Arcibiskup Oscar Romero: lidská tvář církve Latinské Ameriky

14. října 2018, papež František prohlásil arcibiskupa Oscara Romera svatým, společně s papežem Pavlem VI. a několika dalšími blahořečenými. Jsem rád, že jsem se této historické události mohl účastnit spolu s dalšími 8000 lidmi ze Salvadoru. Proces kanonizace arcibiskupa Oscara Romera byl náročný. V cestě stálo mnoho překážek kvůli kterým bylo svatořečení stále odkládáno. V Salvadoru většina lidí začala uctívat arcibiskupa Oscara Romera jako svatého již dávno. Vliv jeho vraždy během slavení eucharistie 24. března 1980, byl stále čerstvý, když brazilský biskup Pedro Casaldáliga napsal svoji slavnou báseň „San Romero de America“. Je v ní verš: „nikdo nesmí umlčet tvoje poslední kázání“. Avšak politická elita v Salvadoru vynaložila velké úsilí, aby zabránila oficiálnímu uznání Romera celou církví. Měli spojence mezi vlivnými kardinály ve vatikánské kurii. Jejich argument byl, že Romero nezemřel pro víru, ale protože se angažoval v politice.

Papež František učinil blahořečení a kanonizaci svoji osobní prioritou. Pro papeže, je Romero mučedník, který reprezentuje, co znamená být chudou církví pro chudé. Jen pár týdnů od svého zvolení se papež František sešel s arcibiskupem Vincenzo Pagliou, který byl zodpovědný za Romerův případ, a vyzval ho, aby odblokoval celý proces a rychleji jej dořešil. 14. srpna 2014, když papež mluvil s novináři v letadle na cestě domů z Koreje, popsal Romera jako mučedníka pro lásku k bližnímu, který zemřel pro nastolení spravedlnosti. Blahořečení proběhlo v Salvadoru 13. května 2015. 30. října 2015, v památném oslovení 500 Salvadořanů, papež řekl, že mučednictví Romera pokračovalo i po jeho smrti. Romero byl „očerňován, pomlouván, vláčen bahnem“ dokonce i mezi svými spolukněžími a biskupy. Papež František sám toho byl svědkem. „Jak často se stává, aby lidé, kteří položili svůj život, byli stále kamenováni nejtvrdšími možnými kameny, slovy.“

Příběh velké proměny

Příběh Oscara Romerta, je příběh hluboké osobní proměny. Někdo by to mohl nazvat i konverzí. Narodil se do chudé rodiny a ve věku dvanácti let zatoužil být knězem. Díky stipendiu, mohl studovat teologii v Římě, kde byl i ordinován na kněze v roce 1942. Po návratu do Salvadoru se stal oceňovaným pastýřem. Avšak zařadil se do konzervativního proudu, chtěl aby se církev držela stranou sociálních nepokojů. Pro mnohé bylo zklamáním, když byl Romero jmenován arcibiskupem, protože doufali v pokračování sociální angažovanosti církve, kterou reprezentoval jeho předchůdce arcibiskup Luis Chávez y González.

Avšak, Romero byl hluboce otřesen vraždou jezuitského kněze Rutilia Grandeho a dalších dvou lidí, kteří byli s ním. Vraždou, za kterou stáli významní majitelé půdy. Grande totiž, jako farní kněz, povzbuzoval vesnické rolníky, aby se sdružili a usilovali o rovnocennější rozdělení zemědělské půdy. Romero byl jeho přítel, i když nesouhlasil s důrazy jeho pastýřské služby. Nyní, když stál u třech mrtvých, jejichž krev byla stále ještě čerstvá, vnímal, že se bude muset vydat stejnou cestou jako Rutilio. Během několika týdnů se stal výmluvným zastáncem chudých. Romerův nástupce arcibiskup Rivera y Damas to vyjádřil trefně: „mučedník zrodil dalšího mučedníka“.

