Moje setkávání s nekatolíky

autor: 

Evangelíci bylo v naší rodině slovo, zahrnující všechny nekatolíky. S nimi jsme nepřicházeli do žádného styku. Chodit do jejich kostelů nebo bohoslužebných prostor nikoho ani nenapadlo, a účastnit se evangelických bohoslužeb katolíci nesměli. Kromě jednoho nebo dvou Židů se snad všichni ve třídě pražské obecné školy hlásili jako katolíci. V prvním roce pobytu v litoměřickém semináři jsem se dozvěděl, že o rok starší spolužák z obecné školy, Ludvík Svoboda, studuje na evangelického faráře. Zvědavost mi nedala a o vánočních prázdninách jsem ho navštívil u nich doma. Bylo to pro mě překvapení. Bydlel doma, a ne v semináři. Měli sice jistý denní řád, ale nezačínal něčím podobným jako je mše svatá. Že si ráno četli úryvek z Bible s výkladem, to mi ve srovnání s našimi společnými modlitbami v seminární kapli během dne nepřipadalo dost zbožné. Nezapomeňme, že v padesátých letech minulého století katolíci neměli žádnou příležitost společného setkání mimo mši. V neděli se do kostela přišlo, po skončení mše se svižně odešlo, protože za pár minut začínala další mše a museli se vystřídat noví návštěvníci. V našich kostelích se konaly pouze mše, v neděli a svátky s kázáním. Nepočítaje odpolední pobožnosti, zejména mariánské, se v kostele nekonal žádný vedlejší program jako např. setkání dětí nebo mládeže nebo seniorů. Výjimku tvořil živý růženec, kde členové věděli, že patří do nějaké skupiny. Mše byla tehdy jediným projevem jakéhosi řádu, kterým se člověk křesťansky vyjadřoval. Latina byla známkou naší světovosti, vážili jsme si jí a při zpěvu lidové písně nám členilo mši pouze zvonění ministrantů. O společenském životě ČCE a ostatních nekatolíků, jsem se poprvé dozvěděl až od budoucího faráře Ludvíka, a připadalo mi to zvláštní. Jak se tváří jejich učitelé na katolíky, jsem se ho neptal, ale někteří naši profesoři se na evangelíky tvářili velmi nepříznivě. Nemohli jinak, oficiální postoj římských úřadů na svých předpisech trval už celá staletí. Mnoho žadatelů o ústupky v tvrdosti církevních zákonů bylo neustále striktně odmítáno. Také dosud měly velkou váhu výnosy Papežské biblické komise, které od začátku století odmítaly seriózní práci novějších biblistů. Mnozí, k nimž se rádi dnes hlásíme, si museli na uznání a rehabilitaci počkat nejméně padesát nebo sto let. Přesto první kladná slova o Martinu Lutherovi jsem na fakultě slyšel od našeho historika Václava Bartůňka.

Nutno připomenout, že státní politika po únoru 1948 byla k nekatolíkům mnohem shovívavější než k nám. Svým menším množstvím členů nebyli pro KSČ tak velkým nebezpečím jako většinoví katolíci. Mohli rozvíjet svou činnost s dětmi i seniory, měli biblické hodiny pro mládež i letní tábory. Pro vnitřní potřebu si rozmnožovali různé pomůcky a texty. Nic z toho nebylo umožněno nám. Trochu jsme jim záviděli.

Po vysvěcení (1961) jsem se na základní vojenské službě setkával pár měsíců s adventistou, kterému bylo umožněno sloužit na ošetřovně, když odmítal službu se zbraní. Oba jsme byli zdrženliví, ale cítili jsme, že kvůli Kristu máme k sobě blíže než k ostatním.

