Wittgenstein: muž, který se odmítl stát teologem

„…Goethe tvrdil, že všechny věci jsou vlastně metafory. Všechno, co je přechodné, je pouze metaforický odkaz. My všichni jsme něčím takovým.“ (Joseph Campbell)

Úvod

Jsem schopen napsat text – libovolně dlouhý – o tématu, jemuž rozumím, nebo si aspoň namlouvám, že jsem mu jistým způsobem porozuměl. Abych však dokázal pojmout a vstřebat filosofii Ludwiga Wittgensteina (1889 – 1951), musel bych se stát jím samým, a to je zajisté spíše nemožné, než nesnadné. Wittgensteinův jazyk je srozumitelný pouze Wittgensteinovi, což sice v zásadě platí o každém jednotlivci, ale zřejmě ne tak striktně, jako je tomu právě zde. Jeho úzkostlivá snaha neříct – zejména ve stěžejním Filosofickém zkoumání – snad jediné slovo navíc, úporný purismus, boj o každou sebebanálnější formulaci – to všechno jako by se vzpíralo tomu, nechat se nějak pevně uchopit. (Možná, že sám Wittgenstein jako člověk se děsil toho, že by mohl být „uchopen“, „přistižen“, stát se pro druhé čitelným.¹ To však je už pouze moje spekulace.)

Jeden v mnohosti

Nejasnost, ba určitá těkavost Wittgensteinovy filosofie snad je literárním odrazem rozháraného muže, který po celý život nepřestal být vykořeněným tulákem. Milionářský synek, student strojnictví a matematiky, dobrovolník v dělostřelectvu první světové války, venkovský učitel, zahradník v klášteře, univerzitní profesor, doručovatel v nemocniční lékárně, opět profesor… A krom toho ovšem vášnivý čtenář detektivek, neustále pod chorobným příkrovem sebevražedných dispozic. Jako by tu šlo o celou řadu různých osobností, vynořujících se v (mnohdy) nečekaných kulisách. A přece je to jen jediný člověk, ustavičně se hledající a nalézající nakonec ve svém díle, úctu vzbuzujícím sice, ale vyzařujícím neklidnou duši toho, kdo se neustále bolestně míjí s banálním rodinným štěstím, snem většiny smrtelníků (krom mnichů, pochopitelně – a do jejich řad nakonec Wittgenstein nevstoupil). Připomíná mi – více než kdo jiný – vznešenou a tragickou postavu učitele a barda Owena Red Hanrahana z Yeatsových povídek.

Přistoupit na jazykovou hru

Za základní kámen Wittgensteinova filosofického učení pokládám myšlenku, vycházející z učení přední teologické autority pozdního starověku (či velmi raného středověku, jak komu libo): „Augustin popisuje učení se lidské řeči tak, jako kdyby dítě přišlo do nějaké cizí země a řeči této země by nerozumělo; to znamená: jako kdyby určitou řeč už mělo, jenom ne tuto. Nebo také: jako kdyby dítě už mohlo myslet, a ještě ne mluvit. A ´myslet´ by znamenalo něco jako: mluvit sám k sobě.“² Není pochyb, že s jakýmsi – řečeno s Gadamerem – „před-porozuměním“ vstupujeme do života a jsme schopni sami pro sebe analyzovat události kolem sebe. Jsme nositeli vlastní řeči-neřeči, kterou postupně začne nahrazovat řeč rodiny, což obvykle bývá nejdůležitější skupina v prostředí, do něhož jsme se narodili. To se přirozeně děje formou jakési „jazykové hry“, na níž přistupujeme. (Důležitost takového začlenění podtrhují případy „vlčích dětí“, z nichž nejznámějšími – vynecháme-li literárního Mauglího – jsou Amala a Kamala, nalezené v indickém lese v roce 1920, které přijaly v počátcích života pravidla vlčí smečky a tudíž jim později činilo značné potíže „přeprogramovat se“ na pravidla lidské společnosti, včetně mluvené řeči.)

