Walerian a paradox hranic

Je něco, co spojuje Walerianovy první i poslední chvíle na této zemi. Něco, co jistým způsobem charakterizuje i celý průběh jeho pouti v pozemském rozměru života: paradox hranic. Hranic, které se z logiky věci často zdají nesmyslné, a přece (nikoli bez působení bolesti) ukazují směrem k jiným prostorům, jež je možné využít, aby mohlo vzniknout něco dobrého.

Ma granice Nieskończony1, zpívá se v překrásné polské vánoční písni.

Na srpnové křtiny Waleriana, narozeného na svatou Annu 1968, náhle nemohli přijet jeho příbuzní ze Slovenska (včetně plánovaných kmotrů), jelikož jim v cestě stály tanky vojenského paktu nesoucího v pojmenování – jak bolestně ironické – název hlavního města Vlasti, s níž se Walerian ztotožňoval. Dnes na jeho pohřeb nemohou přijet, a dokonce ani (vlastně jen z jiné části města!) přijít lidé přebývající za státní hranicí.

Walerianova maminka, lékárnice, dcera mlynáře, pocházela z východního Slovenska a byla řeckokatolička; Walerianova otce, Poláka a římského katolíka, poznala v době, kdy byl sólistou košické opery. Svatbu měli ve Vysokých Tatrách – v kostelíku ve Starém Smokovci. Walerian se narodil v Košicích, ale krátce nato si jej rodiče odvezli domů na Zaolží, do Horního Žukova, kam se rodina jeho otce přestěhovala v době, kdy za bolestných historických okolností (jež bohužel mívají moc probudit v lidech také „to horší”) musela opustit Rychvald.

Jako malé dítě bydlel Walerian s ohledem na otcovo angažmá na různých místech (na Žukově, potom čtyři roky v Halle an der Saale ve Východním Německu, později v Košicích, kde chodil rok do školky). Jedna z cest autem s rodiči z Německa, kdy otec, unavený po operním představení, usnul za volantem, připravila Waleriana o šanci dočkat se sourozenců; to ovlivnilo nejen jeho dětství (vyrůstal tak vlastně sám mezi dospělými), ale v důsledku i dospělý život (byl uvyklý samotě, která svědčila jeho intelektuální práci, ale taky jej uschopňovala být kdykoli k dispozici pro jiné, kteří zrovna potřebovali radu nebo podporu). Z dětství si Walerian vzpomínal i na noční cesty vlakem s maminkou za otcem, kdy se jako čtyřletý snažil neusnout, aby nepřejeli stanici; někdy si tím vysvětloval, proč je zvyklý být do noci vzhůru a pracovat. Když měl nastoupit do základní školy, otec přerušil dráhu operního pěvce a rozhodl se vrátit s rodinou na Zaolží, aby tam, v Českém Těšíně, mohl Walerian získat základní a pak i gymnaziální vzdělání v polském jazyce.

V době gymnaziálních studií v sobě Walerian postupně objevoval povolání ke kněžství a, co je třeba zdůraznit, k teologii. Nadchla ho k tomu mj. četba filosofických a teologických knih z bohaté knihovny otce, absolventa teologie, jemuž v 50. letech režim zablokoval cestu ke kněžství (jak mnozí vědí, pouze dočasně). Při hledání konkrétní dráhy, jelikož to bylo ještě za „bývalého” režimu, uvažoval Walerian o kněžství ve skryté, tzv. „podzemní” církvi; nakonec si ale zvolil cestu „veřejnou” a přihlásil se na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Litoměřicích.

V létě roku 1989, když už byl studentem teologie, zemřela Walerianovi na těžkou nemoc maminka. Nejednou vzpomínal na poslední období jejího života, kdy s ní mohl být a starat se o ni až do její smrti. Její poslední chvíle mu napříště každý měsíc připomínala modlitba breviáře, již se tehdy modlil. O dvaadvacet let později byl přítomen i u svého umírajícího otce.

Vyrůstal v obou liturgických tradicích (římskokatolické po otci, řeckokatolické po matce) a už od počátku seminárních studií konal praxi v obou ritech. Toužil studovat tradice východního křesťanství; proto, když v roce 1991 dokončil studia, avšak byl ještě mladý na přijetí kněžského svěcení (chybělo mu něco přes dva roky věku), už jako jáhen zahájil postgraduální studia v Ekumenickém institutu Katolické univerzity v Lublinu. Tam v r. 1993 získal titul licenciáta teologie a v r. 1998 doktora. Jeho vedoucím práce a promotorem byl vynikající teolog profesor Wacław Hryniewicz. Kněžské svěcení přijal Walerian v Olomouci v září 1993.

