O velikonočním Triduu utrpení, smrti, přebývání v hrobě a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista, coby centrální události liturgického roku, jsme v Getsemanech pojednávali vícekrát. Jak o jeho původu1, tak současné západní praxi2. Dosud jsme se však nevěnovali Triduu pravoslavnému. V letošním roce vychází pravoslavná velikonoční neděle na 19. duben (západní o týden dříve12. Duben a židovský Pesach, který není vázán na neděli, ale na datum 15. nisan, 9. duben podle našeho kalendáře)
Současné pravoslavné velikonoční Triduum je složitější než římské. Jistá nepřehlednost pro západního křesťana je dána tím, že se (eucharistická) liturgie slaví v důsledku přísného postu pouze ráno. Tím jsou některé slavnosti anticipovány v ranních hodinách. V římském ritu tomu tak bylo až do začátku padesátých let minulého století. V pravoslaví navíc existuje poměrně velká svoboda, takže nejen jednotlivé církve, ale i jednotlivé obce se mohou lišit v řadě liturgických detailů, mohou slavit tutéž liturgii i v jiné dny. (I na Západě často slaví vigilii večer, ačkoli její místo je nad ránem.) Přesto jsou východní liturgie svým eulogickým charakterem, zapojením všech smyslů, dialogičností, zdrojem inspirací i pro obnovu liturgií západních.
S ohledem na západní žehnání křižma a ostatních olejů na Zelený čtvrtek dopoledne uvádím, analogické východní slavnosti.
Ve středu večer (tedy nikoli jako součást Tridua) Velkého (Svatého) týdne slaví pravoslavná obec Euchelaion, neboli tajinu (svátost) žehnání (svěcení) oleje. Euchelaion odpovídá západní svátosti pomazání nemocných. Je chápána komplexněji než na Západě. Nejde pouze o uzdravení tělesné (či přijetí nemoci), ale i o uzdravení duše člověka. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že tato východní tajina v sobě obsahuje jak tématiku západní svátosti nemocných, tak svátosti smíření.
Tato tajina se slaví společně (i pokud se slaví mimo tento den). Klasicky ji slaví sedm kněží spolu s celým shromážděním. Ne nadarmo se slavnost nazývá slovansky „soborovanije“, tj. vzájemnost, církevnost. Důraz je na sedm (velkých) eulogických modliteb které obsahující dobrořečení Hospodinu a prosby za nemocné.
Struktura je následující:
– „Začátek obvyklý“ (soubor několika modliteb, kterými začíná libovolná služba)
– Žalmy 143 a 51
– Kánon – tj. sada 9 písní, každá má svůj irmos – předzpěv (uzavřený exapostiliářem,
stichary a bohorodičenem)
– Opět „začátek obvyklý“
– Ektenie
– Příprava oleje (např. mísení s vínem)
– Malá eulogie, mezitím tropary
– Sada 7 dvojic čtení (epištola a evangelium), spojená vždy s malou ektenií a velkou eulogií. Čtení se užívají následující:
Jk 5,10–16 Pomazání nemocných olejem na uzdravení a odpuštění hříchů
L 10,25–37 Milosrdný Samařan pomazal rány olejem a vínem
Ř 15,1–7 Stejné smýšlení a přijetí v Kristu
L 19,1–11 Povolání celníka Zachea
1 K 12,13–27 Jedno tělo složené z mnoha údů
Mt 10,1–8 Poslání Dvanácti – „… nemocné uzdravujte“
2 K 6,16–7,1 Očištění od všeliké poskvrny těla i Ducha
Mt 8,14–23 Uzdravení Petrovy tchýně
2 K 1,8–11 Kristus vytrhuje ze smrti
Mt 25,1–13 Moudré panny nakoupily olej
Ga 5,22–26 Ovoce Ducha
Mt 15,21–28 Uzdravení dcery kananejské ženy
1 Te 5,14–23 „… ujímejte se nemocných…“
Mt 9,9–13 Povolání Matouše, „… lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní…“
– Osmá eulogie s evangeliářem nad hlavami nemocných
– Mazání olejem na čelo, bradu, obě líce a dlaně z obou stran
Myro (křižmo) jako viditelné znamení mocného působení Ducha svatého je v ortodoxních církvích ve velké úctě. Spolu s eucharistickými způsoby a evangeliářem je stále umístěno na prestolu (oltářním stole).