Tyto „hry“ přirozeně pokračují – byť na sofistikovanější úrovni - i v dospělosti jedince, komunikujícího v rámci běžných (i neobvyklých) společenských vztahů. „My ovšem námi popisované jazykové hry nepovažujeme za neúplné části jazyka, ale za o sobě úplné jazyky, za úplné systémy lidské komunikace. Abychom měli tento bod stále na paměti, je velice užitečné představit si takový jednoduchý jazyk jako ucelený systém komunikace nějakého kmene na primitivní společenské úrovni.“³ Zde nelze nepřipomenout, že mluvená řeč (nikoli neverbální „samomluva“ jednotlivce, tvořená snad pohyblivými obrazy) je sekundární sociální jev, jak se zdají naznačovat i výzkumy současných antropologů. Ti přesvědčivě dokládají, že rituální tance primitivních kmenů a jejich posvátná gesta jsou primární, teprve později se k nim druží mytologie, souhrn příběhů, který toto jednání vysvětluje osobitou „logikou mýtu“.⁴ Je to svým způsobem pochopitelné, vždyť „smysl světa musí ležet mimo svět“.⁵ A Aboridžinci nebo Křováci ho možná chápou (či cítí) lépe než my.

Svět jako stavebnice

„Obraz je ve Wittgensteinově pojetí model skutečnosti takový, v němž jednotlivé prvky modelu odpovídají jednotlivým předmětům (jinak řečeno: v němž prvky obrazu zastupují předměty) a tyto prvky obrazu jsou ve vzájemných vztazích.“⁶ Máme tu tedy člověka jako určitého „demiurga“, tvořivou a nezadržitelně tvůrčí bytost, která pomocí slov, jimiž popisuje souvislosti mezi jednotlivinami, vytváří – či lépe: spoluvytváří – svět. Všechno se to jazykem skládá jako součástky stavebnice Merkur (v době mého dětství jí měl skoro každý kluk) do podoby bagrů nebo jeřábů. Je to svět, sestavený do jakéhosi modelu tím, že člověk pojmenuje, co se před ním právě odehrává. Vlastně něco podobného, co dělá Adam v zahradě – či oboře – Eden: dá jména živočichům, kterýmžto aktem se jim stává jakýmsi patronem nebo režisérem jejich existence (Gn 2, 19.20). - Pro Wittgensteina věci postrádají životnost, nejsou-li propojeny vzájemnými vztahy, bez konfigurace se o „živém“ světě podle něj vůbec nedá hovořit.

Člověku tedy nezbývá, než „svět vytvarovat jazykem“⁷, tak nějak si ho vytvořit, aby v něm mohl pobývat a být jeho součástí i spolutvůrcem zároveň. Tento individuální svět jednotlivce (neboť každý si tak trochu tvoříme svět sobě vlastní) je však jen jakousi pirátskou kopií a to ještě nikterak přesnou – asi jako když si pětiletý chlapeček hraje na hasiče nebo policajta, protože něco takového viděl v televizi (což je další taková nekvalitní „kopie“ světa). Je to každopádně něco důvěrně známého a přitom poněkud znepokojujícího, upomínajícího na stvořitelské gnostické mýty starověku.⁸ Stáváme se totiž používáním jazyka malými lidskými bohy, kteří si zdárně (či většinou asi nezdárně) hrají pod Božím dohledem.

Poodhalení řádu světa

„Myšlení má kolem sebe jakýsi nimbus. Jeho podstata, logika, představuje jakýsi řád, a sice a priori daný řád světa, tj. řád oněch možností, které světu a myšlení musejí být společné. Tento řád však musí být, zdá se, nanejvýš jednoduchý. (…) Musí být naopak z nejčistšího krystalu. Tento krystal se však nejeví jako nějaká abstrakce; nýbrž jako něco konkrétního, ba jako to, co je nejkonkrétnější a jaksi nejtvrdší.“⁹ Zde jako by se odvážil Wittgenstein nahlédnout do – pro něj zdánlivě zapovězeného – kraje mytologických obrazů. Myšlení (das Denken) je ozdobeno posvátnou září, nefalšovanou svatozáří, podobno slunečnímu božstvu na antických mozaikách; a řád (die Ordnung) nápadně připomíná staré známé hérakleitovské „hen to sofon“, To Jedno Moudré, které stojí v počátcích všeho, zcela prosté a přímočaré:

„To jednou moudré – vědět, že důmysl, byť kterýkoliv, všechno řídí skrze vše.“ (B 41)¹⁰

Jakoby nám tu Wittgenstein poodhaloval – podoben dávnému mystagógovi – při zasvěcování něco z božské podstaty světa, která se ukrývá kdesi v tajemném prostoru za našimi slovy, za naším jazykem. Ale opravdu poodhrne jen docela nepatrný cípek z oné roušky, která ten jeho „nejčistší krystal“ velebně halí. Snad se bojí, aby neprozradil něco, co nemusí; ostýchá se, že si prostopášně zadá s teologií víc, než je nezbytně nutné. Jeho zdrženlivost však má také výpovědní hodnotu.

