Novoroční ekumenická slavnost 2019

Na každý Nový rok v podvečer bývá již řadu let slavnostní ekumenické shromáždění, při kterém jsou přítomni nejvyšší představitelé církví, které přenáší Česká televize. Několikrát jsem přenos sledoval a popsal.1 Letos jsem se poprvé účastnil osobně – pořádající sbor Církve bratrské má nový kostel/modlitebnu 300 m od mého bydliště a navštěvuji jej v rámci ekumenických biblických hodin.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/12106078619-novorocni-ekumenicka-slavnost-2019/

Novoroční setkání má bohoslužebný charakter, ačkoli se podle přání pravoslavných nenazývá bohoslužbou, ale slavností. Slavnost připravuje místní sbor/obec. To přináší nesporná pozitiva, ale i některá negativa.

Slavení uprostřed křesťanské obce/sboru je konstitujícím předpokladem, aby šlo o bohoslužbu. Některá setkání v minulosti, kdy se v poloprázdné katedrále shromáždili představitelé církví a roli shromážděné obce suplovali najatí umělci, kde se procházely davy turistů, měla k tomuto předpokladu hodně daleko. Role chrámu složeného z živých lidí, jako místa pro bohoslužbu se sbor CB v Černošicích zhostil velmi dobře. Nejen kazatel Petr Grulich, členka sboru Magdaléna Košťáková, která přednesla medailon o pietistickém kazateli Gerhardu Tersteegenovi (zemřel před 250 lety), ale celé zpívající shromáždění podporované místními instrumentalisty pod vedením varhaníka a klavíristy Oty Štance ml. Hned pár minut po skončení přenosu mi napsala naše čtenářka: „Sledovala jsem ekumenickou bohoslužbu z Černošic. Dlouho jsem při žádné bohoslužbě v Čechách necítila tolik radosti.“

Slavnost měla zřetelně vyjádřené téma: naděje. Tomu odpovídaly biblické texty, tomu odpovídalo kázání, které přednesl současný předseda Rady CB David Novák. Vycházel z evangelijní perikopy o tom jak čtyři muži spustili ochrnulého dírou ve stropě před Ježíše. Ochrnulý doufá, že bude uzdraven, ale Ježíš mu (nejprve) odpouští hříchy. Tohoto paradoxu Novák využil. Fyzické uzdravení, jakkoli je cenné, není vším. Žijeme v hmotně zajištěné zemi, přesto mnoho lidí ztrácí smysl života, ztrácí naději. Novák myslím velmi zdařile vysvětlil podstatu hříchu i co se s ním dá dělat. Mluvil civilně, vyhnul se náboženským frázím (jakkoli mají pozitivní obsah), které v evangelikálních církvích slýcháváme, typu „přijmout Ježíše jako svého osobního Spasitele“, vyhnul se kategorickým soudům, které Duchovní zásady CB2 označují za hřích např. předmanželský sex či praktikovanou homosexualitu. Podle Nováka jde v křesťanství o vztah (k Bohu), nikoli o dokonalost. Jde o to, kde ukotvíme svou naději. Řeč byla kořeněna vtípky (díky kterým si pamatuji oč šlo): hříšník, který byl vyloučen z církve se obrací k Bohu a ten mu říká „nic si z toho nedělej, mě tam taky nepustí...“. Nebo s ohledem na ochrnulého muže, kterého spustili dírou ve stropě: „ačkoli je to popsáno v bibli, nedoporučuji metodu používat pro zkrácení čekání v ordinaci...“

Když je příprava svěřena konkrétnímu sboru, přináší to výhody právě popsané, ale přináší to i nevýhody. Lépe by bylo v daném případě mluvit o slavnosti/bohoslužbě CB, na kterou jsou přizváni ekumeničtí hosté, než o ekumenické bohoslužbě. Západní bohoslužba má určité obecné zásady dané jak historickým vývojem, tak samotnou teorií bohoslužby, které je dobré respektovat, má-li bohoslužba různé tradice sjednocovat a ne rozdělovat.

Např. „cvičitelské“ pokyny „povstaňte“, „posaďte se“ se dají vyjádřit nonverbálně.

Čtení verše předsedajícím na úvod shromáždění je pozůstatek introitu středověké mše, ve které předsedající přednášel všechno. Když shromáždění zpívá úvodní zpěv, ztrácí introit smysl.