Co se jeho duchovně-pastýřské dráhy týče, necítil se povolán ke „klasickému” působení v územně vymezené farnosti, což mnozí lidé nechápali a co možná i považovali za nedostatek pokory (tím spíše, že to často vyjadřoval tvrdě a kategoricky). Jenže spíše než o nedostatek pokory šlo o její projev. Byl si vědom výjimečných darů pro pěstování teologie, které dostal od Boha, a současně toho, že klasická práce duchovního ve farnosti spočívá především v péči o lidi a vyžaduje přítomnost u nich, nikoli na vědeckých konferencích. Přesto však byl duchovním pastýřem. Jako „žralok” lovil „divné ryby” – duchovně vedl lidi, pro něž bylo z různých důvodů, někdy v důsledku životních křivd, zvláště těžké dostávat se k víře a církvi. Aby mohl lidi podporovat co nejúčinněji, vzdělával se v oborech, jež se k tomu mohly hodit, např. v psychologii. Během svých studií působil jako duchovní v univerzitním prostředí mezi studenty různých oborů. Krátce byl také kaplanem ve farnostech v Těšínském a Opavském Slezsku. Po celý svůj kněžský život v případě potřeby zastupoval své kolegy kněze ve slavení liturgie, nejčastěji v Olomoucké arcidiecézi; to kostely rozezníval zpěvem jeho silný hlas zděděný po otci.

Než se dostaneme k Walerianovu působení univerzitnímu, stojí za to připomenout jeho angažmá v jiných oblastech veřejné sféry, kde též využíval své talenty: svoje vědění, a také svůj přístup k člověku (chápající, ale současně kladoucí nároky). Jako odborný poradce se podílel na vzniku celovečerního filmu a čtyřdílného dokudramatu o svatých Cyrilu a Metoději, režírovaných Petrem Nikolaevem. V jednom z dílů dokudramatu je chvíli vidět jeho tvář a, co zvláště, slyšet jeho hlas – když zpívá se sborem. Se sborem, který předtím danému nápěvu učil. Do mediálního světa se zapsal již dříve, kupř. v letech 1998–2003 sérií přednášek pro Rádio Proglas, nazvaných Krůčky k jednotě, věnovaných ekumenismu.

Walerianova vědecká a učitelská dráha byla velmi bohatá. V letech 1994–1996 pracoval jako odborný asistent na Katedře praktické teologie Řeckokatolické bohoslovecké fakulty na univerzitě v Prešově. Poté, co v roce 1996 podstoupil první operaci srdce, se zapojil do vzdělávání duchovních z tzv. „podzemní” církve v reáliích byzantské tradice. Od r. 1999 do r. 2016 byl zaměstnán na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: nejprve jako vědecký pracovník na projektu „Sjednocená Evropa a křesťanství”, poté, od r. 2003 jako odborný asistent na Katedře liturgické teologie.

Co by se mohlo jevit jako poměrně jednoduchá cesta, jí nebylo. Zde zvláště vyvstává onen paradox hranic, zmíněný na začátku, hranic, jež se často stávají bariérami. Walerian byl odborníkem na ekumenickou teologii; ovšem v podmínkách olomoucké fakulty pro něj z organizačního pohledu v této sféře jaksi nebylo místo; zázemí nalezl na Katedře liturgické teologie, což jej nasměrovalo k prohlubování vědění v oblasti liturgiky. Plodem bylo propojování obou specializací. Zatímco psaní článků a knih netrpělo, předávání teologického vědění studentům bylo značně omezeno. S výjimkou po dva roky vyučovaného volitelného předmětu totiž Walerian (nikoli z vlastní vůle) nebyl mezi těmi, kdo učili magisterské studenty hlavního magisterského studijního programu teologie – tedy ty, jimž by jeho vědění bylo zvláště prospěšné. Vzhledem k hranici dělící ho od těchto studentů hledal možnosti využití svých schopností a svého vědění tam, kde byla potřeba – učil např. studenty sociální práce, charitativní i humanitární, a také vyučoval volitelné předměty určené studentům napříč univerzitou, kupř. úvod do křesťanství. Zde se uplatnila jeho otevřenost vůči lidem různých pohledů nejen na víru a náboženství. Vše se pojilo s jeho neustálým sbíráním vědění z rozličných oblastí – např. rodinného života v tradicích různých náboženství a kultur. Mimo jiné vyučoval předmět právě na toto zaměřený, a to studenty specializace „sociální práce s rodinou”. To nejdůležitější z onoho předmětu se sotva dá předat např. v podobě příručky či utříděných zápisků. Když Walerianovi po r. 2016 nebyla na teologické fakultě prodloužena smlouva, převzala jsem výuku onoho předmětu po něm – přenechal mi asi dva krychlové metry knížek v různých jazycích (důkladně přečtených, s podtrhanými pasážemi a kritickými poznámkami) a spoustu elektronických souborů s články. Nejvíc ovšem zůstalo v jeho hlavě (jak se říká), neboť nově získávané poznatky zasazoval do kontextu již nabytého a zformovaného vědění. S každou studentskou otázkou, ale také během našich sociologicko-teologických debat (sociologických z mé strany, teologických z té jeho), vznikaly nové myšlenky, nové vědění; vůbec nešlo o jeho prosté hromadění a třídění. Když jsem měla jít učit, hodně jsem s ním proto konzultovala. Nyní cítím prázdnotu. Myšlenky nejsou uvnitř hlavy, „nesedí” v jednom místě mozku. Co se ale stane s myšlenkou, když hlava zemře? „Maminko, a písnička, když ji nikdo nezpívá, tak je?”, zeptal se mne jednou můj tehdy čtyřletý synek. Jistě, záleží na tom, zda je zapsána v notové partituře, zda existuje nahrávka, případně jestli si ji někdo jednoduše pamatuje. Je ale i tehdy, když není nic z toho? Když ji všichni už zapomněli? Nebo když ji ještě nikdo nesložil, nevytvořil, ale nějak je in potentia? Jedno je jisté: i když máme noty a můžeme ji zazpívat, nikdy nebude zazpívána stejně jako zpěvákem, který zemřel. Co se stane s teologií teologa, který zemřel? Jistě, hodně napsal, ovšem mnohem více věděl; mnohem více, než mohl dát. Můžeme (a každý v mezích vlastních možností bychom měli) číst, co napsal, ale dále už musíme sami. Není jiné možnosti, než snažit se směřovat (v případně některých také skrze vědecké bádání) k Tomu, Který Je. Je. „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.” (Jan 7,16)

