Reforma římské kurie

o autorovi

Úvod

Katolické místní církve jižní polokoule se ostře stavějí proti kolonialismu včerejška i proti neokolonialismu dneška. Bojují s eurocentrismem jako hlavní příčinou centralismu římské kurie. Od zvolení papeže Františka vane vítr z jihu; do centra pozornosti římskokatolické církve se dostala periferie. Na cestě ke skutečně katolické, tj. všeobecné církvi je nutno provést reformy. Od počátku svého pontifikátu dává „papež z konce světa“ podněty k podstatným změnám, týkajícím se stylu a způsobu, jakým je vykonáván Petrův úřad, ale i složení a funkce římské kurie. Rovněž vztahy k místním církvím a k národním biskupským konferencím se proměňují. Jinými slovy: Papežský primát je obklopen kolegialitou biskupů a ta opět církevní synodalitou. Základem změn jsou obrodné procesy Druhého vatikánského koncilu. Ty daly podnět k tomu, aby církev byla nadále chápána jako „společenství církví“. To znamená, že církev, jež je jedna a jediná, se uskutečňuje v místních církvích (in quibus) a ve společenství s jinými církvemi (ex quibus).

1. Reforma kurie: křik z dálky

Výzva k reformě přišla z daleka. Poprvé zazněla na shromážděních kardinálů, jež předcházela konkláve, které zvolilo dnešního papeže reformátora. Papež František pak tyto závazné povinnosti zpečetil ve svém apoštolském listu Evangelii Gaudium: „Vnímám potřebu pokračovat v blahodárné decentralizaci.“ (EG 16) Zároveň je nutné „pomýšlet na konverzi papežského úřadu“; neboť „nadměrná centralizace, místo aby pomáhala, spíše komplikuje život církve i její misijní dynamiku“. (EG 32)

Postupný proces centralizace římské kurie nastává v důsledku krize konciliarismu a protireformace, jež byla v polovině 16. století reakcí tridentského koncilu na protestantskou reformaci. Centralizace posílila ultramontanismus, jenž vyvrcholil dogmatem o neomylnosti papeže, schváleným na Prvním vatikánském koncilu (r. 1870) zcela mimo ekleziologický kontext, původně formulovaný v návrhu konstituce o církvi (De Ecclesia). Nemohlo to dopadnout jinak: Římský centralismus postupně překrýval synodální strukturu církve a způsobil nerovnováhu mezi římskou církví a diecézemi, mezi římským biskupem a kolegiem biskupů. Nakonec se rozevřela propast mezi římskou kurií a místními církvemi, ať už shromážděnými na synodách nebo provinčních shromážděních, z nichž později vznikly biskupské konference.

2. Reforma kurie: obnova, která od II. Vaticana čeká na uskutečnění

Druhý vatikánský koncil provedl hluboké změny ve všech oblastech církve, s výjimkou decentralizace struktur. O tu se pokusil papež Pavel IV., brzy se však ocitl ve vleku konzervativního křídla, které sice bylo na koncilu poraženo, ale vzápětí opět kurii ovládlo. I papež Jan Pavel II. chtěl výkon primátu nově promyslet a v encyklice Ut unum sint dokonce vyzval k předkládání podnětů. Ale žádná konkrétní iniciativa z toho nevzešla. Navzdory koncilové obnově pokračovala římská kurie v nastoupeném procesu centralizace a postupně se stávala orgánem moci místo služby, což mělo pro papežský úřad fatální důsledky. V posledních desetiletích dosáhl centralismus kurie kritické úrovně. Za pontifikátu Benedikta XVI. propukly skandály kvůli mocenským sporům, finanční korupci a ututlávání případů zneužívání, což nepochybně přispělo k papežově rezignaci.

