Teologické a pastorální podněty současných týdnů

Současná viróza či spíše její mediální obraz (v reálu se s ní naštěstí většina z nás asi ještě nesetkala) a reakce na ni nemilosrdně odkryly situaci církví, kterou jsme si mohli třicet let idealizovat - i já jsem doufal, že k nějakému poučení došlo a že například v pastoraci lépe připravuji lidi na situace, kdy bude jejich víra vystavena zkoušce. (O tom, jak by se zachovali ti, kdo tak skvěle křesťansky mluví, jsem ale neměl nikdy iluze).

Vánek nad vánek a všechno byl vánek, abych použil slušnější možnost překladu kazatelových slov... Virózy jsem se nebál, protože jsem patřil mezi ty, kdo se neměli možnost účinně před ní schovat - tak jen potvrzuji pravdivost úsloví, že člověk si zvykne i na šibenici. Traumatizující pro mě ale byly reakce církevního prostředí, připadal jsem si jako za časů komunistického vládnutí: Vedení církví (a ovšem někteří horliví faráři...), nakolik je známo, se bez odporu podřizovala vládním rozhodnutím a ještě sama aktivně zužovala prostor, který byl církvím ponechán. Věřící zjistili, že návštěva kostela je zase spojena s rizikem, třebaže menším než návštěva supermarketu, a toto riziko raději nechtěli podstoupit. A zase se vrátilo zdůvodňování předem zaujatých stanovisek duchovními argumenty - plné kalhoty odpovědnosti a ohleduplnosti a solidarity. A já jsem byl zase ten, koho je třeba napomínat k rozumnosti a opatrnosti...

Takhle paušálně to v reálu samozřejmě nebylo, popisuji stav své mysli v prvních dnech, v něčem pak ještě radikalizovaný situací Velikonoc, kdy byla otevřena hobby centra a tenisové kurty, ale ne kostely. Přitom mě všichni, které jsem konzultoval, od téměř osmdesátiletého zkušeného praktického lékaře po universitní odborníky ujišťovali, že k paušálnímu zrušení bohoslužeb či omezení přijímání eucharistie není dostatečný odborný důvod. Malomyslnost na mě padla po ohlášení uvolňovacích opatření, kdy se ukázalo, že nejsme ani na úrovni zoologických zahrad. A jen doufám, že se představitelé církví trochu zastyděli, když se předseda vlády prořekl, že na církve zapomněli - aby ne, podnikatelé a obchodníci a pejskaři se připomněli, jen církve zřejmě neprojevily žádnou iniciativu, když se dělal plán opatření.

Ale i pozitivně: Přicházeli i lidé s televizním krmením věřících nespokojení a vyzvídající, zda bych nevěděl o nějakých bohoslužebných aktivitách „podzemní církve“... Možná mělo smysl chránit ty, kdo se mohli před nákazou schovat, ale bylo tu velmi mnoho těch, kdo byli po celou dobu karantény vystaveni možnosti nákazy a oprávněně toužili ve své situaci každodenního rizika a pracovního přetížení po účasti na bohoslužbách.

Tohle jsou samozřejmě moje pocity a dojmy, nicméně považuji za důležité je zde popsat, aby bylo jasné, které emoce provokovaly moje přemýšlení o následujících otázkách. Jaké deficity tedy podle mého soudu odhalila současná, jak se eufemisticky říká, sanitární krize?

* Asi všichni dlouhodobě vnímáme nepoměr mezi mírou, v jaké se členové našich farností vystavují působení světských vlivů, které jim často i podprahově implantují postoje a měřítka neslučitelná s křesťanskou vírou nebo od ní aspoň hodně vzdálená, a minimální mírou, v jaké se vystavují vlivu křesťanské zvěsti (bohoslužby, četba Písma atd.). I v běžném provozu je to bez nadsázky zázrak, že vzdor trvalému vymývání mozků cizorodými idejemi a normami a zvyku po vyjití z kostela přepínat rychle na tyto normy, tu vůbec nějací křesťané jsou. V situacích mediální hysterie pak samozřejmě bije do očí, že i lidé aktivní v církvi žijí hlavně z toho, COVIDí jejich oči, a nikoli z toho, co věří. Víru nahradila koronavíra a její zdroje a brzy i její dogmata. A pak pochopitelně Velikonoce s řečmi o vítězství nad smrtí a výzvami Nebojte se ještě karikaturně zvýraznily rozdíl vůči panickému strachu ze smrti, u nejméně 95 procent obyvatel navíc dostatečně nezdůvodněnému. A to v národě, který obvykle dobře odolává mediálním ideologickým kampaním, úspěšným na Západě.