V kontextu této proměny, mnozí mluvili o „Romerově zázraku“ a přisuzovali ho smrti Rutilia Grande a jeho dvou přátel. Vždyť dřív byl Romero stydlivý, raději doma se svými knihami a najednou byl na cestě za lidmi. „Biskup se má vždy co učit od svých lidí“ jak s oblibou říkával a vydával se do slumů v rámci farností v San Salvadoru i na venkově. To znamenalo chodit pěšky po náročných cestách, po roztroušených vesničkách v tropickém vedru, znamenalo to jíst skromně jako chudí, trpět spolu s nimi v nejistotě a neustálém nebezpečí a pod náporem hrozeb militantní vlády. Zřídil na svém arcibiskupství jídelnu, kde se lidé mohli setkávat a mluvit spolu o svých těžkostech. Kdykoliv mohl připojil se k lidem , kteří tam zrovna byli a mluvil s nimi.

Přestože dříve nikdy necitoval z dokumentů biskupské konference v Medelínu, nyní se staly jeho důležitým zdrojem při přípravách kázání a při psaní pastýřských dopisů. Tam, kde dříve hledal poradce v okruhu Opus Dei, nyní nejblíže spolupracoval s těmi, které dříve považoval za podezřelé, díky tomu, jak se na ně díval Řím. Bohatí, kteří patřili mezi jeho přátele, se od něj odvrátili. V jeho deníku můžeme číst záznam z 21. srpna 1979: „Na mši jsem zažil nepříjemný okamžik, když ke mě přišla jedna paní a řekla mi, že nejsem, jaký jsem býval a že jsem ji zradil. Odmítl jsem na to reagovat. Plně si uvědomuji, že zdrojem těchto pomluv, jsou ti, kterým se nelíbí, když se církev dotýká jejich prohnilých zájmů.“

V celonárodních novinách ovládaných oligarchií, byly publikovány celostránkové inzeráty zadané údajně náboženskými skupinami, které se nazývaly: „Salvadorská katolická společnost“ nebo „Katolická ženská unie“. Obsahovaly ohavné útoky na Romera a jezuity. Krajně pravicový leták dokonce navrhoval, aby papež na Romerovi provedl exorcimus. 31. června 1977, popravčí skupina „Unie bílých bojovníků“ požadovala odchod jezuitů ze země do 30 dnů, jinak se jezuité a všechny jejich instituce stanou „vojenskými cíli“. Romero se nekompromisně postavil na stranu jezuitů. Zůstali v zemi a nakonec se nic nestalo ani po 21. červnu, kdy vypršel čas ultimáta.

Přestože dříve dělal rozhodnutí většinou sám, nyní si nechal poradit od mnohých lidí a skupin. Dialog se stal jeho stylem vedení. Obklopil se třemi poradními týmy: jeden pro pastýřské záležitosti, další pro právní a třetí pro politické otázky. Takto odložil autoritativní způsob vedení církve, kdy biskup přikazuje a všichni poslouchají. V kázání, řekl o tomto svém participativním modelu: „nemůžeme jen mluvit a vynucovat, ale musíme zvát k dialogu a reflexy ve světle evangelia“ (III, 222). Vzdal se své hierarchické autority a získal vysokou morální autoritu.

Dokonce ani pastýřské listy nepsal sám, byly výsledkem rozhovorů a konzultací. Když připravoval svůj třetí pastýřský list o Církvi a kořenech organizace, rozeslal dotazníky do místních komunit, aby do dopisu mohl zahrnout zkušenosti a názory lidí. Jednou dokonce rozeslal dotazník kněžím a řádům, aby naslouchal jakékoliv kritice týkající se jeho působení v úřadu a pastýřského směřování arcidiecése. Když byl na setkání s kněžími, přímo je vyzýval, aby mu dali vědět o jeho chybách a slabostech, které vidí.

