Od Druhého vatikánského koncilu k synodě o Amazonii. Na cestě k synodální církvi

Alfredo Ferro Medina SJ studoval filosofii v Bogotě, teologii v Rio de Janeiro a sociologii náboženství v Sao Paolo. Od r. 2014 je koordinátorem Panamazonské jezuitské služby při Konferenci latinskoamerických provinciálů v Leticii (Kolumbie).

Úvod

Významným přínosem synody na téma „Amazonie: nové cesty pro církev a integrální ekologii“ byl návrh ekleziologie vycházející ze směřování církve samé, a tudíž požadavek nového způsobu existence církve. Jeho základy položil již Druhý vatikánský koncil se svou myšlenkou Božího lidu, která vedla k rozmanité církevní praxi, a to nejen v Amazonii, kde byl v tomto směru zahájen pomalý, nezvratitelný proces.

Tento model církve byl během samotného synodálního procesu vystaven kritice ze strany Františkových pomlouvačů. Ti, kdo se změnám stavějí do cesty a drží se zkostnatělých, k zániku odsouzených struktur a zneužívaných pastoračních praktik, jsou znepokojeni, když papež trvá na tom, že klerikalismus je malomocenstvím církve, a pojmenovává celou řadu pokušení, jimž čelí nejen vatikánská kurie, ale i diecéze, farnosti a řádová společenství. Jiní zase kritizují Františkovu myšlenku, že církev je třeba vidět jako obrácenou pyramidu, na jejímž vrcholu jsou laici a dole biskupové. Uskutečnit mnohostranný synodální model církve je proto úkol mimořádně naléhavý.

V tomto smyslu papež František nabádá církev, aby byla společenstvím „vydávájícím se na cestu“ (srov. Evangelii gaudium 20), společenstvím neklidu, nejistoty i úzkosti. Samozřejmě je pohodlnější pokračovat v pastoraci, jejímž cílem je „zachování statu quo“, než se otevřít a naslouchat volání chudých, vylučovaných a zraňovaných, kteří prosí své pastýře, aby se s nimi vydali na cestu za osvobozením, jež odjinud nemůže přijít.

Synoda jako proces

Měli bychom se ptát, proč papež František tuto zvláštní synodu na téma Amazonie svolal. Realita je nezpochybnitelná: Jde o ohroženou oblast, kde jsou lidé ovládáni a vykořisťováni lupičským vývojovým modelem – a to v zeměpisném prostoru, který má rozhodující význam pro veškeré lidstvo a celou planetu. Církev si musí položit otázku, co je jejím posláním zde a nyní. Musí reagovat na výzvu, jíž je hlas a zpěv Amazonie, musí vnímat poselství života obsažené v křiku Země a křiku chudých, který nás volá k integrálnímu obrácení.

Celosvětová klimatická krize, jak konstatuje již encyklika Laudato si´, vyzývající k ekologickému obratu, je poplašný signál takové závažnosti, že jí byl na synodě právem vyhrazen prostor při reflexi, analýze, meditaci i slavení. To by nám mělo dodat odvahu, abychom společně s církví vykročili novým směrem a uprostřed krize hledali odpovědi a znamení naděje.

Synoda nebyla izolovaná událost. Předcházel jí dvouletý proces, zahájený v Puerto Maldonade v lednu 2018 v souvislosti s papežovou návštěvou v Peru. Tehdy došlo k setkání s domorodými národy, tam byl odstartován synodální proces na téma Amazonie. A v té chvíli začala mobilizace amazonské církve na úrovni biskupských konferencí, zemských a místních církví, řádových společenství a Panamazonské církevní sítě (Red Eclesial Panamazónica, zkratka REPAM). Různých slyšení a shromáždění na konkrétních místech, tematických fór a diskusních skupin se aktivně zúčastnilo na 80 tisíc lidí. Východiskem přitom byl „Pracovní dokument“, z něhož posléze vznikl dokument nový, nazvaný „Instrumentum laboris“. Poté synoda v Římě vypracovala Závěrečný dokument, který by měl posloužit jako základ pro apoštolskou exhortaci papeže Františka.1

Závěrečný dokument synody o Amazonii se rodil obtížně, protože nemohl pochopitelně uspokojit všechny účastníky. Kardinál a teolog Walter Kasper k tomu dokonce řekl: „Papež je zklamáním právě tak pro progresisty jako pro konzervativce. Extrémy se setkávají.“

Jak na plenárních shromážděních synody, tak v menších diskusních skupinách se ukázalo, jak rozmanitá jsou kritéria, myšlenky, vize a směřování v církvi, která je prostě mnohotvárný organismus, nikoli monolit. V průběhu debat i při hlasování o jednotlivých oddílech Závěrečného dokumentu panovala široká shoda, že církev musí kráčet novými cestami, má-li být v amazonské oblasti posílen a upevněn nový způsob, jak být církví. Převážně takto vnímali účastníci atmosféru této synody, která dosavadní autoritářský, pyramidální, klerikální, sebestředný, neokolonialistický a patriarchální model církve zpochybnila.

