Výběr z přednášky kardinála Waltera Kaspera, presidenta Papežské rady pro jednotu křesťanů, Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, který pronesl na symposiu Perspektivy ekumenismu v 21. století pořádaném Katolickou a Evangelickou akademií v Berlíně 3. listopadu 2001.
Když se ptáme po ekumenické budoucnosti v souvislosti s biblickým tématem „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ a vyvarujme se přitom falešného přístupu založeného naneexistujících utopiích a snění o nesplnitelných přáních, pak bychom si měli vzít k srdci úsloví, jen ten, kdo zná svoji minulost, může mít budoucnost a může tuto budoucnost utvářet.
Rozkoly v církvi jsou proti Ježíšově vůli. Jsou hříchem a v pohoršením v očích světa. Nesmí nás uspokojit, že je nepřijímáme jako samozřejmost nebo se je nepokoušíme dokonce teologicky ospravedlnit. Když totiž chceme zůstat věrni Ježíšovu příkazu, nesmí nás situace křesťanstva ponechat v klidu. Musíme naopak udělat vše proto, aby se rozdělení překonala.
U nás v Německu má ekumena svůj původ mj. v zákopech II. světové války a koncentračních táborech Třetí říše. V koncentračních táborech byli vyznávající katoličtí i evangeličtí křesťané a Židé spojení ve svém odporu proti nelidskému a zločineckému režimu. Objevili tak hlubokou sounáležitost, která byla větší než všechno, co je rozdělovalo. Na těchto zkušenostech bylo možné budovat poválečnou ekumenickou teologii. Katoličtí i evangeličtí teologové odkývali bohatství na straně těch druhých, četli společně Písmo, studovali společně církevní otce. Touto výměnou se prohlubovala a obohacovala víra a přicházelo se k poznání, že oba tábory jsou si mnohem blíž, než se doposud myslelo.
Samozřejmě tento proces neprobíhal bez těžkostí a rozporů. Století staré jámy se nedají zasypat za několik dnů ani lehce přeskočit. Žádná církev nemůže jednoduše zapřít víru svých otců a matek. Zlomovým momentem byl II. vatikánský koncil.
Vývoj se pokoncilu nezastavil. Na všech rovinách v posledních desetiletích vyrostlo mnoho positivního, před co se již nechceme ani nemůžeme vrátit. Na úrovni farností a spolků vznikla úzká spolupráce a přátelská sounáležitost, společné bohoslužby slova a setkání patří k pevnému pořádku společné práce. Podobně to platí o teologických fakultách, diecézích a biskupských konferencích. Tady nalézáme již nyní skutečné, i když ještě ne úplné církevní společenství.
Zbývající otevřené otázky se ukáží, zeptáme-li se: V čem spočívá úplná jednota? Co je cílem ekumenického putování a jaké jsou příští kroky? Katolická odpověď je jasná: Jednota ve víře, ve svátostech a v církevních úřadech. Dokud v těchto otázkách nebude dosažena podstatná shoda, není podle chápání katolického, pravoslavného ani tradičního evangelického, jak platilo až do 70. let minulého století, možné společné slavení eucharistie. Podle 1 K 10,16n. tvoří společenství kolem eucharistického stolu a společenství v církevním těle Kristově jednotu. Tak přináleží jak eucharistie, tak církevní společenství do celku společné tradice,t ak jak byla chápána až do 70. let minulého století.
Z řečeného je zřejmé, že jedna církev nemůže být jednotnou církví. Jednota se nesmí zaměňovat s uniformitou. V otázkách víry nemohou stát vedle sebe a proti sobě protikladné pozice. Nesmí ovšem nastat situace, kdy jedna církev dělá závazné výpovědi o víře, které jiné odsuzují jako výpovědi prohřešující se proti evangeliu a staví je pod klatbu.
Vedle ale sebe mohou stát nejrůznější projevy, akcenty téže víry, odlišné rity, rozdílné tradice a zvyky. Taková mnohotvárnost neznamená nedostatečnost, spíše je známkou bohatství a mnohosti, je to katolicita ve vlastním smyslu slova.
V tomto smyslu jde o jednotu v různosti a různost v jednotě. Můžeme zde mluvit o usmířené odlišnosti. Z rozporů, které stále ještě vznikají, je možné trpělivým dialogem dospět k jejich pochopení tak, že již nebudou vzájemně vylučovat, ale naopak doplňovat. V tomto okamžiku tak daleko ještě nejsme. V důležitých otázkách jsme ještě nedospěli k usmířené odlišnosti, ale jsme stále nesmířlivě rozdílní. Nesmířlivost jako pojem nespočívá v nesmiřitelných dogmatických poučkách, ale především a zásadně v nesmířlivých srdcích. Všechny církve s sebou totiž nesou kolektivní vzpomínky na křivdy, které na nich byly spáchány jinými církvemi. Očišťování této kolektivní paměti je nezbytností. V tom dal dobrý příklad právě papež Jan Pavel II., který o první postní neděli roku 2000 požádal o odpuštění hříchů proti jednotě.