Od charitativní práce k strukturálním reformám

S touto Romerovou proměnou přišlo také poznání, že problémy El Salvadoru se nevyřeší jenom charitativní prací, ale že je potřeba se tázat na příčiny bídy a nespravedlnosti. Romero to vyjádřil v kázání z 16. prosince 1979: ,Opravdové křesťanské obrácení dnes musí demaskovat sociální mechanismy, které marginalizují dělníky a zemědělce. Proč se chudobní campesinos dostanou k výdělku jedině v době sklizně kávy, bavlny, cukrové třtiny? Nač tato společnost potřebuje zemědělce, kteří nemají práci, špatně placené dělníky, lidi bez spravedlivé mzdy?‘ (VI, 63) Bral jako základní povinnost křesťanů demaskovat tyto vztahy, aby se neprovinili účastí na vládnoucím systému, který produkuje stále víc chudých, na okraj vytlačených a zbídačených lidí.

Romero tedy udělal krok od charitativního ke strukturálnímu přístupu ve svém boji s chudobou. Byl to krok, který arcibiskup Hélder Câmara jednou trefně popsal : „Když nám chudému chléb, nazývají mě světcem. Když se ale zeptám, proč chudí nemají, co jíst, tak mě proklínají jako komunistu.“ Romero v duchu svého přemýšlení opustil jakýkoliv koncept paternalistické pomoci, jak ji i sám dříve praktikoval: „Nepomůžeme chudým svým paternalismem, kdy pomoc přichází od těch, kdo jsou nahoře k těm, kdo jsou dole. To není to, co chce Bůh, spíše je potřeba vztah mezi bratrem a bratrem.” (V, 272).

Kdokoliv se ptá po důvodech nespravedlnosti systému, zpochybňuje panující systém. Což znamená, že ti, kdo profitují z tohoto systému, pociťují, že jejich zájmy jsou ohroženy. „Ti“ zahrnuje i USA. V širším geopolitickém kontextu studené války, vláda spojených států podporovala militantní režimy a pokoušela se tím zabránit vzestupu levicových vlád. Pár týdnů před smrtí, Romero napsal dopis prezidentu USA, Jimmy Carterovi, požadoval v něm ukončení dodávek zbraní salvadorské armádě, protože byly používány k masakrování civilistů.

Romero byl napadán, že zradil svoje povolání pastýře tím, že se angažoval v politice. Avšak on se naučil vidět „věčné spasení“ a „pozemskou spravedlnost“ v novém světle, jako vzájemně propojené dohromady. Toto osvětlil ve svém druhém pastýřském dopise: „Církev je pronásledována, protože chce být skutečnou církví Ježíše Krista. Pokud církev hlásá vykoupení na věčnosti, bez angažovanosti v drsné realitě tohoto světa, je respektována a chválena a zahrnována přízní. Když však je věrná svému pravému poslání a poukazuje na hříchy, které vrhají tolik lidí do bídy, když hlásá naději na spravedlivější a lidštější svět, tak je pronásledována a napadána a říká se o ní, že je subversivní a komunistická.“ (VII, 72)

Biskup v duchu Druhého vatikánského koncilu a volba/rozhodnutí pro chudé

Během svého života Oscar Romero prožil základní proměnu v porozumění role církve, které přišlo s Druhým vatikánským koncilem, od „societas perfecta“ (společenství dokonalých), uzavřená a hierarchická, k „božímu lidu“ a “církvi chudých”. Jeden z jeho nejranějších tištěných dokumentů je kázání na pohřbu přítele, auxiliárního biskupa Rafaela Valladarese, 2. září 1961. Ukazuje na porozumění církve, která je triumfalistická a čisté nadpřirozená. V dalších letech si však přivlastnil koncilní nové porozumění církve jako božího lidu, putujícího dějinami, ve službě světu a lidství. Církev koncilu rozumí sama sobě jako svátosti světu a jednoty mezi lidmi, integruje tím historickou a sociální dimenzi. Podobně Romero se postavil proti „jen zduchovněné církvi, církvi svátostí, modlitby, bez jakékoliv sociální angažovanosti, bez jakékoliv angažovanosti v dějinách.“ (I, 101)

