Dvě ekumenické bohoslužby na politické téma

V červnu jsem měl příležitost sledovat dvě ekumenické modlitby při příležitosti důležitých politických událostí: v Bratislavě se konalo Te Deum během inaugurace nové prezidentky Slovenska Zuzany Čaputové a v Praze proběhla modlitba před velkou demonstrací na Letné, při níž přes čtvrt milionu účastníků požadovalo odstoupení trestně stíhaného premiéra a nezávislost justice. Jak se organizátorům a účastníkům podařilo tyto bohoslužby zvládnout?

Te Deum při příležitosti inaugurace Zuzany Čaputové

Kořeny raně středověkého hymnu Te Deum – Tebe Bože (chválíme) sahají až do starověku. Dnes je v římské církvi součástí denní modlitby církve. Tvoří závěr nedělní a sváteční hóry se čtením. Jeho obsah je v rámci křesťanské ekumény bezproblémový. Je např. zařazen i v americké kalvínské denní modlitbě.¹

Hymnus byl v minulosti požíván jako poděkování v rámci korunovace panovníků či inaugurace prezidentů. Tak se stalo i 15. června 2019 při příležitosti inaugurace Zuzany Čaputové. Katedrála sv. Martina v Bratislavě bývala korunovačním místem uherských králů. Zde se stala např. Marie Terezie uherskou královnou. Sem přišla i Zuzana Čaputová, která pozvala zástupce všech registrovaných církví na Slovensku.

Bohoslužbu jsem sledoval ze záznamu² podobně jako další části programu prvního náročného dne nové prezidentky. I když mi bohoslužba připadala jako nejslabší článek ze všech přenosů toho dne, sledoval jsem ji podruhé, abych ji zhodnotil z pozice ekumenické liturgiky.

Chyběli lidé

Vstup do katedrály byl pravděpodobně regulován. Lavice byly zaplněny, ale např. boční lodě byly prázdné. Možná z bezpečnostních důvodů, ale následkem toho těch, kteří se aktivně zapojovali např. zpěvem, bylo málo. Patřil ale mezi ně premiér Pellegrini.³ Pokud by byli vpuštěni „obyčejní“ věřící lidé, bylo by možné mluvit o bohoslužbě. Takto se jednalo spíše o setkání elit.

Koncert, nebo bohoslužba?

Svěřit závěrečný hymnus Te Deum výhradně sboru a instrumentalistům neodpovídá dnešním nárokům na liturgický zpěv. Asi to daném konceptu jinak nešlo, ale bylo to škoda. I ostatní zpívané části, až na výjimky, se shromážděním příliš nepočítaly. Liturgická role sboru a instrumentalistů, když už převzali poslání určené shromáždění, by mohla být vyjádřena umístěním, např. v prázdném presbytáři a nikoli „anonymně“ na kůru.

Slovenská ekuména v kojeneckém věku

Že slovenské církve příliš nespolupracují, bylo ze setkání patrné. Dvacet zástupců registrovaných církví již bylo na svých místech, když vstupním průvodem přicházelo osm dalších. Podle jakého klíče byli vybráni? Asi hrálo roli členství v Ekumenické radě církví. Ta má na Slovensku sedm řádných členů.⁴ Z představitelů těchto sedmi církví chyběl mezi těmi, kdo kráčeli v průvodu, pravoslavný prešovský arcibiskup a metropolita českých zemí a Slovenska Rastislav. Proč tomu tak bylo, mi není jasné. Byl přítomen mezi ostatními zástupci registrovaných církví. Možná to bylo na jeho žádost, neboť pravoslavní nemusejí považovat takovouto slavnost za bohoslužbu (moc bych se jim nedivil…), možná hrálo roli napětí mezi pravoslavnými a řeckokatolíky, kteří jsou z pohledu pravoslaví odpadlíky.

Představitelé jednotlivých církví si jsou v ekuméně rovni. Tomu by mělo odpovídat umístění sedadel. Předsedající bratislavský římskokatolický arcibiskup Stanislav Zvolenský však seděl na vyvýšeném trůně tak, jak je zvyklý z bohoslužeb své církve. Místo po jeho pravici měl bratislavský řeckokatolický biskup Peter Rusnák (ačkoli oba dva reprezentují církve, které nejsou v Ekumenické radě církví členy, mají pouze statut pozorovatele). Až v pořadí na třetí místo, což nebylo z pozice předsedajícího hostitele příliš zdvořilé, byl posazen předseda Ekumenické rady církví, generální biskup ECAV Ivan Elko.

Vnitrocírkevní napětí

Těžko bude probíhat harmonická spolupráce mezi církvemi, když v řadě církví existují vnitřní napětí. Počínaje církví římskokatolickou. Arcibiskup Bezák (byl přítomen v lavici asi uprostřed kostela) byl svými kolegy biskupy odstraněn, protože vybočoval z podprůměrné šedi. Starokatolický biskup Augustin Bačinský, „patriarcha“ svérázného klerikálního uskupení „nemá nic společného“ (podle vlastního vyjádření) se starokatolíky v Bratislavě, kteří jsou navázání na Utrechtskou unii a představují ekumenicky vstřícné katolictví „s lidskou tváří“. Evangelická církev a.v. má nové vedení (generální biskup Ivan Elko je současně předsedou Ekumenické rady církví), které „demokraticky převálcovalo“ vedení staré, které následně vytvořilo „Asociáciu slobodných sborov ECAV“, která se nechala registrovat na Ministerstvu kultury.