Žehnání („svěcení“ či též „vaření“) myra je vyhrazeno biskupům s rozsáhlejší odpovědností. V byzantské církvi je to především ekumenický patriarcha konstantinopolský. Jedno oddělení patriarchátu má pak na starosti uchovávání a distribuci myra do církví hlásících se k patriarchátu. Kromě toho světí vlastní myro patriarchové v Moskvě, Bělehradě a Bukurešti a arcibiskupové některých autokefálních církví, jako např. Ortodoxní církve v Americe. Používání myra od svého nadřízeného patriarchy (arcibiskupa) je nejzřetelnějším liturgickým vyjádřením sounáležitosti církví.
V byzantské církvi je žehnání myra spojeno s Paschou a probíhá nepřetržitě několik dnů od pondělí Velkého týdne (případně od večera Palmové neděle) až do Velkého čtvrtka. Pro nepřetržitý obřad je zapotřebí dostatek služebníků, proto se žehnání slaví v prostorách ekumenického patriarchátu ve Faranu, kam se k této příležitosti sjíždějí biskupové, představení klášterů (archimandrité) a další klérus. Na jiných místech se myro žehná přímo v klášteře, jehož osazenstvo zajistí nepřetržitou službu, příslušný hierarcha pak předsedá klíčovým okamžikům.
Perioda žehnání myra je zhruba desetiletá. Ekumenický patriarcha předem vyhlašuje rok, ve kterém se bude žehnat myro. V novodobé historii patriarchátu to byly roky 1903, 1912 (patriarcha Joachim III.); 1928 (Basileios III.); 1939 (Benjamin I.); 1951, 1960 (Athenagoras I.); 1973, 1983 (Demetrios I.); 1992, 2002, 2012 (současný patriarcha Bartholomeo).
Poměrně složitý obřad popisuje koncem 19. století výrazně revidovaný Mega Euchologion („velká kniha žehnání“) vydaný v létech 1890, 1912 a 1960. Kromě modliteb obsahuje též postup přípravy myra. Je téměř doslova jakousi „kuchařkou“ či „lékopisem“ jaký se užívá v lékárnách při přípravě léků. Vždyť myro ekumenického patriarchátu obsahuje 57 složek!
Jakási „předpříprava“ probíhá již o Palmové neděli, kdy patriarcha žehná nádoby ve kterých se myro bude připravovat. Následující den na Velké pondělí ráno po skončení liturgie předem posvěcených chlebů začíná v kostele sv. Jiří žehnání. Jsou zde umístěny nádoby na myro, ingredience a další potřeby. Vše kropí požehnanou vodou. S hořící svící v ruce se dotýká každé nádoby, které obsahují popel z vyřazených ikon. Po naplnění nádoby pro přípravu olivovým olejem patriarcha zapaluje pod nádobou oheň, přidává malé množství požehnané vody a vína. Poté nástrojem připomínajícím pádlo myro míchá. Přitom čte novozákonní perikopu. Čtení perikop a míchání pokračuje nepřetržitě až do Velké středy. Služebníci se střídají – jak hierarchové, klérus patriarchátu (vč. nižšího kléru), tak klérus přespolní. Postupně jsou přidávány další ingredience (fyzikálně-chemicky se jedná o extrakci aromatických složek teplým olejem). V úterý se po liturgii (předem posvěcených darů) konají modlitby na ty, kteří dodali suroviny či peníze pro přípravu myra (některé aromatické přísady jsou velmi drahé). Ve středu dopoledne přidá patriarcha růžový olej, pižmo a další vonné oleje. Tento den je příprava ukončena. Provádí se filtrace do připravených nádob.