Pro Romera, jedna ze základních charakteristik církve je její zájem o chudé. “Inkarnace a pokání, pro nás znamená přiblížit se světu chudých. Nedosáhli jsme proměny v církvi, pastoraci a vyučování, v náboženském a kněžském životě a v laických hnutích, tím že se oddáváme sebezkoumání. Proměn dosahujeme, když se obracíme ke světu chudých” (VII, 193)

To rezonuje s volbou pro chudé, která je zakořeněna ve víře, že každá lidská bytost byla stvořena k obrazu božímu a podobě boží a její důstojnost je nedotknutelná. Když Romero mluví o hrůzném porušování lidských práv v Salvadoru, stále se vrací k boží podobě v každém člověku. „Tady není žádná dichotomie mezi obrazem božím a lidskou bytostí. Pokud mučíte člověka, jestli urážíte jiného člověka, pokud ničíte člověka, urážíte a útočíte na obraz boží a církev vnímá, že toto mučednictví je její kříž.” (II, 165)

Právě proto, že každý člověk je pro Boha důležitý, ukazuje na to, že on je Bůh, který stojí s těmi, jejichž důstojnost a život jsou ohroženy. Ve Starém zákoně se Bůh zjevuje jako ochránce vdov a sirotků. Izajáš vyžaduje ve jménu božím: „Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ (Iz 1,17). Jeremjáš ukazuje úzkou souvislost mezi boží moudrostí a praxí spravedlnosti: „Když se zastával utištěného a ubožáka, tehdy bývalo dobře. Zda to neznamená, že mě znal? Je výrok Hospodinův.“ (Jr 22,16). Nalézat Boha znamenalo pro starozákonní proroky praktikování spravedlnosti.

Bůh ukazuje svoji preferenci pro chudé také v inkarnaci Ježíše Krista. Pohyb inkarnace je shora dolů, ze slávy boží do omezenosti a lidské chudoby – pavlovská kenosis. V jednom kázání, Romero srovnává boží kenosis s králem, který opouští svůj trůn, který ze sebe setřese královský šat, oblékne se do otrhaných šatů vesnických chudých a žije mezi nimi nepoznán. Tak to bylo, když se Kristus oblékl do lidské bytosti, a objevil se jako obyčejný člověk. Když by byl tady s námi v katedrále, nepoznali bychom ho v davu. Kristus se nespokojil s tím, že by byl obyčejným člověkem, stal se otrokem a trpěl smrtí otroka na kříži. Romero aplikuje tento božský pohyb, kenosis, na církev: církev musí být chudá a pokorná, musí to být církev zdola (cf. III, 296).

Volba pro chudé charakterizovala Ježíšův pozemský život. Nežil v palácích, byl doma mezi prostými lidmi. Chudí mají první místo v jeho blahoslavenstvích. V podobenství o posledním soudu se identifikuje s těmi nejpotřebnějšími. Pavel vidí podstatu křesťanské víry v boží preferenci zjevit se posledním a slabým ve světě. „ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“ 1 K 1,27. Jinak řečeno, volba pro chudé prochází biblí jako červená nit.

Přes svůj respekt vůči chudým, měl Romero reálné porozumění chudobě určované skutečností. Pro něj hříšná chudoba, je produktem nespravedlnosti, která upírá lidské bytosti právo na život a důstojnost. Tato chudoba je obžalobou společnosti a situací zranitelnosti. Ve svém skvělém kázání ze 17. února 1980 o chudobě a blahoslavenstvích, nazývá toto zlou chudobou (cf. VI, 276). Musí se proti ní bojovat, musí být odstraněna. Romero si však neromantizoval chudobu. Znal velice dobře děsivou realitu chudoby. Věděl o vykořisťování žen muži, latinskoamerický „machismo“; věděl o destruktivním vlivu alkoholismu a násilí. Chudí jsou také hříšníci a potřebují obrácení.

