Jeden kalich má smysl

autor: 

Probíhající čínská chřipka ovlivnila v posledních měsících mnoho oblastí našeho života. Církevní praxe není výjimkou. A tak se spekuluje o jejích proměnách. Například o jiném vysluhování Večeře Páně: místo jednoho kalicha tác s kalíšky, a to z důvodů hygieny.

Nejprve je dobré si připomenout, kde se Večeře Páně vzala. Má svůj jasný původ v židovském velikonočním sederu, jehož součástí je i žehnání chleba a vína. Kalich vína, který zůstává při židovském sederu dodnes netknutý, nesmí se z něj pít – je pro proroka Elijáše, Ježíš bere do rukou, žehná jej, pije z něj a dává pít i učedníkům. Každý z účastníků mívá před sebou i dnes svůj vlastní kalich, Ježíš však dává kolovat ten jediný, ten Elijášův. To je doložitelný původ VP a má jasnou symboliku: společenství okolo JEDNOHO kalicha je JEDNÍM tělem a má podíl na JEDNÉ konkrétní spáse z JEDNOHO Boha. Ta jedinost je nesmírně důležitá. Roztříštění této symboliky do privátních kalíšků je dlouhodobě teologicky nebezpečné: svádí k privátnímu pojetí víry, privátní spáse a koneckonců i k privátní představě Boha. Když můžeme takto viditelně zneplatnit Ježíšovo symbolické gesto s Elijášovým kalichem, dá se pak víceméně vše. Nevysluhovat dětem – protože součástí VP je alkohol, vysluhovat ovocným moštem či limonádou, nevysluhovat chlebem – je v něm lepek, vysluhovat pod jednou apod. Ve chvíli, kdy zlehčíme symbolickou hodnotu a váhu Večeře Páně, právě tak, jak ji sloužil Kristus a prvotní církev, pak se stává v našich rukou pouhou hříčkou našich vlastních názorů.

Sdílení

V naší církvi se často používá pojem sdílení. A odedávna patřilo ke sdílení společné jídlo. A koneckonců i podání ruky. A vždy bylo sdílení rizikové, jinak to není sdílení. Společným jídlem někoho vpouštíte hodně blízko k sobě, třeba do svého domova. Dáváte najevo, že jídlo není otrávené – ale také dáváte druhému skvělou možnost, jak právě vás otrávit. Napřaženou prázdnou rukou ukazujete, že nemáte v ruce zbraň. Ale váš druh toho může využít. Společný kalich s tím, kdo je nemocný, dává nemocnému důstojnost. Vědomí, že si ho neošklivíte, že se jeho nemoci nebojíte. Že v něm vidíte především člověka. Svého bratra nebo sestru ve víře. To je smysl sdílení.

Večeře Páně, při které mé rty neomočí stejný kalich jako rty mého bratra, a při pozdravení pokoje mu ani ruku nepodám, je porouchaná. Je v ní asi tolik lásky a citu jako v prvních dvou kolemjdoucích z Podobenství o milosrdném Samaritánovi. Hlavně se moc nepotřísnit, vždy si to můžu zdůvodnit svým ohledem na druhé. Ano, Večeře Páně z jednoho kalicha není možná hygienická, ale takto ji Kristus ustanovil. A proto je to tak správně.

Je jasné, že ne každý je ochotný jít do podobného rizika, a někdy i z důvodů zcela pochopitelných. Ale už příchodem do bohoslužebného shromáždění, mezi ostatní lidi, člověk jistou ochotu riziko přijmout deklaruje. A není nakonec třeba z kalicha přímo pít, i namočení chleba ve víně splní stejný cíl. A tím je církev, shromážděná okolo jednoho kalicha spásy, lámající společně chléb a přijímající tak Tělo a Krev Páně, jak on sám ustanovil.

Příspěvek převzat s autorovým svolením z Portálu Evangnet, rubrika Co hýbe s ČCE