* Zatímco první bod vyjadřuje mé pevné přesvědčení, další bod bude otázka, na kterou nemám odpověď, ale kterou v různých podobách v diskusích, které jsme elektronicky vedli, formulovali i další přátelé: Kde v této konkrétní situaci byl prostor mezi ateismem na jedné straně a blouznivectvím na druhé straně? Rozhodli jsme se pro prakticko ateistický postoj, a možná to bylo racionální; nevím sám zatím, kde jsme mohli být odvážnější, odůvodněně riskovat a důvěřovat v Boha. Snad se to ukáže někdy v budoucnu, neměli jsme dostatek informací, hlavně v prvních dnech, takže, jak mi napsala jedna studentka, „každý panikaří, jak umí“ (: Po bitvě bude možná každý dědek teologem. Ale možná ne - já ani u celé řady událostí z doby komunistické vlády dodnes nevím, jaké jednání v těch situacích by bylo bývalo správné... Každopádně nějaký prostor mezi praktickým ateismem a „opovážlivým spoléháním na milost Boží“ či pokoušením Hospodina tu snad musel být.

A nakonec: Přežití ani „hlavně to zdravíčko, pane faráři“ není v křesťanství hlavní hodnotou. A kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej - možná to postihne spíše farnosti a církevní úřady. To jsem se snažil říkat, ale většinou jsem se dozvěděl, že „hlavní je teď fyzicky se izolovat“.

* S tím souvisí i systematickoteologický problém Božího jednání ve světě, kterým jsem se zabýval v posledních letech, knížka mi k tomu měla vyjít nyní v květnu, ale trochu se zpozdí. Při hledání odpovědi jsem s překvapením zjistil, že i celá řada zahraničních římskokatolických teologů uvažuje v zásadě deisticky. Jsme deisté, nepočítáme s Božím jednáním ve světě. S tím pak souvisí i pastorálně teologická problematika modlitby. Blouznivectvím je myslet si, že se nad virem dá zvítězit jen tím, že se budeme modlit, ale prohlášení mediálního katolíka, že virózu neodmodlíme, je v této paušalitě také nepravdivé. Co vůbec čekáme od Božího jednání ve světě a od modlitby? Nic? To si asi nepřiznáme, tak co tedy? Narozdíl od předchozího bodu to tady bylo bez rizika, modlitbou za cokoli nic nezkazíme, Pán ji vyslyší jen pokud bude ve shodě s jeho vůlí.

S otázkou Božího jednání souvisí i koncept Božích trestů, který je nám asi všem nějak nepříjemný, ale má myslím oprávněné jádro, které by bylo dobré znovuobjevit, důkladným studiem pramenů a jejich reflexí, nikoli povrchní novinařinou - třeba ve formě otázky, nakolik si můžeme i jako společnost beztrestně tropit blázny z Božích přikázání (a nakolik má tedy naše víra, například pokání, celospolečenskou dimenzi). To nás dovede i k související otázce našeho obrazu Boha - máme tu jakési karikatury toho „starého obrazu“, nevím, nakolik pravdivé, nebyl jsem jako dítě vychováván křesťansky, ale hlavně si musíme položit otázku, nakolik pravdivý je náš dnešní, „nový“ a příjemný obraz Boha; asi bude zase nějak jinak jednostranný. A odtud se dostaneme rychle i k soteriologii a hamartologii - nakolik jsme i v církvích už mlčky převzali přesvědčení liberálů, že prvotní hřích nebyl vlastně žádný hřích, ale správné jednání autonomního člověka, nadto i ekonomicky optimální... Když se mi to ovoce líbí, mám právo si ho vzít?