Struktura bohoslužby

V plném slova smyslu se nejednalo o ekumenickou bohoslužbu, ale o římskokatolické uspořádání, na kterém se podíleli příslušníci ostatních církví. Biblické texty byly vybrány příhodně (s využitím římského lekcionáře „pro různé příležitosti“): Jako první čtení Šalamounova prosba o moudrost z 1. knihy královské, jako evangelium Horská řeč s následným výrokem o soli a světle z 5. kapitoly Matouše. Rovněž žalm a alelujový zpěv se tematicky kryly se čteními.

Následovala tři (!) kázání/zdravice. Nejprve hovořil Stanislav Zvolenský. Podle slovenských přátel, kteří jej familiárně nazývají „Stanko Sedembolestný“, to nebylo, ve srovnání s jinými jeho projevy, tak špatné. Z velké části citoval papeže Bergoglia. Talentovanějším kazatelem je biskup Elko, který však zcela ignoroval přečtené biblické texty a namísto toho uvedl tři negativní biblické příklady politických vůdců – prvního krále Saula, Šalamounova syna Rechabeama a Heroda Antipy. Jako poslední mluvil zástupce židovských obcí. Příspěvek, který četl, nebyl špatný, ale překvapilo mne, že když 2x citoval z Levitiku, citaci označil jako: Matúš 19,15 resp. Matúš 20,8. Že by Mojžíše zaměnil za Matouše? Důvěryhodnosti projevu to neprospělo.

Role předsedajícího

Vedení bohoslužby nebylo dobře zvládnuto. Arcibiskup Zvolenský dělal, co by nemusel, a nedělal, co by měl. Předsedající nemá vše vykonávat sám, ale dbát, aby tak konali ostatní. Nebývá obvyklé, aby předsedající zároveň kázal. Mohl např. svěřit kázání biskupu Elkovi a zajistit, aby biblické texty byly s kázáním v souladu. Zástupci židovských obcí např. svěřit úvodní, či závěrečné slovo. Zvážit, zda nezařadit kromě přímluv i jiné volné modlitební formy, např. díkůčinění za novou prezidentku. Mezi předsednické role patří přednesení vstupní modlitby, a ta byla paradoxně svěřena řeckokatolickému biskupovi. Nezvládnuté bylo závěrečné požehnání. Pontifikální forma s úvodními dialogy (na které si Zvolenský sám odpovídal) je pro ekuménu nevhodná. Stejně tak duplicita požehnání. Nabízí se např. Áronské požehnání (které použil Elko), ale pronášené střídavě přítomnými biskupy.

Kolega, slovenský luterán, mi k bohoslužbě výstižně napsal: „Celé mi to pripomínalo Povídání o pejskovi a kočičce od Čapka, keď piekli tortu, same dobré ingrediencie a výsledok tažko stravitelný.“

Modlitba před demonstrací na Letné

V neděli 23. června 2019 v 15 hod. se před velkou demonstrací na Letné sešla asi stovka křesťanů z různých církví k modlitbám v kostele sv. Antonína v Holešovicích. Byl to dobrý nápad si navzájem vyjádřit, že „efekt“ demonstrace není ani v naší moci, ani v možnostech pořadatelů, ačkoli se zodpovědně připravují. Křesťané tak naplňují své poslání být solí v tom velkém „kotli“ lidí. Podporovat neagresivitu, vzájemnost, ale i rozhodnost a vytrvalost. Protože modlitby mají pokračovat před každou následující demonstrací, pokusím se o pár poznámek směřujících k jejich kultivaci.

Modlitba byla po formální stránce dobře připravena. Nejprve společné naslouchání božímu slovu, na které navazovaly spontánní modlitby účastníků. Do přednesu modliteb se zapojilo asi dvacet účastníků. Setkání vedl katolický kněz, zřejmě ovlivněný charismatickou obnovou, spolu s jáhnem. Zařazeny byly tři zpěvy z Taizé.

„Autobusové“ uspořádání prostoru kostela představuje pro slyšení božího slova a pro modlitbu menší překážku, než pro slavení eucharistie. Přesto se modlitba musí dít „prostoru navzdory“. Společná modlitba není jen sumou individuálních modliteb směřovaných k Bohu. Slovní vyjádření modlitby se děje kvůli shromáždění, proto bych se přimlouval, aby ten, kdo modlitbu přednáší, stál čelem ke shromáždění, nikoli zády k němu.

Předsedající navrhoval dvě „sekce“ modliteb – chvály a přímluvy. Držet se těchto mantinelů se dařilo jen částečně. V některých církvích je zvykem volné modlitby nikterak neusměrňovat, modlitba obsahuje nejrůznější formy – vyznání, díky, prosby, chvály atd. Dochází i k několikeré záměně osob Trojice, ke kterým se modlitba obrací.

Aby modlitba plnila sjednocovací roli, doporučuji tři řešení. Buď spontánní modlitby nikterak nestrukturovat a nechat jim volný průběh. Pouze dbát (nejspíše příkladem pořadatelů) aby vycházely z přečteného biblického textu. Nebo modlitby specializovat – rozdělit na sekce, možná stručně uvést co je obsahem daného typu modlitby. V našem případě vysvětlit, že chvála se týká božích vlastností či božího jednání, přímluvy jsou prosby zaměřené vně shromáždění, netýkají se nás samých. Vyzvat ke „krátkým“ modlitbám a aklamace zpívat. Úkolem moderátora takové modlitby je udržovat rytmus, vracet se k příslušné formě modlitby, když některý účastník přejde na jinou formu, navazovat na již přednesené modlitby, doplňovat chybějící témata atd. Třetí forma předpokládá přednášení témat modlitby jednotlivými účastníky (vsedě, zcela civilní formou), které pak moderátor přednese (všichni při tom stojí). Příhodné příspěvky zdůrazní, a ty, které se k modlitbě hodí méně, nevypustí, ale kultivuje.