Předvelikonočních čtyřicet dnů se nazývá, ne úplně přiléhavě, dobou postní. Velikonoce jsou především svátky křtu a doba před nimi je dobou bezprostřední přípravy na křest a dobou přípravy na jeho obnovu těch, kteří již byli pokřtěni. Obsahem této doby je metanoia – změna smýšlení, obrácení. Tělesný půst může sloužit jako užitečná pomůcka, ale není sám o sobě cílem. V křesťanském starověku byl součástí bezprostřední přípravy na křest asi čtyřicetihodinový půst (kryjící se s dobou Tridua):
Katechumeni se v pátek postí. V sobotu se podle vůle biskupa shromáždí ti, kdo přijmou křest na jednom místě. Biskup všechny vyzve k modlitbě a pokleknutí. Vkládá na ně ruce, exorcizuje je ode všech cizích (nepřátelských) duchů, aby od nich utekli a už se do nich nevraceli. Když skončí exorcismus, dýchne na jejich tvář, poznačí jim (křížem) čelo, uši a nos a pozvedne je. (Katechumeni) celou noc bdí a je jim čteno (z Písma) a připravují se (na křest). (Traditio apostolica 20)
Na ošidnost pouze vnějším způsobem praktikovaného postu upozorňují již proroci, novozákonní i patristické prameny. Např:
5Což je toto půst, který si přeji, a den, kdy člověk pokořuje svou duši? Aby svěsil hlavu jako rákos a podestlal si pytlovinu a popel? Toto chceš nazývat postem a dnem, který je Hospodinu milý? 6Toto je půst, který si přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvolnit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu, zpřetrhat každé jho. 7Když budeš lámat hladovému svůj chléb a chudé bezdomovce přivedeš do domu, když uvidíš nahého, zakryješ ho a vůči vlastnímu tělu a krvi nebudeš lhostejný. (Iz 58,5 – 7) Kdo se postí, měl by vědět, co všechno to vlastně znamená: že má soucit s hladovým, když chce, aby Bůh cítil s jeho vlastním hladem. Že se sám má slitovávat, kdo doufá ve slitování. Kdo hledá spravedlnost, že ji sám má činit. Kdo chce, aby mu bylo dáno, že sám má dávat. Je špatný prosebník, kdo jinému odpírá, oč sám o sebe dává. Petr Chryzolog (kolem 380 – 451), biskup v Ravenně, z kázání o modlitbě, postu a almužně (Sermo 43)
Postní doba je rovněž dobou vhodnou ke slavení smíření. Již v křesťanském starověku během této doby vrcholilo kanonické pokání. Kajícníci pak byli na Zelený čtvrtek znovu přijímání do církve. Dnes je to doba vhodné ke slavení liturgie smíření, při které se radujeme, že Bůh, nám hříšníkům, odpouští: Přímo k podstatě velikonočních svátků totiž patří, že celá církev se má radovat z odpuštění hříchů. To platí nejenom pro ty, kteří se znovu rodí ze svátostného křtu, ale i pro ty, kteří již dříve byli přijati za boží děti. (…) Proto tedy, nejmilejší, to, co má dělat každý křesťan v každé době, je nyní třeba dělat ještě horlivěji a zbožněji, aby se apoštolské ustanovení o čtyřicetidenním postu neplnilo pouze újmou v jídle, ale abychom se co nejvíce zdržovali zlého. Není nic užitečnějšího než spojit s rozumností a svatým postem skutky milosrdenství. Tímto společným slovem milosrdenství rozumíme nejrůznější chvályhodné skutky zbožnosti a lásky, takže i při nestejných možnostech mohou věřící prokázat stejného ducha milosrdenství. Lev Veliký, římský biskup († 461), z kázání o době postní (Sermo 6 de Quadragesima)
Předvelikonoční čtyřicetidenní bylo všeobecně známé již na prvním nicejském všeobecném sněmu v r. 325 (Kánon 5 tohoto sněmu stanovuje, aby se v každé oblasti konaly 2x ročně synody biskupů. První před dobou postní a druhý na podzim.) Jiným způsobem však bylo čtyřicet dnů počítáno na Západě a jiným na Východě. Referuje o tom Egerie:
Když přichází doba velikonoční, slaví se takto. Jako se u nás dodržuje čtyřicet dní před velikonocemi, zde se dodržuje osm týdnů před velikonocemi. Osm týdnů se dodržuje proto, že o nedělích a sobotách se nedrží půst, kromě té soboty, kdy je velikonoční vigilie a musí se dodržet půst, tedy kromě tohoto jediného dne se v sobotu v průběhu roku nikdy nedrží půst. A tak když se z osmi týdnů odečte osm nedělí a sedm sobot, protože jednu sobotu se musí držet půst, jak jsem řekla výše, zbývá čtyřicet jedna dní, kdy se drží půst, což zde nazývají eortae, to jest kvadragesimy. (Putování Egeriino 27,1)
Osmitýdenní půst tak, jak jej popisuje Egerie má pravoslaví dodnes. Je rozdělen na tři části. Pondělím po masopustní neděli (8. před Paschou) začíná 5 dnů mírnějšího postu. Dalším pondělím (po syropostní neděli) vstupujeme do Velkého postu, který končí pátkem před Květnou nedělí. Zahrnuje tedy celkem 30 dnů s tím, že prvních pět (tj. pondělí až pátek před 1. nedělí postní – tzv. čistý týden) je zvláště přísných. Na období Velkého postu navazuje přísný půst Velkého (strastného) týdne, který zahrnuje i Velkou sobotu.
Na Západě začínala postní doba nejprve 1. nedělí postní. S ohledem na to, že neděle nejsou postními termíny (postní neděle je správnější nazývat nedělemi v době postní) a s ohledem na snahu dodržet symbolické číslo 40 (40 let putoval Izrael pouští; 40 dnů šel Eliáš k Horebu atd.), byly v 5. století přidány ještě 4 dny. Postní doba tak začala Popeleční středou. To, že Triduum začínající předvelikonoční čtvrtek večer k postní době již nepatří, toto počítání nezohledňuje.
Na Východě měla předvelikonoční doba od počátku postní charakter spočívající v újmě od pokrmů pět dnů v týdnu (sobot a nedělí se to netýká). S tím souvisí aliturgičnost těchto dnů, tj. neslaví se (eucharistická) liturgie. Ve středy a pátky těchto týdnů se slaví liturgie předem posvěcených darů, při které se přijímají eucharistický chléb (a víno) ze zásoby.
Naproti tomu na Západě tato doba jako celek neměla původně postní charakter. Ve 4. – 5. stol. byla zaměřena na probíhající stěžejní část katechumenátu, bezprostřední přípravu na křest. Později se v postu rozvíjela stacionární praxe57, která se nakonec rozšířila na všechny dny v postních týdnech, ačkoli v jiných obdobích se eucharistie slavila jen o nedělích a hlavních svátcích. Půst coby újma od stravy našel v římské liturgii místo vlivem kvatembrů (4x do roka v jednom týdnu slavená středa, pátek a sobota) a díky bezprostřední přípravě na křest během Tridua. Liturgie předem posvěcených darů, importovaná z Východu, se v římské liturgii udržela jen na Velký pátek.
Římská stationální bohoslužba Popeleční středy u sv. Sabiny, které předcházelo žehnání popela u sv. Anastasie je známa již ve 2. pol. 5. stol. Tedy v době, kdy ještě nebyl vytvořen systém postních statií. Popelem byli žehnáni kajícníci, kteří na začátku postní doby zahajovali, často mnohaleté kanonické pokání. Vymizením praxe kanonického pokání koncem 1. tisíciletí došlo k rozšíření označování popelem na všechny účastníky liturgie. Obřad žehnání popela a označování účastníků liturgie je zařazen po bloku slova. Poté následuje eucharistický blok. Domnívám se, že je tento den postu a pokání vhodnější slavit liturgii slova (neboť večeře Páně je liturgií nedělní a sváteční). Po označování popelem mohou následovat přímluvy, modlitba Páně a závěrečné obřady.
V amroziánském ritu půst začíná až v pondělí po 1. neděli v postu. V římském ritu začíná Popeleční středou. Popeleční středu ambrosiánský ritus zná, ale je to středa prvního postního týdne, tedy o týden později, než v ritu římském.