Gwenfrewi z Gwytherinu neboli svatá Wenefred

Když Gerald de Barri píše v roce 1191 svoje „Putování po Walesu“, nezmiňuje se vůbec o svaté Wenefred ani o jejím zázračném prameni v Holywellu. Zřejmě byla dosud lokální světicí, jakkoli už několik desetiletí před tím benediktini ze Shrewsbury odnesli ostatky a jeden z nich, Robert Pennant, oslavil její život legendou. Kdo byla tato velšská žena – nebo dívka – která vděčí za svou popularitu anglosaským a normanským mnichům?

Podle legendy se Gwenfrewi narodila jako dcera Tyfida (Teuyth), náčelníka na území někdejšího kmene Deceanglů. Tíhla – jak tomu u světic často bývá – k životu v panenství, v čemž jí podporoval její strýc, kněz Beuno (Beino, Bennon). Ten vystavěl kostelík v Abeluycu, kam se k němu onoho pro Gwenfrewi zřejmě nejdramatičtějšího – dne vypravili její rodiče na eucharistickou slavnost. Gwenfrewi zůstala sama doma. Tam ji zastihl žíznivý lovec Caradog1 a vzplál k ní láskou, či spíše nesnesitelnou vášní. Gwenfrewi před ním prchala do Beunova kostelíka, Caradog jí pronásledoval a – jsa koňmo, na rozdíl od ní – pannu dohnal a přímo před svatyní sťal. Kam dívčina hlava dopadla, vytryskl pramen. Beuno přerušil liturgii, vyšel ven, kde ležela zavražděná a „pozdvihnuv zraky, spatřil krví zbroceného Caradoga, stojícího tam se zkrvavenou čepelí v ruce, i pochopil, že to Caradog spáchal onen čin a na místě mu zlořečil. A ten se před ním roztekl jako vosk v ohni.“ (Život svaté Wenefred § 13) Pak Beuno nasadil Gwenfrewi hlavu a prosil Boha o její oživení – i stalo se. Tak začal druhý život svaté panny.

Beuno byl vskutku významným „křisitelem“. Ačkoli oživování mrtvých je v keltském legendárním prostředí běžné - a to včetně oživování bezhlavých těl – Beunových šest vzkříšených je už nadprůměr. Nejpodivuhodnějším shledávám příběh o jeho žáku Aelhaiarnovi, rozsápaném šelmami, jehož světec poskládal (až na chybějící kousek v obličeji) jako puzzle a pak oživil, což nápadně připomíná řecký mýtus o olympských bozích, kteří takhle sestavují a křísí uvařeného hrdinu Pelopa. Hezké je také vyprávění o Tegiwg, dceři gwentského krále Ynyra, která se zamilovala do prostého tesaře a odešla s ním, neřádný snoubenec ji však cestou domů zavraždil. Beuno následně děvče vzkřísil a ona se stala mniškou. Vyprávění se zdá být původnější verzí schematického příběhu Gwenfrewina. Není to tedy ve skutečnosti tak, že Gwenfrewi je vlastně druhým – duchovním jménem princezny Tegiwg? Je to lákavá myšlenka, odporuje jí však rozdílná lokalizace příběhu obou dívek. Zarážející je rovněž skutečnost, že se Beuno – nesporně působící až po roce 600 – stýká s Ynyrem a Tegiwg, žijícími kolem roku 450. Snad má pravdu Darell Wolcott (Composite Lives of St Beuno) a došlo tu ke spojení dvou různých Beunů do osoby jediného světce.

Každoročně před svátkem Jana Křtitele – jak praví legenda posílala oživená Gwenfrewi po vodě Beunovi vlastnoručně zhotovený plášť – a ten k němu vždy dorazil úplně suchý a trvale zůstával dešti a větru vzdorný. Panna též údajně podnikla pouť do Říma, šla „navštívit místa svatých apoštolů, aby v přítomnosti ostatků svatých mohla uctivě sama sebe nabídnout Bohu.“ (Život § 18). Tuto zprávu nelze zcela zavrhnout jako smyšlenku, poutnictví bylo a je výrazným rysem - nejen keltské - křesťanské spirituality a pokud mohly bezpečně cestovat ženy (například hispánská nebo galská Egeria ve čtvrtém století) až do Palestiny, pak se Gwenfrewina návštěva Říma rozhodně nezdá nepravděpodobnou. Ovšem informace o synodě britonské církve, která odmítla neorganizované mnišství (Život § 19), je nejspíš výtvorem benediktinského legendisty, jemuž se příčilo individualistické – a zřejmě i značně chaotické – poustevnictví keltských křesťanů. Rozhodnutí synody tak vysvětluje, proč byla Gwenfrewi vybrána jako představená jedenácti dalších dívek, taktéž zasvěcených panen. Toto společenství se následně přesídlilo do Gwytherinu, a protože Gwytherin je spojen ještě se dvěma jinými světci, shledávám užitečným stručně načrtnout dobové pozadí:

Ve druhé polovině šestého století se pod náporem pohanských Anglů začala hroutit malá keltská království v severní části dnešní Anglie a jižního Skotska. Jedním z důvodů byly bratrovražedné války, které britonští králové a náčelníci (vesměs vzájemně spříznění) spolu vedli. Když se jim – asi roku 590 – konečně podařilo vytvořit koalici a obklíčit vladaře Anglů na Lindisfarne, zemřel nejmocnější z nich, Urien z Rhegedu, rukou vraha, kterého najal jeho žárlivý spojenec Morgan. Koalice přirozeně zanikla, Urienovi synové – už za otcova života bojující jak proti němu, tak i proti sobě navzájem – zničili vlastní království (zcela paradoxně je středověké artušovské pověsti oslavují coby vzory rytířských ctností). Ale ještě dříve než se rozpadl Rheged, podlehla Anglům silně romanizovaná oblast Efrawc a brzy měl zmizet z mapy i Dunoting. Silnému království Elmet zbývalo pouhých dvacet let samostatnosti. Poslední britonský pokus zatlačit Angly na jih vyšel z Manaw Gododdin (Lothian na jihu Skotska) a dovršil se bitvou u Catraethu, v níž bylo keltské vojsko rozdrceno. Celá území ovládli Anglové. Zatímco však britonští poddaní museli zůstat pod nadvládou nových pánů, příslušníci královských rodů opouštěli své země a prchali do Walesu.

Tam také odešel Eleri (Hilarius), princ z Manaw Gododdin, se svou ovdovělou matkou Denyw (variant jejího jména je ovšem neméně než deset, od Enoch až po Theonii) a v Gwytherinu založili spojený monastýr pro muže a ženy. Tradičně se uvádí, že právě k těmto svým příbuzným – neboť Eleri měl být bratrancem její matky se Gwenfrewi se svými družkami uchýlila. Po smrti pratety, se sama stala představenou ženské části monastýru. Domnívám se ovšem, že tomu bylo právě naopak – když královští uprchlíci ze severu přišli do Gwetherinu, nalezli tam komunitu dvanácti mnišek, která odvozovala svůj původ od panny Gwenfrewi. V případě Gwetherinu se jednalo zřejmě o původní svatyni kmene Deceanglů, a tisícileté tisy, které tam můžeme vidět ještě dnes, rostly v oněch místech už za dnů Eleriho. Tis, posvátný strom Keltů – spojený se smrtí pro svou jedovatost, a s nesmrtelností pro svou dlouhověkost velmi dobře koresponduje s druhým, jakoby „ne-pozemským“, životem Gwenfrewi.

Co se týče Gwenfrewiny komunity s pevně daným počtem žen, upomíná na obdobné společenství – tentokrát dvaceti mnišek pod vedením Brigit z irského Killdare, jen o století dříve. Oba monastýry možná navazovaly na předkřesťanské kolegium druidek. Jméno svaté Brigit je totožné se jménem keltské bohyně, a není vyloučeno, že podobně tomu mohlo být i u Gwenfrewi („bílý potok“ nebo „jasná říčka“), spojené asi s božstvem vodním. Jeho pojmenování možná přebrala či si je ponechala velekněžka poté, co změnila víru svou i svého společenství.

Znovuzrozená Gwenfrewi se stala – můžeme-li věřit legendistovi – významnou duchovní učitelkou: „Její slova se zapsala do mysli jejích posluchačů, a stejně i výroky, nad med sladší a než mléko světlejší. Proto také byla otevřeně všemi nazývána „bílou“ Wenefred2, neboť přednášela v jasu moudrosti, v níž setrvávala.“ (Život § 20) Zemřela podruhé – tentokrát už přirozenou smrtí - patnáct let po svém zmrtvýchvstání, lze tedy usuzovat, že celkově překročila sotva třicet let věku. Ani v sedmém století nešlo o nijak výjimečné stáří, tím spíše, že jiní keltští světci se dožívali věku poměrně požehnaného – David Velšský sto čtyřiceti sedmi let, Kentigern sto jednaosmdesáti a Ebur dokonce tří set padesáti. Úspěšnost křesťanského života se však – naštěstí neměří počtem odžitých let, nýbrž věrností v následování Krista.

Na závěr je vhodné položit si otázku: A existovala vůbec nějaká svatá Gwenfrewi? Možná. Možná ne. Její kult sice vykazuje známky starobylosti, ale legenda byla sepsána nejméně pět set let po jejím předpokládaném působení, také v nejstarších seznamech Bonedd y Seint („Původ svatých“) jméno té dívky hledáme marně. Historické obrysy Gwenfrewi se zdají nejasné, jakoby rozmazané, ty spirituální jsou naopak jasné. Máme tu obraz lidské duše, bezvýhradně zamilované do Krista. Proto také jako čistá panna umírá světu a skrze svět, aby v nebeském Snoubenci mohla povstat k novému životu. V tom je – skutečné a nadčasové poselství jejího příběhu. Oddat se cele Kristu.

 

1 Caradog je uváděn jako syn Alaucův. Možná se jedná o stejného muže, podle kterého byla pojmenována obec Penardd Halawg (dn.Hawarden) na západ od Chesteru.

2Candida Wenefreda“.