* Patřím ke generaci, která už nějak zaznamenala šedesátá léta s jejich výtkami vůči křesťanství, že odvádíme lidi od společenských problémů a zaměřujeme se hlavně na smrt, nemoci, bolest atp. A tak jsme začali zachraňovat zeměkouli, což nás následně dostalo i do vleku světských utopií. Zájmeno my zde zahrnuje i mě. Vcelku si pořád myslím, že toto přesunutí jednostranného důrazu či rozšíření záběru bylo správné, ale nyní se ukázalo, že křesťanství už ani aktivním křesťanům nenabízí to, co v minulosti samozřejmě nabízelo, posilu a klid ve vztahu ke smrti a rizikům života. Jeden německý profesor, žádný pietista, řekl před časem jen tak mezi řečí v debatě mým doktorandům, že víra se ukazuje zřetelně tam, kde se člověk setká s věcmi, které nemůže změnit. Myslím, že se nyní ukázala ani ne tak víra, jako spíše deficit naší pastorace v této oblasti. Zvláště evangelická zbožnost, která se utvářela v časech třicetileté války a s ní spojených epidemií a jiných hrůz, dokázala po staletí dodávat lidem sílu v těžkých situacích. A teď najednou znělo falešně všechno to zpívání, jak Pán Bůh je síla má a nebudu se báti zamálo, je můj pastýř a nebudu se báti zlého, byť se mi dostalo i jíti údolím stínu šeré smrti, je můj hrad a nevadí, přijde-li na statek, čest, hrdlo, zmatek…(ono to samozřejmě znělo falešně i před rokem 1989). Ještě zopakuji, to přesunutí důrazů koncem šedesátých let nevidím jako chybné, jen jsme to zřejmě alternativně vyhrotili. „Toto bylo třeba činit a to druhé nezanedbávat“. Mimochodem, bohoslužby na youtube se otevírají v sekci Aktivismus a neziskovky (: ). Neziskovkovým aktivismem jsme se asi vyznamenali, ale to zde není moje téma.

* V evangelické teologii patřím k proudu, který se snažil vyrovnat s katolickým důrazem na tělesnost křesťanské zvěsti a křesťanské víry, a s tím související valorizací svátostí a liturgie. Evangelikální útěk do telecírkve mě nepřekvapil, ale velmi mě udivila stanoviska katolických biskupů, skoro jako kdyby mluvil Kalvín nebo dokonce Zwingli. V katolickém prostředí možná byla tato jednostranná spiritualizace přínosem (důraz na kázání, odpuštění bez svátostné zpovědi a vůbec relativizace svátostí, nevázanost na formální bohoslužbu, podpora rodinných pobožností atd. atd.), nicméně by ji bylo třeba reflektovat i teologicky (s možným efektem i pro ekumenické sblížení). V přespiritualizovaném evangelickém prostředí ale považuji za nutné spíše dál objevovat tělesnost naší víry a naděje („Tělesnost je konec všech cest Božích“, W. Löhe). Právě velikonoční zvěst tu opět kontrastuje s tím, co jsme prožívali v reálu - třebaže to i z hlediska řady teologů Pán Ježíš prý přehnal, když vyzval apoštoly: „Dotkněte se a přesvědčte se“. Dle mého přesvědčení dotek ke křesťanské víře podstatně patří, také svaté políbení či dnes podání ruky, některými biskupy zakázané. A samozřejmě společné jedení a pití. Když nám nechcete dát najíst, tak nám nepromítejte jídlo v televizi!

Kupodivu nikoli radikálně reformovaní, ale katoličtí vyučující teologie varovali před „magickým pojetím svátostí“. I to by ale bylo třeba v solidní teologii a pastorační praxi diferencovat. Samozřejmě, stejně jako nelze s radikálními evangelikály lidem slibovat, že je víra ochrání před infekcí, nelze se ani tvářit, že eucharistie je sama o sobě virucidní. Žádné zaslíbení v tomto smyslu nemáme. Na druhé straně ale platí, že očekávat od přítomného Krista účinnou ochranu či vyléčení je legitimní - s tím, že jako v Palestině neuzdravil Ježíš všechny ba ani většinu, nejinak to bude zde. Křesťanské společenství a křesťanská liturgie má zřejmě vždy (?) terapeutický efekt, jinak tu není reálně přítomen Christos iatros, Christus medicus. A pokud se někdo bál přijímat eucharistii, ale nebál se jíst pečivo ze supermarketu či hamburgery z okénka na ulici nebo obědy z veřejného stravování, pak je to problém spíš pro logiky než pro teology. Ale tato neschopnost či nezájem uvádět věci a čísla do vztahu a proporcí byla podstatou mediálního zmatení.

