Náboženské zázemí Markéty Sedláčkové

V dubnu zemřela socioložka a politoložka Markéta Sedláčková (1976-2020), místopředsedkyně sdružení Akademická YMCA a členka redakční rady Křesťanské revue. V rámci pracovní skupiny pro sociální otázky při ČBK vedla loni v květnu seminář na téma Depresivní společnost: odvrácená tvář společnosti výkonu, zdraví a štěstí. V návaznosti na seminář poskytla rozhovor, ve kterém uvedla velmi pěkné a ekumenické vyjádření svého „náboženského zázemí“:

„Jsem prakticky z nevěřící rodiny. Tedy máma i táta byli ještě svými prarodiči v dětství pokřtěni, ale za věřící se nepovažovali. Maminka ale uvěřila na začátku 90. let a přes církev mi zprostředkovala au-pair ve Francii, v hluboce věřící protestantské rodině. Tam jsem asi ve svých 18 letech začala o Bohu poprvé vážně přemýšlet. Rok na to jsem uvěřila začala chodit do Církve bratrské v Soukenické v Praze, kde jsem zažila skvělou mládež – hluboce věřící, ale i otevřenou a kriticky přemýšlející. Když jsem se ve 23 letech vdala, odešla jsem se svým mužem do anglického regionu Křesťanského společenství, kde dělal civilku. Charismatická církev pro mě byla trochu šokem, ale nádherně zpívané chvály trvající téměř polovinu bohoslužby mě naučily vnímat Boha nejen rozumem skrze výklad Písma, ale více i srdcem. Intelektuálno jsem si pak doplňovala zejména u Halíka na večerních nedělních studentských bohoslužbách u sv. Salvátora. S narozením syna Kryštofa v roce 2007 jsem začala zase více chodit do svého „rodného“ sboru v Soukenické, nabízejícího skvělé prostředí pro děti všeho věku. A také mě bylo toto společenství velkou oporou v těžkých životních situacích. Stýskání po charismatičnu jsem si vynahradila katolickými charismatickými konferencemi v Brně a díky nim vzniklo i ekumenické modlitební společenství u nás doma – tedy katoličky a já evangelička. Ekumenu jsme si prohloubila pobyty v klášteře v Kostelním Vydří a v poslední době často chodím na mše v sousedství ke karmelitánům k Jezulátku, kde pro mě liturgie znamená více ponoření se do přítomnosti Boží než přemýšlení o Bohu. Na první pohled může mé křesťanství působit trochu přelétavě, ale jako mají různý rytmus jednotlivé životní etapy, cítím, že i víra má své etapy a mnohost křesťanských přístupů k víře a chválení Boha beru jako možnost najít si právě odpovídající přístup. Koneckonců Akademická YMCA, jíž je mi ctí být místopředsedkyní, právě o takové ekumenické sbližování svými setkáními usiluje.“1

1 Lucie Kolářová, Přímou demokracii nelze opřít o párky a pivo zdarma, SO ČBK, 15.7.2019, dostupné online: https://www.socialninauka.cz/rozhovor/primou-demokracii-nelze-oprit-o-pa...