Mystické mlčení – nebo poetická řeč?

„O čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet“, píše Wittgenstein v závěru Traktátu.¹¹ Tady jako bychom se přenesli do společnosti apofatických teologů Východu, odmítajících se vyjádřit k podstatě Boží jinak, než formou záporu, popíravými výroky. O mlčení jako „řeči světa, který přichází“, hovoří ostatně i asketa a světec Izák z Ninive. Tady je mi konečně Wittgenstein pochopitelnější a trochu bližší než na začátku. Ještě bližší by mi však mohl být, kdyby se pokusil vymanit z profánního jazyka a vstoupit do poetického. Jenže to je něco, co není dáno každému člověku, ba ani každému filosofu, neboť platí, že „poezie je jazyk, k němuž je nutno proniknout. Poezie vyžaduje nutnou volbu slov, která nesou implikace a náznaky, jež budou je sama přesahovat. Pak může člověk prožít onu zářivou chvíli – epifanii. Která představuje proniknutí k podstatě věci.“¹² K básnickému jazyku však Wittgenstein – málo platné – dospět nehodlal.

Když (výše citovaný) mytolog Joseph Campbell hovoří o buddhistickém „čtyřprvkovém“ – čtvrtým prvkem je mlčení – meditačním slově, říká doslova: „AUM odráží existenci na tomto světě. Být s tímto slovem v kontaktu a snažit se pochopit jeho smysl, to je zážitek nejvrcholnější.“¹³ Možná, domnívám se aspoň, že kdyby psal Wittgenstein méně o cihlách a sloupcích,¹⁴a více o duchovním rozměru slov či Slova – tak jako o něm víceméně cudně pomlčel – prokázal by větší službu sobě i filosofii, o teologii nemluvě. A že z něho teolog být mohl – a jaký! „Hérakleitos dvacátého století“, neváhal bych říct.

Závěr

V mém životě se vyskytli toliko tři filosofové, kteří mě dokázali nejen oslovit, ale doslova nadchnout – Hérakleitos z Efezu, Pseudodionýsios Areopagita a Friedrich Nietsche. Zajisté především proto, že – ač také ne zcela srozumitelní – psali jazykem poetickým, řečí mýtu. To o Wittgensteinovi říct nelze. Jakkoli měl jakési sklony ke kontemplativnímu způsobu života a duši dítěte, básnický duch – pokud v něm někdy plál – zadušen umlkl. Wittgenstein píše a mluví, jako by vlastně ani nemluvil a nepsal, neboť není zároveň pěvcem, vypravěčem příběhu. Pro mě tak zůstává, žel, filosofem téměř němým, a to i kdyby na mě od katedry mocně burácel „jazyky lidskými i andělskými“ (1 Kor 13, 1a). Moje necvičené uši totiž jeho slova vnímají většinou jen jako nezřetelné šumy v pozadí. Životní příběh Ludwiga Wittgensteina mě však hluboce oslovuje.

Použitá literatura:

Campbell, Joseph, Moyers,, Bill, Síla mýtu, Argo, 2016

Hérakleitos, Řeč o povaze bytí, překlad Z. Kratochvíl a Š. Kosík, Herrmann a synové, 1993

Peregrin, Jaroslav, Obrat k jazyku: Druhé kolo, Filosofia, 1998

Petříček, Miroslav, Přednáška devátá. Wittgenstein. Mlčící filosof

Wittgenstein, Ludwig, Modrá a Hnědá kniha, Filosofia, 2006

Wittgenstein, Ludwig, Philosophische Untersuchunden (eine Auswahl)/Filosofická zkoumání (výběr), Gemeinsames Seminar Prag-Erlangen, Praha 2018