Kolik přišlo nazmar, když byly stavěny hranice Walerianovu působení? A kolik vzniklo díky tomu, že se snažil co nejlépe využít právě ten prostor, který se kvůli hranicím-bariérám otevíral někde jinde? Po dva roky byl Walerian bez univerzitní afiliace a bez zaměstnání; nelze ale říci, že bez práce. Využil ten čas k intenzivní vědecké práci a konečně se (na Lublinské katolické univerzitě Jana Pavla II.) habilitoval (s vděčností vzpomínám na naše sezení nad překlady anafor z celého světa; liturgie v sobě obsahuje teologii – poznávání Boha a Jeho vztahu k člověku a lidstvu).

Jsou vědci, které charakterizuje „kreativita” a výborná schopnost imaginace (bez níž nejsou možné nové objevy); pak jsou zase jiní, kteří hodně přečetli, zorientovali se v přínosu a objevech jiných, zanalyzovali to a vytvořili syntézu, aby poskytli bázi vědění pro ty první. Záleží na talentech každého; jedno i druhé je pro vědu třeba. Walerian v sobě spojoval obojí. Kromě toho, což také není častý jev, byl jak přísným specialistou ve dvou konkrétních teologických disciplínách (ekumenické teologii a liturgické teologii), tak mistrem syntézy a integrace vědění nejen v rámci teologie, ale při využití sfér jiných oborů (lingvistiky, kulturní antropologie, historie, zeměpisu...). Překračoval hranice disciplín, nevzdávaje se hloubky. To by se mohlo při hledání místa na univerzitě jevit jako výhoda, jenže ve skutečnosti se to nezřídka stávalo překážkou.

Walerian narážel na hranice nepochopení, někdy polovzdělanosti, ale také strachu. Ptám se: strachu z čeho? Neměl ambice zaujmout něčí místo. Možná strachu jiných, že nedorůstají? Ale kam? K čemu? Každý má své talenty, své možnosti. Nemá smysl se srovnávat. Chce se křičet s apoštoly: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi (...).” (Sk 14,15) Také se chce volat: „Neuhášejte Ducha!” (1 Sol 5,19)

Jistá hranice-bariéra byla i na Walerianově straně. Byl náročný na sebe – ale také na druhé. Dokázal být příkrý. Nešlo mu však o kritiku jiných jako takovou, jako spíše o věc samu – o vědecké poznání (a nejen o ně, psával i špatně informujícím novinářům; stejně tak jednal jako dlouholetý člen Akademického senátu Univerzity Palackého). Šlo mu i to, aby každý ze sebe vydal to nejlepší (o čemž svědčí důkladné psaní odborných recenzí i vedení diplomových prací).

V únoru 2019 nalezl místo v oddělení religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Otevíraly se nové výzvy, nové oblasti, kde Walerian mohl využívat své schopnosti a své vědění. Měl hodně plánů…

Z celého srdce tu chci poděkovat všem, kteří se mu v posledních dnech snažili zachránit život. Počínaje policisty vyslanými na dálku, přes hasiče a záchranáře, po personál dvou nemocnic, zvláště pak po lékaře, kteří Waleriana operovali – usilujíce o zázrak.

Chci též poděkovat všem, kdo Waleriana v průběhu celého jeho života jakýmkoli způsobem podporovali, a vlastně všem, kteří mu byli druhy v životě.

Walerianův pozemský život byl krátký. Je však třeba připomenout, že bez první operace v r. 1996 by byl významně kratší. Také těm, kteří mu pomohli tehdy, vděčíme v jistém smyslu za jeho dílo.

Jak říkával Walerian: „Člověk potřebuje člověka.

 

Ekumenický a liturgický teolog ThLic. Walerian Bugel, dr. hab. zemřel 28. 4. 2020 ve věku nedožitých 52 let, po neodkladné, ale riskantní operaci srdce. Den před smrtí ještě stačil nadiktovat své parte… Pohřeb ve východním ritu se konal 6. 5. 2020 v Českém Těšíně.2 Během něj zaznělo (ve zkrácené verzi) toto a dvě následující svědectví.

 

 

1 hranice Nekonečný