Je dobré respektovat literární druh biblického textu – např. žalmy zpívat, epištoly číst.

Úvod do bohoslužby byl přetížený (úvodní zpěv, úvodní verš, úvodní slovo, čtení žalmu, úvodní modlitba) – je to nepřehledné a zbývá méně času na hlavní pasáže.

Úvodní modlitba (svěřená biskupovi Apoštolské církve Martinu Moldanovi) patřila mezi nejslabší části slavnosti. Zcela rezignovala na biblické anamneticko-epikletické vzory, podle kterých je např. sestaven Otčenáš. Pouze úplný závěr obsahoval jeden anamnetický a jeden epikletický modlitební motiv. Jinak to bylo jakési výchozí stanovisko určené shromáždění, byť formálně adresované Bohu. Navíc se modlitba vůbec nedotkla tématu.

Shromáždění vyjadřovalo své amen na závěr modliteb velmi zdrženlivě. Liturgickou řečí to znamená, že s modlitbou nesouhlasí…

Číst biblická čtení je historicky služba „laiků“, nikoli ordinovaných. (Byť např. synodní senior Daniel Ženatý umí číst velmi dobře...) Zřejmě je potřeba „zaměstnat“ tucet představitelů církví. K tomuto problému se ještě vrátím.

Zpěvy nebyly většinou vybírány s ohledem k tématu. (Byť existovaly výjimky, např. „Pomoz mi můj Pane“ otextované kazatelem ČCE Miroslavem Heryánem (1923-2003), který bydlel v Černošicích.)

Přednášené modlitby nemusely být svěřeny ordinovaným. Pokud ano, očekával bych větší kultivovanost. Liturgická modlitba se obrací k Otci (skrze Syna v Duchu svatém) což nebylo zdaleka dodrženo. Zpravidla reflektuje téma slavnosti. To se nedělo. Jakoby ti, kteří byli o modlitbu požádáni nevěděli čeho se slavnost bude týkat a předem si přinesli nějaké napsané texty.

Prostor, ve kterém se slavnost děla je architektonicky hodnotný, místní sbor si jej postavil částečně svépomocí, stavba jej stmelila a dobře slouží. Liturgicky se ovšem jedná o barokní ideu oblečnou do moderního hávu. Prostor vhodný pro přednášku, koncert, ale méně vhodný pro liturgii. Jeviště, hlediště s pevnými lavicemi, balkón (kůr), kde sedí varhaník. Dostal jsem několik ohlasů těch, kteří přenos sledovali. Jeden kolega mi řekl, že představitelé církví namačkaní na lavici v čele prostoru a odcházející k pultu (ambonu) mu připomínali hokejovou střídačku. Jednomu katolickému knězi to zase připomínalo seminář před představením nějaké Cimrmanovi hry. To považuji za velmi zdařilé přirovnání. Zejména zdravice arcibiskupa Duky se podobala přednášce prof. Smoljaka o stáří před představením hry Švestka. Přednáška začíná konstatováním, že projev stárnoucího intelektuála lze charakterizovat dvěma skutečnostmi: jednak neschopností udržet myšlenku, jednak neschopností myšlenku opustit…

Přemýšlel jsem jaký formát slavnosti zvolit, aby představitelé jednotlivých církví dostali důstojnou roli, odpovídající jejich postavení. Možná by se mohlo zkusit kázání rozhovorem. Pořádající církev by určila moderátora, který by vedl rozhovor nad daným biblickým textem (texty). Dvanáct představitelů církví je moc, ale třeba by všichni nechtěli, nebo by se ke slovu dostali další rok. Bylo by potřeba se sejít a vyzkoušet si rozhovor „nenečisto“ (nebo předtočit?). Moderátor by musel být dobře připraven na různé eventuality a přitom se sám svými názory držet v pozadí.

1 V r. 1994 https://getsemany.cz/node/1579 ; v r. 2007 https://getsemany.cz/node/1103 ; letmo též v r. 2015 kdy v Praze probíhalo setkání pořádané komunitou v Taizé https://getsemany.cz/node/3200

2Vydala Rada CB v r. 2017, odst. 54-55; viz https://portal.cb.cz/zakladni-dokumenty ; myslím, že církev může a má dávat určitá vodítka, ale o tom co je hřích a co není, rozhoduje vposledku svědomí.