Moje první kaplanské místo v Plzni (do začátku 1966) bylo poznamenáno dobrými vztahy, které měl náš pan děkan Jan Kozlík s Jiřím Pumrem, farářem jednoho ze dvou tamních sborů ČCE. Spolu s dalším kaplanem Richardem Scheuchem jsme se střídali v návštěvě biblických hodin jejich mládeže, kam jsme po dohodě s Kozlíkem přiváděli i naši mládež. Rozumí se těch několik mladých, nejvýš deset, které jsme v našich kostelích byli schopni oslovit. Pan děkan Kozlík proti společným biblickým hodinám nic nenamítal, v legraci říkal, že Pumr je katoličtější než my oba. Pumr byl velmi zbožný, staral se živě o svůj sbor i o své tři děti a postonávající manželku. Skládal písně pro mládež a pro děti, (v zelené Hosaně máme dvě z nich), a z fotek našeho arciděkanského betléma sestavil diapozitivní pásmo Hej, mistře. Základem byla skladba Jakuba Jana Ryby. Celek doplnil fotografiemi z Rožmitálu, kam jsme kvůli tomu spolu vlakem zajeli. Rád výtvarničil a před Vánocemi a Velikonocemi přišel na arciděkanství a přinesl každému ozdobné přání, která pro svůj sbor napsal. U něho jsem se poprvé setkal s novými písničkami, které potom i naše děti a mládež ráda s kytarou zpívala. Pro ně tehdy byla na katolické půdě přeložena první kytarová písnička, kterou Ludmila Adamcová nazvala Písničku ti zazpívám. Jiří Pumr za pražského jara spolupracoval s plzeňskou katolickou skupinou mládeže Angelos, také s nimi hrál na zobcové flétny při společných mládežnických koncertech.

Po přeložení do Prahy v roce 1966 jsem začal navštěvovat přednášky, které pro veřejnost pořádala evangelická fakulta v Jirchářích. Tam jsem slyšel poprvé evangelíky i katolíky: Karla Flosse, Jana Sokola, Jiřího Němce, Václava Freie nebo Ladislava Hejdánka a další. Seznámil jsem se s mládežnickým farářem Karlem Trusinou, Miroslavem Heryánem a prof. Janem Hellerem. Ten mi v sedmdesátých letech umožnil účast na intenzivním kurzu hebrejštiny, který vedl pro své studenty na evangelické fakultě. Při trvalém státním dohledu na teologické fakulty to nebylo pro něho bez rizika, a byl jsem mu za jeho odvahu velmi vděčný. Pro mě to bylo nejen opakování základů z Litoměřic po dvaceti letech, ale další rozšíření a objevení nového vhledu do starozákonního myšlení. Kája Trusina mě jednou potěšil, když jsem se u něho v Jungmannově ulici zastavil při návratu z velmi nepříjemného výslechu v Bartolomějské ulici začátkem normalizačních let. S Mirkem Heryánem, který přeložil např. Díky, mě pojil zájem o nové písně pro mládež. Spolu jsme v době pražského jara uváděli pěvecké koncerty v Praze i dalších českých městech. Na nich vystupovaly s novými písněmi sbory mládeže naší, evangelické i československé církve.

Někdy kolem roku 1980 jsem se účastnil 1. běhu bohoslovců v oboře Hvězda, který pořádal evangelický student Tomáš Novotný. Byl jsem v kategorii nad 40 let druhý ze tří. Vyhrál to prof. Petr Pokorný, jak jsme si často spolu připomínali.

V roce 1982 mě navštívil Dan Drápal, vikář ČCE v Praze 7 Na Maninách, zda bych se nechtěl účastnit setkávání pražských farářů s modlitbami za Prahu. Bylo to v době, kdy ze skupiny odcházel P. František Kohlíček, přeložený do Chválenic. Nahradil jsem tím jediného katolíka ve skupině a začal se týdně, ve čtvrtek dopoledne, setkávat s třemi faráři ČCE (Miroslav Heryán, Pavel Smetana, Dan Drápal), několika z CČSH (Stanislav Jurek), jedním baptistou (Vlastimil Pospíšil), později i s metodistou (Vilém Schneeberger). Společně jsme si chvilku vyprávěli a pak se osobními modlitbami obraceli k Pánu Bohu. Během let jsme se důvěrně poznali, a také jsem zjistil, že všechny církve mají své problémy a těžkosti. Při modlitbě jsem vždycky klečel, ostatní podle svého zvyku seděli. Po několika letech jsem si s překvapením všiml, že při těchto osobních modlitbách už klečí všichni.

Posledních několik let ke skupince patřil i mladší Michael Otřísal z ČCE, takže, když jsme oba byli posláni svými představenými v roce 1990 do svobodné ČS televize, neměli jsme žádné problémy se založením redakce ekumenické. Většina evropských zemí měla tehdy náboženské redakce buď zcela samostatné nebo se dělily o vysílací čas podle procentuální velikosti jednotlivých církví. Byli jsme v Evropě jedinými, a po letech byl za to kardinál Vlk při zasedání mediální rady v Římě odměněn potleskem, jak nám sdělil jeho tehdejší sekretář Daniel Hermann.