Chudoba, o které mluví Ježíš v blahoslavenstvích je jiná než „hříšná chudoba“. Může mít sice určitou spojitost s materiální chudobou, avšak Ježíšovi jde spíše o vnitřní dispozici, tendenci srdce. Blahoslavení jsou chudí, protože plně důvěřují Bohu. Romero rozvíjí toto porozumění chudobě při setkání s kněžími: „Na mě, jak se mi zdá, je obrácení, ten, kdo je obrácen k Bohu a vložil na něj všechnu svoji důvěru, je chudý, a bohatý člověk, který se neobrátil k Bohu, vkládá svoji důvěru do model bohatství, moci a pozemských věcí. Všechno naše úsilí by mělo být směřováno k našemu obrácení a k obrácení každého k této autentické chudobě. Kristus nám v tom pomáhá, když říká, že nemůžeme sloužit dvěma pánům, Bohu a penězům.“

Toto je úzce provázáno s prorockým úkolem církve hlásat pravdu a bojovat s nespravedlností. Pokud tak činí, vystavuje se problémům a pronásledování. Avšak pronásledování v úsilí o spravedlnost je pro Romera znakem toho, že Církev plní své poslání. Tím tedy přidal ke klasickým rozpoznávacím znakům církve pronásledování a aplikoval na církev evangelijní text, že je lépe ztratit svůj život, než se jej za každou cenu držet.

Pro Romera je církev vždy církví hříšníků a on sám přiznává, že mezi ně patří na prvním místě. Ve svém druhém pastýřském listu také mluvil o „hříšnosti v samotné církvi“, která také potřebuje pokání. Kardinálním hříchem církve podle něj je, pokud učení protiřečí působení. Je základním pokušením církve spojovat se s mocnými. Když bude potřeba, musí být připravena se vzdát všech výsad.

„Není to žádná čest pro církev, pokud je zadobře s mocnými. Čest církve je v tom, když se v ní chudí cítí jako doma, tehdy naplňuje svoje poslání na zemi, když konfrontuje každého, i bohaté, aby činili pokání a pracovali na svém spasení, ale začíná ve světě chudých, protože oni, oni jediní jsou ti, kdo jsou blahoslavení.“ (VI, 283)

Církev nenaplňuje svoje poslání, pokud se straní dění na světě, když se staví na stranu mocných, když nepřijímá a nebere dostatečně vážně velikonoční poselství smrti a vzkříšení jak bylo zamýšleno i pro ni. Církev plní své poslání, pokud buduje Boží království a první blahoslavenství hlásá, že Království patří chudým. Moto, které si Romero vybral pro svoji biskupskou konsekraci bylo Sentire Cum Ecclesia – doslovně – „cítíce“ s církví. A to znamenalo pro Romera více a více, jak běžel čas, cítíce, jak cítí chudí. Bylo to v chudých, kde se setkal s přítomným Kristem, který žije v historii, jak to mocně vyjádřil ve svém druhém pastýřském listu „Církev jako tělo Kristovo v dějinách“. V chudých se setkal s trpícím Kristem, který jej vedl k používání termínu „ukřižovaní lidé“.

Romero a teologie osvobození

Jeden z hlavních důvodů proč tak dlouho trval proces beatifikace a kanonizace Romera, bylo, že byl spojován s teologií osvobození, která vznikla před 50 lety v Latinské Americe a která byla velice napadána v církvi i mimo církev, ale v jejímž centru leží volba pro chudé a spojení víry a spravedlnosti.