Výzva k církevnímu a synodálnímu obratu

Závěrečný dokument synody o Amazonii zdůrazňuje nutnost čtverého významného obrácení: pastoračního, ekologického, kulturního a synodálního. Všechny čtyři obraty spolu těsně souvisejí a představují velkou výzvu, a to nejen pro církev v Amazonii, nýbrž právě tak pro světovou církev.

Pastorační obrácení, které se týká nás všech, znamená, že církev se „vydá na cestu“ a jádro svého poslání bude spatřovat v hlásání Boha podle Ježíšova příkladu. Naléhavě potřebujeme církev, která by byla schopna slyšet křik národů a vytvářet, vést a rozvíjet misijní církevní společenství. K tomu je nutno, aby v ní byly rozmanité úřady, aby uznávala působení Ducha svatého v mužích a ženách a s radostí akceptovala svátosti, jež nesmějí být spravovány pouze kněžími. Jde o to, aby obce žily v eucharistickém společenství a umožňovaly působení tzv. „viri probati“. Je důležité vyzvednout, že tento požadavek je vyslovován v souvislosti se slavením eucharistie, že tedy není standardní směrnicí, jak čelit nedostatku nových kněžských povolání. Klerikální návrhy byly v příspěvcích účastníků synody podrobeny tvrdé kritice, vycházející z inkarnované a indiánské teologie, jež provází pastoraci zohledňující amazonské rity.

Jedině pokud se církev rozhodně postaví na stranu domorodých národů a vstoupí do dialogu s místními kulturami (včetně nových ritů, symbolů, znamení a způsobů vyjadřování), bude schopna vyjadřovat víru v přítomnost našeho Pána uprostřed kultury těchto národů – tím, že vzájemně propojí víru a život.

Nové vykročení – církev samaritánská a prorocká, hájící a střežící život

Papež František nám říká: „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám.“ (Evangelii Gaudium 49) Chceme-li mít církev takovou, jak si ji představuje papež František, pak musíme nově zaměřit naši činnost v obcích právě tak jako pastorační praktiky a pedagogické příručky, tj. katechismy, návody pro výuku pastoračních spolupracovníků, duchovních a seminaristů. Jen tak budeme schopni adekvátně reagovat na specifika misijní činnosti v amazonské oblasti.

Jedině církev samaritánská a prorocká, která dokáže hájit práva lidí, může přinášet svědectví o Ježíši. Chceme-li sloužit amazonským obcím, musíme se postavit na odpor oněm často zkorumpovaným silám, jež loupí tamní surovinové zdroje a ohrožují život a kulturu obyvatel. Proto musíme pozorně sledovat politické dění a chápat problematiku migrace a domorodných národů. Jen tak můžeme dosáhnout toho, aby volání rolníků, lidí černé pleti, mladistvých, obyvatel slamů a obecně všech trpících bylo skutečně slyšet. Našim obcím a národům musíme být průvodci a naopak se musíme nechat jimi provázet, když hledáme způsob, jak se podílet na jejich osudu a radit jim ve smyslu moudrosti naplněného života (buen vivir).

Stručně řečeno: Věříme, že na synodu o Amazonii sestoupil Duch našeho Pána, tak jako sestoupil tehdy o Letnicích na právě vznikající církev, a že tento Duch svou církev nikdy neopustí a bude ji stále naplňovat světlem své moudrosti.

Z Concilia 1/2020 přeložila Helena Medková

1 Posynodální apoštolská exhortace papeže Františka Querida Amazonia (tj. Milovaná Amazonie) byla zveřejněna dne 12. února 2020 (s datem 2. února). K synodálnímu procesu viz Martin Vaňáč, 50 let existence synody biskupů, Getsemany, 2015, č. 10, s. 253-262. Dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/3263 /pozn.MV/