Velikonoce

O Velikonocích ve staré církvi vrcholily události dvou, do jisté míry navzájem podobných institutů, totiž katechumenátu (přípravy na křest) a kajícího řádu kanonického pokání. Hlavní náplní Velikonoc bylo znovupřijetí kajícníků do svátostného společenství církve a byl (a v římské církvi znovu je) křest. Oslava Kristova zmrtvýchvstání je náplní každé neděle. Neplatí tedy, ačkoli to od nějakých kazatelů stále slýcháme, že každá neděle jsou jakési malé Velikonoce. Velikonoce jsou spíše jakousi maxinedělí.

Srovnání katechumenátu s průběhem pokání

Oba instituty, katechumenát i pokání, byly dlouhodobé. Katechumenát trval několik let. Někdy to byl celoživotní stav. Je uváděn příklad císaře Konstantina, který byl pokřtěn až na smrtelném loži. Rovněž pokání bylo dlouhodobé, pro jeho obtížnost mnohdy oddalované na závěr života.

Jak křest, tak pokání byly neopakovatelné. V případě kanonického pokání byla vedena diskuse, zda vůbec pokřtěný, který zhřešil, má vůbec nárok se vrátit do církve. Převládl názor, že jednou za život má hříšník tuto šanci dostat.

Oba instituty nebyly soukromou záležitostí katechumenů či kajícníků, ale děly se uvnitř církve. Katechumeni i kajícníci byli součástí církve, byť s řadou omezení. Celá obec se na katechumenátu i řádu pokání aktivně podílela, jednotlivé fáze měly svá liturgická vyjádření.

Oba procesy začínaly na počátku doby postní. V době, kdy doba postní začínala 1. nedělí v postu, tak i přijímání mezi kajícníky, spojené se sypáním popele na hlavu, se dělo v pondělí. Jakmile byla ve 2. pol. 5. stol. doba postní prodloužena o čtyři dny, aby trvala přesně 40 dnů (neděle se nepočítají), vznikla Popeleční středa, kdy probíhalo přijetí mezi kajícníky. Po vymizení kanonického pokání bylo znamení popela v 11. stol. rozšířeno na všechny, a protože ženy nosily závoj, bylo sypání do vlasů nahrazeno znamením na čele. Přijetí do katechumenátu se dělo obvykle 1. neděli v postě.

Oba procesy končily o Velikonocích. Křest (resp. celá iniciace zahrnující křest, pomazání křižmem a přijetí eucharistického chleba a vína) byl hlavní náplní velikonoční vigilie. S ním byla spojena slavnostní obnova křtu již pokřtěných. Znovupřijetí kajícníků se dělo o velikonoční vigilii (v době, kdy byly Velikonoce slaveny během jediné noci). Od 4. stol., kdy vzniklo velikonoční Triduum, byli kajícníci např. v Římě či Miláně přijímání na Zelený čtvrtek, ve Španělsku na Velký pátek.

Komentář současného stavu

Katechumenát (tj. křest dospělých na etapy) byl obnoven v římskokatolické církvi v rámci liturgické obnovy po posledním koncilu. A to díky bohatému rituálu čerpajícímu ze starověkých a raně středověkých předloh. Zatímco v případě eucharistické liturgie, liturgie hodin i některých dalších liturgií byla římskokatolická liturgie již překonána kvalitnějšími formami církví vzešlých z reformace, římskokatolický rituál iniciace dosud překonán nebyl. Za velmi cenné považuji, že ve všech fázích katechumenátu (vlastní katechumenát, čekatelství na křest, iniciace, období mystagogie) se předpokládá aktivní účast celé obce. Katechumen tak postupně do konkrétní obce vrůstá. Je chvályhodné, že např. v pražské akademické farnosti se na každoroční křest připravují během dvouletého katechumenátu desítky lidí. Jsou vybízeni k tomu, aby si po křtu našli svou domovskou obec, kam budou patřit. V praxi však často nepatří nikam, resp. patří jen do jakési virtuální církve. Křesťanská iniciace se děje, ale defektním způsobem.

Naproti tomu v evangelikálních církvích, které sice (bohužel) katechumenát nepraktikují, je vědomí odpovědnosti sboru za nového křesťana a jeho přináležitost k danému sboru zřejmá.

Kanonické pokání bylo ve středověké církvi vytlačeno ušní zpovědí a zaniklo. Bylo, tak jako i ostatní svátosti, privatizováno. Vymizela odpovědnost jednotlivce za církev a církve za jednotlivce.

Jsou přitom veřejné hříchy, kdy by bylo vhodné veřejné pokání znovu uplatnit. Např. při rozpadu manželství, kdy je vina, byť různou váhou, zpravidla na obou partnerech. V případě nového manželství se římská církev chová pokrytecky. U církevního soudu se prokazuje, že první manželství vlastně nebylo uzavřeno. Církevní soudci se chlubí tím, že ve velké většině případů tak věc vyřídí a lidem „pomůžou“. Že jsou takové rozsudky výsměchem evangeliu, soudy neřeší. Myslím, že by se manželské otázky měly odebrat soudcům a svěřit pastoralistům. Ten, kdo v manželství selhal, by měl být schopen veřejného pokání, na kterém by se celá obec podílela. Po jeho skončení (Velikonoce se nabízí) by kajícník přestal být křesťanem 2. kategorie.

Jiným příkladem jsou osoby spolupracující s StB. (I když ubývají, stále jsou. Máme např. stále jednoho takového diecézního římskokatolického biskupa.) Pokud by tyto osoby dokázaly své selhání přiznat, a ne je bagatelizovat, pak jsme povinni jim odpustit.

Další kategorií jsou např. kněží, kteří sexuálně zneužívali děti či mladistvé. Ani oni nejsou před Hospodinem odepsáni a neměli by být odepsáni ani před lidmi. Pokud by dokázali konat veřejné pokání, pak není důvod, proč by v ordinované službě (po odpykání světských trestů) nepokračovali. Bylo by jim odpuštěno a byli by pod veřejnou kontrolou. Děti a mládež bychom jim pochopitelně již nesvěřili. Sekulární společnost by viděla, že církev nezametá problémy pod koberec. Návrat takového hříšníka a jeho přijetí křesťanskou obcí – jakou větší oslavu Velikonoc si přát?