Před svým obrácením, byl Romero v opozici vůči teologii osvobození. Zdálo se mu nebezpečné, aby se církev angažovala v sociálních a politických otázkách. Během svých studií na Pontifikální gregoriánské univerzitě studoval neoscholastickou teologii, která byla tehdy povinná všude. V tomto systému byla jasná hranice mezi „přirozeností“ a „milostí“ a v důsledku toho i mezi Bohem a lidmi, církví a světem, vírou a dějinami. S tím šlo ruku v ruce i porozumění spiritualitě, se stejně jasnou demarkační linií mezi světem a Bohem, tělem a duší, skutkem a kontemplací. Život na tomto světě byl vnímán jen jako zastávka na cestě k věčnému životu. To je to proč se církev má zabývat zachraňováním duší. Jejím klíčovým cílem má být, aby se co nejvíce lidí dostalo do nebe, a nejdůležitějším prostředkem v tomto úsilí jsou svátosti.

V tomto eklesiálním, teologickém a duchovním zaměření je jen logické, že Romero dlouho dával do centra své kněžské aktivity svátosti a nechtěl se zabývat světskými záležitostmi. Do roku 1977 měl negativní pohled na teologii osvobození. Nazýval to „teologickou módou“ – nebezpečím pro křesťanskou víru. V důvěrném memorandu, které sepsal v roce 1975, když byl konzultantem papežské komise pro Latinskou Ameriku, zaujal kritické stanovisko k teologii Ignacia Ellacuría SJ a Jona Sobrino SJ. Vatikánské autority okamžitě zareagovaly a Ellacuría a Sobrino byli nuceni obhajovat svoje teologické pozice. Po své proměně se Romerův postoj k teologii osvobození změnil a z Ellacurii a Sobrina udělal svoje nejbližší poradce. Deníkový záznam ukazuje na tuto změnu a jeho pozdější myšlení, když popisuje uspokojení nad tím, jak se mu v Leuwen, podařilo upokojit obavy belgických teologů ve vztahu k teologii osvobození.

Další výtka vůči Romerovi byla, že byl loutkou jezuitů. Ignacio Ellacuria SJ, rektor Centrální americké univerzity, který byl zavražděn v roce 1989, jasně odmítl tato podezření ve svém proslovu v roce 1985, při posmrtném udělování doktorátu Romerovi.

„Lidé, se zlými úmysly, tvrdí, že arcibiskup Romero byl zmanipulován naší univerzitou. Je vhodné v tento moment jasně veřejně říci, že to není pravda. Určitě, v mnoha případech nás požádal o spolupráci. Pro nás to znamenalo – a stále znamená – velkou čest. Za prvé, že nás požádal o pomoc a také předmět jeho zájmu … ale v této spolupráci nikdy nebylo pochyb o tom, kdo vede a kdo asistuje, kdo je pastýř určující pravidla a kdo je plní, kdo je prorok, kdo otevírá tajemství, a kdo je učedník, kdo dává impulsy a kdo je přijímá, kdo je hlasem a kdo ozvěnou.“

Politický a ekumenický svatý

Salvadorští biskupové požádali papeže Františka, aby kanonizoval Romera v Salvadoru. Avšak fakt, že byl kanonizován v Římě, ukazuje na jeho význam pro církev na celém světě. Jako latinskoamerický svatý, vyzdvihuje posun z evropocentristické církve k plně globální církvi, což lze vidět i ve zvolení papeže Františka. Pro něj je Oscar Romero příkladem k následování. Ve svědectví jeho života, můžeme vidět, co papež myslí svojí vizí „chudá církev pro chudé“. Romero je příkladem biskupa „který je cítit ovcemi“ a který jde spolu se svým stádem.

Ve svém úsilí o spravedlnost a lidská práva, byl Romero politicky angažovaný. Papež František také chce, aby na sebe církev brala politickou roli, skrze závazek míru, spravedlnosti a starosti o stvoření. V podobném duchu sám hrál aktivní roli v zprostředkování dialogu mezi USA a Kubou, s cílem ulehčení desítky let trvajícími sankcemi proti tomuto karibskému ostrovu. Se svojí encyklikou Laudato si, sehrál významnou roli na světovém setkání o klimatu v Paříži v prosinci 2015. Znovu a znovu se papež František zapojuje do evropské politické debaty o migraci. Když stál v Evropském parlamentu při aplausu poslanců, varoval, že nemůžeme připustit, aby se středozemní moře stalo jedním velkým hřbitovem.

