmi rodiny (tj. jaké pohřební místnosti jsou v dosahu, jaké jsou zvyklosti rodiny – vesnice x město, mírou praktikování křesťanství rodinou a mírou její zakotvenosti do společenství, vůbec otázka fungujícího společenství, které pomůže, ohledem na nevěřící příbuzné atd. v neposlední řadě jde dnes i o finance), mírou osvěty a pružnosti toho, kdo pohřeb povede (domluvit se dá leccos, jen je třeba vědět, co domlouvat a třeba i mít na to kapacitu, protože právě v takových chvílích se očekává od služebníků církve, že oni budou ti profíci, kteří vědí, jak a co udělat). Co by bylo asi na místě zdůraznit, je skutečnost, že křesťané, na rozdíl od sekulární společnosti, považují za důležité se nějak se zemřelým rozloučit. V sekulární sféře čím dál tím víc frčí pohřby bez obřadu, nebo když už, tak bez řečnění (jako by si nevěděli rady a neměli co říci), jen s hudbou (v poslední době jsem tak zažila 3 sekulární).
Husitská farářka v Brně odpovídá, že nejčastěji se pohřby konají v krematoriu, zřídka v kostele, na hřbitově ne. Účast služebníků různých církví se děje „zejména když se zemřelý pohyboval v ekumenickém prostředí. Zažila jsem CČSH, CČE nebo CČSH, ŘKC – častěji.“
1Srv. Senn F.C., Christian Liturgy, Catholic and Evangelical, Mineapolis, 1997, str. 671
2Bouše Z.B., Malá katolická liturgika, Vyšehrad, 2004, str. 178-81