Statečný evangelický biskup z bývalé NDR Leich vypráví ve svých pamětech, jak jako mladý vikář podával večeři Páně umírajícímu sedlákovi a loučil se s ním v naději v setkání na věčnosti. Sedlák odpověděl: "Počkejte, pane faráři, uvidíme, jak to působí". Po roce procházel toutéž vsí a sedlák řezal před domem dříví. Tak abychom s celou svou teologií nebyli pod úrovní sakramentální teologie tohoto sedláka!

*Uvažování o eucharistii vede k otázkám ekklesiologickým - co je to vlastně církev? Kupodivu ani církve lpějící na tom, že bohoslužba není bohoslužba, ale shromáždění, najednou to shromáždění dokázaly lehce oželet. Ale církev je tam, kde se zvěstuje evangelium, to jde možná i přes televizi, nevím, a kde se vysluhují svátosti. Geistermessen bez lidu nejsou teologicky skutečné mše, jen podfuk na věřících. Směrnice ČBK sice mluvily o knězi a dvou přisluhujících, což umožňovalo zapojení laiků, ale v mé blízkosti to jeden farář pojal tak, že sloužil mše bez věřících se svými kaplany. To už je myslím mimo legitimní prostor křesťanství, a všechny křesťanské proudy se mnou asi budou souhlasit (z pravoslavného ani evangelického hlediska to v každém případě bez laiků teologicky nejde, i když to tu někteří teď provozovali).

*A s tím souvisí i další otázka, kterou mi nastolili jiní: Vztah církve a státu, kompetence státu rušit bohoslužby a poslušnost církve takového zákazu. Západní církve nás občas poučují o nutnosti „občanské neposlušnosti“, když jde o porušování zákonů v zájmu nelegální imigrace atp., ale zde kupodivu bez reptání akceptovaly státní předpisy (ačkoli ty byly v různých zemích různé - už to ukazuje na nutnost diskuse o jejich vhodnosti; aspoň tuto svobodnou diskusi v rámci poslušnosti jsme společnosti dlužili, nikoli politrukovskou či dnes zase feldkurátskou podporu). S odpovědným porušováním zákonů i kladením rozumného a účinného odporu přitom máme z minulosti docela dobrou zkušenost, i někteří biskupové. Tato otázka snad nyní není už aktuální, ale podobných krizí ještě bude a je dobré si ujasnit předem, kam až můžeme státu dovolit jít. Neshodneme se, jako jsme se neshodli za komunistů, nicméně nyní je šance o tom debatovat čistě akademicky; když jde do tuhého, tak se už jen biblicky či teologicky zdůvodňuje vlastní předpotentovanost nebo odvaha, ale mělo by to být naopak, tj. že Písmo a teologie ovlivňuje naše hledání vhodného postoje.

Mám ještě celou řadu dalších otázek, ale článek by tím ztratil publikovatelnost a také rozhovor o nich by se asi beznadějně roztříštil. Jen zopakuji, co jsem napsal už v úvodu: Mám spoustu otázek a málo odpovědí na ně. Vyzývám k diskusi, jen prosím, aby ti, kdo budou diskutovat, diskutovali v lásce, jak se sluší na ty, kdo mají společný zájem o církev a nemají stejně jako já patent na správné odpovědi; a metodologicky ještě prosím o zvážení, nakolik váš názor je dán jinou mírou ovlivněnosti informacemi z médií a nakolik opravdu vychází z empirické pastorální reality vašich farností a z vašich teologických předpokladů. A nevytvářejme falešné alternativy, jak je v kraji zvykem - problém bude nejspíš právě v možnosti jejich skloubení či vyvážení.