Další důležitý aspekt je, že Romero má ekumenický význam. Romero je ekumenický mučedník. Jak důležitým se stal v očích ostatních křesťanských církví, je jasně vidět nad velkými západními dveřmi Westminsterského opatství, kde od roku 1998 stojí jeho socha spolu s devíti dalšími mučedníky 20. století jako jsou například Dietrich Bonhoeffer a Martin Luther King. Romero je svatým pro celý svět, daleko za hranicemi Salvadoru. Můžeme říci, že je svatým pro globální kontext, ve kterém se dnes nacházíme. Není to jen v Latinské Americe, ale i Severní Americe, Evropě, Africe a Asii, kde se formují skupiny, které žijí volbu pro chudé v jeho duchu. Spojené národy vyhlásili jeho výročí „mezinárodním dnem za právo pravdy týkající se zásadních porušení lidských práv a dnem za důstojnost obětí“. 16. ledna 2015, generální tajemník OSN, Ban Ki-Moon, navštívil jeho hrobku v kryptě katedrály v San Salvadoru. Romero inspiruje mnoho lidí za hranicemi církve, kterým jde o spravedlivější a humánnější svět.

Romerův odkaz

Souzeno lidskými standardy, Oscar Romero selhal. Po jeho smrti, v Salvadoru vypukla 12 let trvající občanská válka, která si vyžádala 75 000 obětí. I dnes tato země trpí pod vlnami násilí, protože hlavní důvod občanské války stále nebyl vyřešen – extrémní sociální nespravedlnost. Avšak i přesto Romero stále i dnes přináší naději, naději, že na osobní i strukturální úrovni je možná změna, že lidskost je silnější než násilí, že dar života, je největším svědectvím o lásce. Dal lidskou tvář církvi v Latinské Americe a na celém světě. Když se zeptáte chudých lidí v Salvadoru, co pro ně znamenal, řeknou. „mluvil pravdu a bránil nás a proto jej zabili.“

„Vyvýšení někoho na oltář“ přináší risk, že se stane vzdáleným a idealizovaným – Ježíš sám poukázal na ambivalenci okolo hrobek proroků. Uctívat Oscara Romera můžeme vhodně pouze tehdy, pokud jdeme po jeho cestě. Když říkáme pravdu o tomto světě, o světě obětí, když se ptáme po důvodech chudoby a nespravedlnosti, když nazýváme modly našeho věku pravými jmény a odporujeme jim, když jsme připraveni na nebezpečí a konflikty, když jsme přesvědčeni, že sebevydání je mocnější než egoismus a láska silnější než smrt.

Nejjasnějším ukazatelem lidskosti společnosti je, jak nakládá se svými nejslabšími členy. Papež Pavel VI, ve svém projevu v OSN v New Yorku v roce 1965, popsal církev jako „experta na lidskost“. V tom tedy je úkol pro církev dnešním světě, tvrzení, kterým se musí posuzovat, mezi národy na jihu stejně tak jako na severu. Všude se musí stavět na stranu nejslabších. V Evropě to znamená uprchlíky, nezaměstnané, bezdomovce, oběti sexuálního násilí a vykořisťování, nenarozené děti a ty které se narodí, ale jsou zanedbáváni, opuštěné staré lidi. Uctívat Romera znamená jít jeho cestou: nazývat nespravedlnost pravým jménem a nastolovat spravedlnost. „Vyvýšit Romera na oltář“ musí jít společně s povýšením chudých a marginalizovaných tohoto světa mezi „života hodné bytosti“. Jak říkával: „Sláva boží je chudý plný života.“

Písemná verze přednášky na 47. víkendovém semináři pro zájemce o teologii pořádaném IES 30.11. - 1. 12. 2018; z angličtiny přeložil Pavel Plchot