Jen v duchu odpuštění a smíření lze zaútočit i na zbývající dogmatické rozdíly. Když jsme dospěli k jednotě v základních náhledech na obsah evangelia, na Ježíše Krista a na ospravedlnění, naléhavě na nás tlačí otázka o církvi a jejích úřadech jako o svědkyni, znamení a nástroji tohoto poselství. S pravoslavím sdílíme stejné porozumění církvi, máme totéž poznání víry, svátostí, zejména eucharistie a totéž biskupské zřízení. Problém je zúžen pouze na Petrův úřad. U církví a církevních společenství vzniklých za reformace v 16. století leží problém vztahu mezi církvemi hlouběji. Nejedná se pouze o Petrův stolec, ale o celé porozumění úřadu v církvi., zvláště kněžství a apoštolské sukcese.
Ekumena dospěla k bodu, odkud není návratu. Ale dospěla i k bodu obratu. Bude i nadále důležité zpracovávat a řešit staré spory. To je dost obtížné samoo sobě. Ale samo už to nestačí. Ukázalo se to při podpisu Společného prohlášenío nauce o ospravedlnění. Většinu našich současníků potěšilo, že se řeší staré spory, ale jen málokteří chápali, oč v té věci vůbec jde. Z otázkami 16. století si už nevěděli rady.
V současnosti už nezakoušíme břemeno hříchů, ale neexistenci hříšnosti, která souvisí se zkušenosti boží nepřítomnosti a nezájmu o Boha. Již se neptáme: Jak se smířím s Bohem? Ptáme se, jak se vypořádat se sebou a s vlastním životem. Staré odpovědi všech církví se tak jeví stále více jako nesrozumitelné a nezajímavé, ať se jedná o katolickou církev, evangelické společenství či o pravoslaví.
V této situaci stojí všechny církve před společným novým úkolem, před novým ekumenickým požadavkem. Musí využít bohatství příslušných tradic a naučit se říkat, kdo je pro nás Bůh a kdo jsme my před Bohem a co znamenáme pro Ježíše Krista a co znamená on pro nás. Musíme se nově učit, co znamená hřích, soud a milost. Musíme svoji tradici sdělovat řečí, která se vztahuje k našim životům a dává jim světlo a umožňuje doufat. To je ekumenický úkol, před kterým společně stojí všechny církve. Společně stojí na začátku nového století a tisíciletí před úkolem nove evangelizace.
V této situaci nemají lidé vůbec porozumění pro ostrovtipné teologické disputace a církevně politické hry. Čekají na odpovědi evangelia, se kterými by mohli žít a obstát v každodenním životě. Mnohem více lidí, než tušíme, si vědomě nebo nevědomě klade otázku po Bohu, milosti a vykoupení. Očekávají od nás mnoho a my je nesmíme zklamat. Ale odpověď do budoucna poskytneme jen společně. Proto není ekumena nějakým luxusem vedle ostatních úkolů církve. Ekumenismus je dnes pro všechny církve pastorační prioritou, „aby svět uvěřil“.
Přitom musíme být realisty, nesmíme podceňovat složitost dosud otevřených otázek. Nesmíme přehlížet rostoucí hledání vlastní identity, které cítíme ve všech církvích, a s ním také narůstající odpor proti ekumenismu. Tento odpor existuje v katolické církvi, ale nejen v ní. V pravoslaví se ekumenismus postupně stal velmi negativním pojmem. A ekumenické výhrady v protestantských církvích byly zřetelné už při podpisu Společného prohlášení o ospravedlnění.
Dialog je dialogem, jedná-li se o dialog v pravdě. Ekumena nepostoupí kupředu tím, že se vzdáme vlastního přesvědčení o víře. Toho se vzdát nesmíme, ale podobně jako při debatě o nauce o ospravedlnění, čím hlouběji pronikneme do vlastního přesvědčení, tím více budeme poznávat jeho shodu s tradicí jiných církví. Tento proces není možný bez závažné teologické práce. Není možný bez vzdělávání laiků i kněží, a také biskupů. Výsledky dialogu, který je v mnoha ohledech již rozpracován, nejsou zdaleka známé a čekají ještě na přijetí.
Přijmout a positivně zpracovat současný mezistav neznamená vzdát se ekumenického úsilí: očividné jednoty církve. V posledních 40 letech vzrostla naše pospolitost více než předtím během 450 let od reformace. Jsem pevně přesvědčen, že Duch Boží dokončí dílo, které začal. Podobně jako při pádu berlínské zdi si budeme nevěřícně protírat oči, když zjistíme, že Boží Duch strhl zdi, které oddělovaly církve. Ježíšova modlitba, „aby všichni jedno byli“, nevyzní do prázdna. Důvěra a naděje o tom vypovídají.