Kontakt člověka s druhým člověkem je a zůstane v působení církve to nejdůležitější, řekl innsbrucký biskup na odpočinku Reinhold Stecher pro rozhlasovou stanici ORF. V odosobněné společnosti, ve které začíná převažovat technika, musí církev dbát na to, aby její činnost zůstávala především na osobní úrovni. To platí především pro kněze. Protože je jich málo, jsou tlačení především k vykonávání svých liturgických povinností, bohoslužeb, svátostí, požehnání. Na druhé straně se tak ztrácí samotná lidská struktura svátostí, které vyžadují setkání člověka s člověkem, základ duchovní péče. Sami kněží trpí tím, jak se pod tímto tlakem zanedbávají osobní kontakty.
V souvislosti s otázkou ženatých kněží je Stecher přesvědčen, že v otázce svěcení osvědčených ženatých mužů (viri probati), stejně jako co se týče připuštění žen ke kněžskému svěcení, dojde v katolické církvi k dalšímu vývoji. „Musíme přesně rozlišovat, co je boží příkaz a co lidský zákon. Tyto dvě věci jsou od sebe tak vzdáleny jako nebe od země. A jde o to, aby boží příkazy nebyly lidskými zákony blokovány“, říká biskup.
Stecher má dojem, že se v dnešní církvi o problémech mlčí. K tomu přistupuje zkušenost kněží na „základně“, že nejsou schopni i přes velkou pomoc laiků provádět pastorační činnost vzhledem k svému nadměrnému vytížení. Ještě jako úřadující innsbrucký biskup Stecher i ve Vatikánu usiloval o kněžské svěcení ženatých mužů i o připuštění žen k jáhenskému svěcení. Sloužit, ne panovat je věrohodné, říká.
V rozhovoru byl Stecher také dotazován na svou příkrou kritiku Vatikánu, kterou těsně před svým odchodem z úřadu před čtyřmi roky dopisem sdělil důvěryhodným osobnostem. V něm Stecher mimo jiné prohlásil: „Řím svůj milosrdný postoj nahradil přísným panováním, a takovým image se církev v třetím tisíciletí vůbec neprosadí.“ Dnes Stecher říká, že tato formulace byla dost tvrdá. Dopis také neměl být zveřejněn. Ale nelituje, že jej napsal. Rozhodující otázka je, jak se má církev postavit k otřeseným, chybujícím, omylným, hledajícím, pochybujícím a odcizeným lidem.
K tématu nárůstu religiozity v Evropě, která ale není spojena spříklonem k církvím, Stecher říká, že jde bez pochyby o zlom vcírkevnosti. „Případ Ježíš“ přesahuje hranice církve. Jako biskupovi aduchovnímu vůdci jde Stecherovi o to, aby lidé nacházeli cestu k církvi. Tatoskutečnost je také ovšem úzce spojena s věrohodností církve. Kde je církevvěrohodně činná, tam se k ní otvírá i přístup. Právě mladí lidé, míní biskup,mají cit pro ryzost, pro to, zda někdo také žije to, co říká, nebo zda jde jeno prázdná slova.
Věrohodnost církve byla podle Stechera poškozena zejména tím, jakýdojem získali lidé z jejího přístupu k moci. Lidé jsou k této věci stále více citlivější. Církev musí svou věc trpělivé zdůvodňovat, ne autoritativně nařídit. To platí především v morálních příkazech. „Lidé, kteří jednají jménem církve, musí využívat především dialog, podobně jako Ježíš vždy využíval dialog s úsilím vysvětlit. To také patří k církvi sloužící. Tajemství věrohodnosti spočívá ve službě, sloužit je výraz věrohodnosti, panovat je vždy podezřelé.“
Současná politické situace ve světě podle Stechera by měla být řešena s rozvahou. Biskup se vyslovil proti jednostrannému hodnocení islámu. Mnohévývojové trendy islámu se vyznačují náboženskou hloubkou např. súfismus. Universita Al-Akzar v Káhiře, která je v islámském světe proslulá, se vyslovila jednoznačně proti teroru. Také křesťanství je spojeno v mnoho epochách s násilím. Na nynější události by sedala vztáhnout v širším měřítku všechna učení.
Co se vánočního mírového poselství týká, nemělo by být vykládáno jen v politickém smyslu. Tím by nebyl výklad práv významu hebrejského slova šalom ani křesťanského pozdravu pokoj s tebou. Křesťan má stejně jako Kristus usilovat opolitický mír. „Mě například jako tyrolského biskupa jen těší, že u nás máme ohledně Jižního Tyrolska mír s Itálií,“ říká Stecher. Avšak omezení na politický mír by omezilo i poselství vánoc. „Člověk může dosáhnout Kristova míru i tehdy, leží-li v zákopech.“
O sobě Stecher říká, že je šťastným penzistou. Nedávnoo slavil 80. narozeniny a sobě pro radost se věnuje pastorační péči. Na otázku, zda by měli papežové také odstoupit v 75 letech podobně jako ostatní biskupové, Stecher odpověděl, že to si musí každý papež rozhodnout sám. On sám považuje tuto hranici spíše za příliš vysokou než nízkou. Pohyblivost lidí v tomto stáří již klesá, a to i po duchovní stránce, proto jsou jistá věková ohraničení smysluplná. V jistém smyslu je i důchod jednou z hodnot stáří.