Na Velký čtvrtek po jitřní bohoslužbě konané v patriarší kapli sv. Ondřeje, po kompletním oblečení do liturgických rouch se patriarcha vydá průvodem z paláce do patriaršího chrámu. Přitom je doprovázen ostatními hierarchy. Vyzvánějí zvony. Patriarcha nese v průvodu malou nádobku s myrem. První z hierarchů nese alabastrovou nádobu a „novým“ myrem, druhý se „starým“. Ostatní hierarchové malé stříbrné nádobky s myrem, jež je žehnáno. 24 archimandritů nese ve dvojicích 12 stříbrných nádob s myrem. Během svaté liturgie po zvolání: „Z milosrdenství našeho velkého Pána“ odpovídá nejstarší archimandrita: „Ať můžeme vstoupit“ jsou kontejnery v rámci Velkého vchodu vneseny do oltáře. Na závěr anafory se shromáždění sklání a patriarcha myro žehná velkou eulogií.
Liturgie sv. Basila s (anticipovanou) večerní bohoslužbou se slaví ve čtvrtek ráno. Její součástí jsou čtení (paremije) večerní:
Ex 19,10–19 (příprava Paschy pod horou Sinaj)
Jb 38,1–23;42,1–5 (Hospodin Jobovi odpovídá z bouře a oblaku)
Iz 50,4–11 (třetí píseň božího služebníka)
Čtení v rámci liturgie:
Epištola: 1 K 11,23–32 (ustanovení večeře Páně)
Evangelium: Mt 26,1–20; J 13,3–17; Mt 26,21–39; L 22,43–45;
Mt 26,40–27,2 (synopse předvelikonočních událostí)
Namísto cherubínské písně se dnes 3× zpívá:
Za účastníka večeře své tajemné,
Synu Boží, přijmi mne dnes.
Neboť nezjevím tajemství nepřátelům tvým,
aniž políbení tobě dám jako Jidáš,
ale jako onen lotr vyznávám tebe:
„Rozpomeň se na mne, Pane,
v království svém.“
Na konci liturgie se (obvykle v katedrálních chrámech) koná mytí nohou.
Jitřní bohoslužba se čtením 12 evangelií se slaví obvykle ve čtvrtek večer (kanonický čas začátku je druhá hodina noční, čili 20 hod našeho času), ale může se slavit v pátek ráno. Evangelijní perikopy tvoří synopsi pašijového příběhu
J 13,31–18,1
J 18,1–28
Mt 26,57–75
J 18,28–19,16a
Mt 27,3–32
Mk 27,33–54
Mt 27,33–54
L 23,32–49
J 19,25–37
Mk 15,38–42
Jan 19,38–42
Mt 27,62–66
Po prvním až pátém evangelijním čtení to jsou vždy tři antifony (tj. žalmové zpěvy), malá ektenie (dialogická přímluvná modlitba) a sedálen (proměnný hymnus, při kterém se zpravidla sedí; dnešní den se ale během tohoto hymnu stojí, zatímco probíhá okuřování – po prvním sedálnu „velké“, po ostatních „malé“). Po šestém evangeliu se zpívají makarismy (blahoslavenství) se stichary, po sedmém žalm 51, po osmém trojpíseň z kánonu sv. Kosmy Majumského, po devátém hymnus „Vše co dýchá“ a čtyři stichary, po desátém hymnus Gloria a ranní ektenie, po jedenáctém velké okuřování s příslušnými stichary a po dvanáctém Trishagion.
V řecké církvi se po pátém evangeliu (a příslušných zpěvech) koná průvod s křížem, který je poté korunován a uctíván (pokleknutím na obě kolena a skloněním). Průvod navazuje na evangelijní zprávu o tom, jak Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nésti kříž.