Postupně, spolu s úbytkem vážnosti církví ve společnosti, se vzájemné vztahy staly samovolně blízkými a samozřejmými. Dneska bere ekumenickou samozřejmost jako nutné zlo už pouze ten, kdo si chce „zachovat svou ortodoxní tvář“, a kdo chce zůstat věrný tomu, co je napsáno o nekatolících v katechismech z minulých století. Živým křesťanům je jasné, že i „když někdo nechodí s námi“, může dělat mocné činy v Ježíšově jménu (Mk 9, 38n). Papež František vymyslel správnou poučku: Džihádista se tě nebude ptát, zda jsi pravoslavný nebo protestant nebo katolík. Jemu stačí, že jsi křesťan, aby tě odsoudil k smrti.

V nemocnici, do které pravidelně jako její kaplan docházím, přibyl před několika lety nový pacient s těžkou chorobou, mladý egyptský muslim. Když zjistil, kdo jsem, první jeho otázka byla: Máte vy, křesťané, stejného Boha jako my? Shodli jsme se, že české slovo Bůh znamená Dárce života, Nejvyšší bytost a Tvůrce. Arabské slovo Alláh znamená totéž. Jenže, nemohou být dvě Nejvyšší bytosti. Lišíme se tedy způsoby, jakými Pána Boha uctíváme a jak si ho představujeme. “Křesťané se řídí informacemi a cestou Ježíše Krista, vy se řídíte Koránem“. Muslim souhlasil a opakovaně mně zdůrazňoval, že neschvaluje žádné násilí, ale odsuzuje ho. Při mých návštěvách si často připomínáme Pána Boha. Když jsem se nedávno po pětitýdenní nemoci objevil před prahem jednoho pětilůžkového pokoje, aniž bych do něho ještě viděl, ozvalo se z kouta u okna hlasité: „Díky Bohu! Díky Bohu! Díky Bohu! Pan farář je zdráv.“ Nebyl to nikdo jiný než náš muslim.

Je to nejspíš výjimka, a problém trvá. Jenomže, jak můžeme žít na světě vedle islamistů? Před lety jsem přemýšlel, jak muslimy přemoci. Tehdy bych byl bral i násilí, ale je zřejmé, že násilím to nepůjde. Není nás k bojování dost, a jejich počet pravidelně narůstá. Válka by znamenala celosvětový konflikt a jistě zničení všeho živého. Přitom pro mě nejvýznamnější osobou dějin zůstává Ježíš Kristus. S Mohamedem ho nemohu ani začít srovnávat. Když si přečtete výtky, které vůči němu má bývalý učitel islámu Hamed Abdel-Samad (např. časopis Getsemany 1/2016), zděsíte se. Přitom odezíraje od Mohameda byly a jsou od 7. století také miliony muslimů, věřících a dobro činících. Ani dnes, při všech teroristických útocích a nenávisti, nejsou všichni muslimové fundamentalisticky tvrdošíjní. Tohle nejspíš vnímala Matka Tereza, když přijímala laskavě do svých domů i muslimy a nechala je ve víře Mohamedově pokojně umírat. Ostatně každé vážně založené náboženství a každý zbožný člověk musí jako základní postoj mít úctu ke stvoření i Stvořiteli. Protože přes všechny zvláštnosti a jejich podivnosti je zřejmé, že náboženství vznikla z pocitu nepatrnosti, nesmělosti a obdivu k Původci světa. Říkáme-li, že vztahy jsou tím nejdůležitějším, co v životě máme, pak není těžké uznat, že tento vztah je tím nejdůležitějším a nejtrvalejším vztahem, který člověk má. Zdá se mi, že nezbývá, než abychom - přes všechny omyly a Mohamedovy špatnosti - podpořili na islámské straně návrat k tomuto základu. Tam se můžeme shodnout a se svými rozdílnými tradicemi být tvůrci pokojného života na zemi.

Papež František v únoru 2019 podepsal v Dubaji spolu s představitelem univerzity Al - Azhar v Káhiře Dokument o lidském bratrství. Přitom řekl, že „neexistuje jiná alternativa. Buď budeme budovat budoucnost společně, nebo nebude žádná budoucnost. A žádné náboženství se nemůže vzdát naléhavého úkolu budovat mosty mezi národy a kulturami… a pomáhat lidské rodině dozrát ke smíření a míru“.