Hluboce věřící fysik a matematik, ovšem také velký tomista před Hospodinem, dlouholetý mukl Josef Hošek blahé paměti, měl vždy o čem hloubat a uměl to. Když jsme se někdy při povinné vycházce mohli spolu setkat (a nepředběhl mne někdo významnější), rád se o své výtěžky dělil i se mnou. I já si tehdy myslel, že snad půjdu v jeho tomistických stopách. Jedno jeho „stále zelené“ dilema znělo: Jestli je každá autorita od Boha, jak bez jakýchkoli zadních vrátek věřil a učil svatý Pavel Římany[1], jak se stalo, že my dva a spousta lidí tady kolem nás jsme se ocitli právě ve vězení? Tam se už s obvyklým trikem se svobodnou vůlí člověka očividně nevystačí.
Nejde mi dnes ani o exegesi, ani o interpretaci svatopiscova přesvědčení, ani o to, že někdo je ve vězení a někdo sídlí v paláci. Nevzrušuje mne ani jedno, ani druhé. Může pokojně existovat vedle naší zkušenosti. Charisma autority míří jinam, než kde ji marně vyhlížejí zvědavci na podstatu tajemství či ti, kdo potřebují nějaký fíkový list na potřebu vládnout. Pravda (správnost) našich životů se děje, má dějiny, dodnes voní, ale také v jednotlivých výhoncích právě umírá. Autorita může a má vydatně pomáhat, aby navzdory onomu „už – a ještě ne“ dokázal člověk doufat v šálom. Svobodu suplovat nemůže a nesmí. Ani autorita nemůže být stálejší než boží věrnost naší cestě za zaslíbeními, kterou má autorita usnadnit, když je třeba.
Zdálo by se, že příběh proroka Jonáše takovému nahlížení věci protiřečí. Jonáš je nejen ten prorok, který si ustlal v břiše velryby. Je to také ten, kterého obětovali lodníci rozběsněnému živlu – a ejhle, donutili jej (aniž ovšem tušili) vykonat boží poslání, kterému se celou bytostí vzpíral. Písmo líčí charakter Jonáše nelichotivě, ba jednoznačně černě. Je líný a sobecký, je pomstychtivý a agresivní (a právě takového Hospodina káže mezi řádky – už tenkrát platilo ono pověstné: Kdo vás slyší, mne slyší, kdo musí vámi pohrdat, mnou musí pohrdat). A ejhle, i tenhle špata boží apoštol pomohl navzdory své ničemnosti zachránit hříšné Ninive.
Jenže všichni víme, že tak to může chodit jen v realitě virtuální. Kniha Jonáš je pečlivě konstruovaný mášal. Boží lid se valí dějinami po docela jiných cestách.
Podle evangelia považoval Ježíš za nutné, aby nejen kvalifikovaní pověřenci, ale každý[2] trpělivě rozlišoval mezi učením a personální kvalifikací tehdejší náboženské elity. Jinak řečeno: Autoritu zvěsti Ježíš uznává, autoritu hlasatelů nikoli, a dokonce před ní varuje.
Tohle rozlišení není detail, sahá na nerv problému s autoritami všeho druhu v našem čase.
Lidé budou vždy ochotni ke zkratu: Budou směšovat autoritu svěřeného slova s autoritou osoby tak, že cokoli ona osoba řekne, dostane kolek autority božího slova.
Naštěstí potkáváme v životě spoustu autorit naší úcty bez rozpaků hodných. Právem si vážíme svých rodičů nebo učitelů našeho dětství a dospívání, přestože také chybovali. Neradi vzpomínáme jen na ty vždy a všude neomylné.
Je tu ještě další potíž. Velký a nezpochybnitelně velebný prorok Samuel pomazal z jasné boží vůle za krále Saula. Toho mladíka si nevybral Samuel. Samuel byl vůbec proti královskému zřízení, správně odhadl, že každá mocpanující božímu lidu bude dříve nebo později mocí korumpující a utiskující. Samuel poslechl výzvu Ducha co do výběru osoby i co do instalace mladíka do polohy vladaře. Jenže týž prorok za pár let v poslušnosti téhož Ducha pomazal do královské hodnosti jiného mladíka – Davida. Jak se s tím vypořádal Saul? Jak se s pomazaným, ale odvrženým Saulem vypořádal jeho královský lid?
Jinými slovy: I ten, jehož autorita byla ještě nedávno nesporná, může být autority zbaven. Vybrán bude jednou také Jidáš. A „andělé maloasijských obcí“. [3] Jak se potom s boží vůlí má zacházet, aby byla doopravdy naplněna?
Jistý filosof definuje autoritu jako schopnost vzbudit a udržet v bližních vědomí vlastní důvěryhodnosti a věrohodnosti. Přiznávám, že se mi tahle definice autority líbí víc než jiné. V každé autoritě se sjednocuje cosi neoddiskutovatelně objektivního a cosi neméně vážně subjektivního. Je to výkon povolání a zároveň květ osobní zralosti, které zvouk důvěře. Teprve z důvěryhodné bytosti (třeba Boží) přeskočí plamen jejího svědectví jako cosi hodné naší důvěry i v případě člověka, který se ještě nemohl osvědčit. Docela jiná věc je to, zda jeho poselství, svědectví, martyria dokáže v nás probudit naše přesvědčení ve věrohodnost. Známe dost případů, kdy bytost právem požívající naší stoprocentní důvěryvy bočí ze své reálné kompetence, nedokáže rozlišit svůj sen od reality.
Často se předpokládá, že váhu důvěryhodnosti může nahradit právo. Tak uvažuje jen ten, kdo má tendenci autoritu považovat za svoji kořist. Věrohodnost nelze uložit, věrohodnost je intimní dar posluchače svědkovi. Ani Saulovi, ani Davidovi nebylo možno upřít objektivní pečeť božího pověření. Ale Saul autority pozbyl, David ji naopak získal.
Autorita samotného miláčka generálů i lidu Davida také zřetelně kolísala během doby jeho vlády. Běda těm, kdo rozumí autentickému pověření jakosvé osobní kořisti, kterou už jim nikdo nemůže vyrvat. Vypadne jim z ruky sama, protože Duch ji daroval pro dobro těch obsluhovaných. Boží dary – charismata – jsou jako dary jednotlivci ve prospěch těch druhých. Jsou dary živého Ducha a bývají samy živé.
Když se vrátíme k úvodnímu dilematu: Všichni známe dost příkladů z dějin, že nikoli každý řádně zvolený president svou autoritou národům posloužil, ne každý platně ustanovený papež našich církevních dějin odevzdal církvi plody hodné petrovské služby lidu valícímu se dějinami. Známe to ovšem i z blízka: ze školních tříd, z rodinných válčišť, z pracovišť. Dokonce jsme si jistě už všimli: Kdo se musí dovolávat před svým publikem legality své autority, spolehlivě tím deklaruje, že autoritu už nebo ještě nemá.
Každý z nás je také někdy v roli, kdy on či ona má autoritou posloužit druhým. Kdo čeká, že mu v tom může bible něco dobrého poradit, ať čte častěji nejen zmíněné příběhy, ale také několik naléhavých rad k téroli v evangeliích podle Matouše a Jana[4]. A ať se nebojí přemýšlet a kát.
[1]„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci,vzpírá se Božímu řádu. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. “ (Ř 13, 1-2) Podobně učil Pavel i Koloské a Efezské.
[2]srov. Mt 23, 1-3
[3]Zj 2
[4]Mt 23; Jn 13