O desáté hodině dne (16 hod našeho času) je kanonický čas pro začátek velké večerní bohoslužby s vynášením pláštěnice. Pláštěnicí se rozumí ikona těla zemřelého Ježíše napsaná na plátně. Součástí bohoslužby jsou tyto paremije (perikopy):
Ex 33,11–23
Jb 42,11–16 a Iz 52,13–15;53,1–12;54,1
1 K 1,18–2,2
Mt 27,1–38; L 23,39–43; Mt 27,39–54; J 19,31–37; Mt 27,55–61
Poté následuje zpěv stichar, při kterých kněz položí pláštěnici na prestor. Při zpěvu následujícího troparu kněz a jáhen vynáší plaštěnici průvodem na stůl uprostřed chrámu (boží hrob):
Šlechetný Josef, z dřeva sňav přečisté tělo tvé,
plátnem čistým je ovinul, a pokryv je věcmi vonnými,
ve hrob nový je položil.
Závěr troparu obsahuje velikonoční naději:
U žen myronosic v hrobě stanul anděl volající:
Myro je vhodné pro mrtvé,
Kristus však ukázal, že smrt a porušení mu nejsou vlastní.
Uzavírá se královská brána, zatahuje závěs a bohoslužba končí.
Večerní liturgie sv. Basila se koná na Velkou sobotu ráno. Prokomidie, vchody i čtení probíhá před pláštěnicí (u božího hrobu). Čte se celkem 15 paremijí:
1. Gn 1,1–13 (stvoření světa, prvé tři dny)
2. Iz 60,1–16 (nad Sijónem vzejde Hospodinova sláva)
3. Ex12,1–11 (hod beránka)
4. Jon 1,1– 4,14 (tj. celá kniha, tři dny Jonáš v břiše ryby, tři dny Ježíš v hrobě)
5. Joz 5,10 –15 (slavení Velikonoc v Gilgálu)
6. Ex 13,20 –15,19 (průchod Rákosovým mořem) Poté se zpívá modlitba s refrénem „Neboť se slavně proslavil!“
7. Sf 3,8 –15 (raduj se jásej celým srdcem, dcero jeruzalémská)
8. 3 Kr 17,8 – 23 (Eliáš u vdovy v Sareptě; v západních biblích je to 1 Kr 17,8 – 24).
9. Iz 61,10 – 62,5 (nové jméno oslaveného Sijónu)
10. Gn 22,1–18 (oběť Izáka)
11. Iz 61,1–9 (rok Hospodinovy přízně)
12. 4 Kr 4,8 –37 (Elíša a Šúnemanka; v západních biblích je to 2 Kr 4,8–37)
13. Iz 63,11– 64,5 (Hospodinova dobrota)
14. Jr 31,31– 34 (naděje obnovení Izraele)
15. Da 3,1– 23 (Tři mládenci v ohnivé peci)
Navazuje zpěv modlitby Tří mládenců s refrénem „Opěvujete a velebte Hospodina po všechny věky!“ Namísto Trishagionu se zpívá: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli“ Následuje apoštol Ř 6,3 –11 a žalm 81, během kterého služebníci převlékají tmavá roucha za světlá. Při evangeliu se čte celá 28. kapitola Matoušova evangelia. Pokračuje liturgie sv. Basila s některými odchylkami pro období světlého (velikonočního) týdne případně padesátidenní (doby velikonoční).
Po skončení velkosobotní půlnoční (kolem 1 hod v noci), při které je odnesena pláščenice na prestol (zůstává tam až do Padesátnice) se zhasne celý chrám. Předsedající ve světlém rouchu drží v levé ruce kříž a trojsvíčník, v pravé kaditelnici. Okuřuje prestol a 3× zpívá (s rostoucí intenzitou hlasu) tropar:
„Vzkříšení Tvoje, Kriste Spasiteli,
andělé opěvují na nebesích,
dejž, abychom i my na zemi
čistým srdcem Tebe oslavovali.“
Poté královskou bránou vchází do temného chrámu. Všichni si od něj zapalují svíce a vychází slavnostním průvodem před chrám, který obejdou. Růst intenzity světla probíhá v obráceném (a logičtějším) sledu, než na Západě. Světlo vycházející z oltáře roste a vychází mimo chrám.
Následuje liturgie, po které jsou žehnány pokrmy.
1Egerie, Getsemany 122 – listopad 2001, https://www.getsemany.cz/node/328
2naposledy: Velikonoční Triduum, Getsemany 309 – listopad 2018, https://www.getsemany.cz/node/3584