Druhý vatikánský koncil byl záchranou církevní synodality: od té doby má být církev považována za Boží lid vedený „smyslem pro víru“ (sensus fidelium) a papež je v kolegiu biskupů první mezi rovnými (primus inter pares). Tím je centralismus římské kurie zpochybněn. Představa údajně univerzální církve, která vede místní církve a jejímž reprezentantem a garantem je papež, je definitivně překonána. Pro koncil neexistuje žádná církev mimo místní církve. Místní církev je „část“ reprezentující celek katolické církve, a nikoli její „dílčí součást“. Církev je communio, je to „společenství církví“ (Jean-Marie Roger Tillard). Tato církev, jedna a jediná, se uskutečňuje v místních církvích (in quibus) a ve společenství s jinými církvemi (ex quibus). Tím je každý místní biskup povinen se starat i o jiné církve. Jeho služba je součástí výkonu společného biskupského úřadu v rámci kolegia biskupů, v němž je zahrnut Petrův úřad v podobě papeže, který je představitelem společenství biskupů jakožto primus inter pares.

3. Reforma papeže Františka: prvořadý význam církevní synodality

Reformy, jež provádí papež František, nejsou ničím jiným než realizací směrnic Druhého vatikánského koncilu týkajících se „struktur společenství“ církve. Jejich ústředním bodem je, jak již bylo řečeno, nutná reforma papežské služby. To zahrnuje také nové uspořádání římské kurie, synody biskupů, kolegia kardinálů a biskupských konferencí. Papež dává kolegiu kardinálů postupně méně eurocentrický, univerzálnější profil. Je to odraz skutečnosti, že dnes žije většina katolíků na jižní polokouli.

Pokud jde o synodu biskupů, nová apoštolská konstituce Episcopalis communio (zveřejněná 18. září s datem 15. září 2018) uvádí, že tento poradní orgán papežství působí „ve službě celému Božímu lidu“. Biskupská synoda se má stát „kanálem, jenž slouží více evangelizaci dnešního světa než vlastnímu zachování“. (EC 1) Proto, podle papeže Františka, „je nutno, aby se biskupská synoda stále více stávala především nástrojem naslouchání lidu Božímu“ a „neztrácela spojení s ostatními věřícími“. (EC 6) Zbývá ovšem ještě učinit ze synody orgán usnášející se místo orgánu poradního a prosadit volební právo žen.

Pokud jde o reformu samotné římské kurie, očekává se vydání nové konstituce Praedicate evangelium, která má nahradit dokument Pastor bonus z roku 1988. Koncept nové konstituce byl zaslán předsedům národních biskupských konferencí, synodám východních církví, dikasteriím římské kurie, konferencím vyšších představených a některým papežským universitám s prosbou, aby se k němu vyjádřili a podali vlastní návrhy. Podle nové studie má být výkon primátu chápán jako komplexní úkol, přičemž instance s ním spojené (kolegium kardinálů, synoda biskupů, biskupské konference a místní církve) musejí být ve své autonomii a ve společenství s jinými církvemi více respektovány. Bezprostřednějším spojením kolegia kardinálů a biskupské synody s Petrovou službou přestává být římská kurie ve vztahu k biskupským konferencím a místním církvím orgánem kontroly a stává se orgánem podpůrným. Biskupské konference tak budou mít napříště mnohem větší váhu než dosud – i co se týče role učitelského úřadu. Kromě toho se změní postavení a hierarchie dikasterií uvnitř kurie. V současnosti hraje kongregace pro víru zřetelně větší roli než ostatní dikasteria, kdežto v budoucnu mají stát v popředí kongregace, které se zabývají evangelizací, podporou rozvoje a míru ve světě a ochranou chudých.

Závěrem

Mnozí jsou netrpěliví. Zdá se jim, že reformy papeže Františka postupují příliš pomalu. Vidí rovněž, že papež zaujímá privilegované postavení, zvláště při výběru oblastí, jež mají být reformovány. Prosazovat synodalitu nesynodálními prostředky znamená ponechat ji na libovůli těch, kdo přijdou po nás. Nutné jsou proto nejen zákonem regulované reformy, nýbrž i nový synodální postoj. Kdo chce obnovovat, musí obnovit sám sebe.

Z Concilia 1/2020 přeložila Helena Medková

Agenor Brighenti získal doktorát teologie náboženských věd na universitě v Lovani (Belgie); vyučuje teologii na Papežské katolické universitě Curitiba (Brazilie). Je členem teologické komise Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), účastnil se synody o Amazonii a plenárního shromáždění latinskoamerických biskupů v Aparecidě a Santu Domingu.