O mužství nelze mluvit obecně, protože je to pojem pružný a variabilní, konstruovaný v rámci různých kultur a proměňujících se výchovných a společenských procesů.
Existuje jistý druh klerikální maskulinity, v důsledku povinného celibátu typický pro římskokatolickou církev, který se na základě mnoha případů zneužívání dětí ze strany kleriků ocitá v centru pozornosti. Papež František ve svých projevech několikrát přímo pojmenoval hlavní příčinu problému: „Živnou půdou pro všechny tyto hrůzy […] je zlo klerikalismu.“ (24. 2. 2019)
Slovem klerikalismus míní povyšování celibátního klerikálního stavu a zneužívání klerikální moci. Kněžský status by měl ze své podstaty budit důvěru a úctu tváří v tvář posvátnému. Místo toho duchovní využívali svého postavení k sexuálnímu zneužívání nezletilých.
Základem tohoto zneužívání je sexualita – téma, o němž oficiální církev nemluví ze strachu, aby se tím nezpochybňoval povinný celibát. Pro církev jakožto instituci, která je z hlediska sociologie ve svém úhrnu autoritářská, maskulinní, patriarchální, hierarchická, která upírá laikům možnost rozhodování a ženám nedovoluje být plnohodnotnými členy církve, představuje celibát funkční strukturu. Neexistuje jediný oficiální církevní dokument, který by se pozitivně zabýval tím, co k tématu sexualita říkají odborníci jako Sigmund Freud, C. G. Jung, Jacques Lacan, Carl Rogers, Raewyn Connellová, Marga J. Ströherová, Elizabeth A. Johnsonová, Donald Winnicott a další.
Institucionální církev zaujímala vůči sexualitě v průběhu dějin obecně nedůvěřivý postoj, k čemuž přispíval převládající patriarchát. Byla v zajetí předsudků, platonské tradice a především názorů sv. Augustina. Ten ovlivnil křesťanskou morálku a zejména postoj k sexualitě nejsilněji. Sexuální aktivitu považoval za způsob, jímž je předáván dědičný hřích, který činí člověka hříšníkem bez osobní viny, v solidaritě s hříšností Adama a Evy. Čím méně bude pohlavního styku sloužícího k rozmnožování, tím menší bude massa damnata (masa odsouzených k věčnému zatracení).
Žena plodící syny a dcery vnáší do světa prvotní zlo. To je jedna z mnoha motivací klerikálního antifeminismu, jenž je ovlivněn i patriarchálně utvářenou kulturou a prostředím. Tento názor poskytuje obhájcům povinného celibátu teologické argumenty, neboť nedochází-li k pohlavnímu styku se ženou, nerodí se synové a dcery, a tudíž se nepředává zlo dědičného hříchu. Tato úvaha je redukcionistická, soustředěná výhradně na sexuálně genitální aspekt.
V žádné ze současných i dřívějších analýz a odsudků pedofilie i jiných sexuálních praktik se nemluví o zásadním problému, jímž je právě problém sexuality samé v kontextu lidského života.
Sexualita je mnohem víc, než na co se zaměřuje zmíněný sexuálně genitální pohled. Nelze říkat, že člověk má pohlaví. Člověk je tělem, duší i duchem pohlavní bytost – pohlavnost je takříkajíc vulkanická energie, jejímž prostřednictvím se podle přírodních zákonů a Božího úradku obnovuje život na Zemi.
Paul Ricoeur, který se hluboce filosoficky zamýšlel nad Freudovými psychoanalytickými teoriemi, napsal: „Sexualita zůstává lidské reflexi v jádru nepřístupná a nenechá se člověkem ovládnout; z této neproniknutelnosti nejspíš plyne, že ji nějakou jednoduchou etikou nebo technikou nelze uchopit.“ Žije mezi zákonem dne, kde platí pravidla a řádné chování, a zákonem noci, kde vládne pud a spontánnost.
Jedině humanisticko-spirituální koncepce, etika hlubokého respektu vůči druhému pohlaví a sebeovládání v oblasti instinktivní sexuální síly mohou učinit sexualitu energií lásky, plodného vztahu a polidštění.
Víme, jak nedostatečně je do výchovy kandidátů kněžského úřadu začleněno téma sexualita. Seminaristé jsou kromě toho součástí společnosti, která dosud nedokázala úplně překonat patriarchalismus a machismus, a jsou tedy jistým způsobem stále zajatci této kultury. A nadto žijí odtrženi od rodin, od matek a sester, což neblaze ovlivňuje hledání vlastní identity. Západní kultura zná celou řadu charakteristických rysů mužství, jako jsou racionalita, neústupnost, používání násilí, touha po moci, vůle rozhodovat – na rozdíl od vyvažujících typických znaků ženství, jimiž jsou láska, něha, vstřícnost, starostlivost, schopnost dialogu, intuice a spiritualita. Klerikální muž je výsledkem tohoto schématu, v němž k úplné humanizaci něco podstatného chybí.
Psychologie nás učí, že muž zraje pouze pod starostlivým zrakem ženy – a žena pod starostlivým zrakem muže. Muž i žena jsou každý sám o sobě bytostí úplnou, ale jsou od přírody stvořeními vztahovými, potřebují vzájemnost, vzájemně se obohacují. Proč stvořil Bůh člověka jako muže a ženu (Gn 1, 27)? Nebyli stvořeni primárně k tomu, aby přiváděli na svět děti, nýbrž proto, aby člověk nebyl sám, aby měl druha sobě rovného (Gn 2, 18-20).
Je důležité připomenout, že neexistuje jedno absolutní pohlaví, nýbrž že jedno z pohlaví je dominující. Buněčná genetika ukazuje, že co se týká chromozomů, je rozdíl mezi mužem a ženou dán jediným chromozomem. Žena disponuje dvěma chromozomy XX, muž má jeden chromozom X a druhý Y. Z toho vyplývá, že základním pohlavím je pohlaví ženské (XX), kdežto mužské (XY) je jeho varianta.
Historie vzniku dvojpohlavnosti je dlouhá dva miliony let. Dnes víme, že ženství bylo v procesu antropogeneze první. Mužství vzniklo teprve později. V každém člověku proto existuje „druhé pohlaví“. V každém muži a v každé ženě je dimenze ženská (anima) a dimenze mužská (animus). Integrací obou dochází v každém jedinci k lidskému a sexuálnímu zrání, člověk se stává sám sebou.
Při výchově budoucích kněží a řeholníků je tato integrace ztížena; chybí jedna z obou dimenzí, dimenze ženská. Ta je nahrazována představami a iluzemi, které – pokud nejsou zvládnuty disciplínou a hlubokou spiritualitou – mohou vést k substitucím a dokonce perverzím, mj. k pedofilii.
Při procesu lidského zrání a vytváření vlastní identity není celibát vyloučen. Je jednou z možností. Ale celibát nemůže vzniknout z nedostatku lásky, naopak je plodem nesmírné lásky k Bohu, která zahrnuje druhé lidi, zvláště ty, kteří náklonnost potřebují nejvíce.
Aby bylo možno uskutečnit takovou humanizaci kléru, bylo by nutno zrušit povinný celibát. Jenomže právě on legitimuje mužskou nadvládu a diskriminaci v současné struktuře oficiální církve – vedoucí pozici v obci může zaujmout jedině osoba mužského pohlaví. Celibát by měl být dobrovolný jakožto charismatická volba vyjadřující úplné odevzdání se Bohu a obci.
Teologie už dlouho zdůrazňuje, že z hlediska nauky a dogmatu nic neodporuje tomu, aby žena byla kněžkou, a to specifickým způsobem, odpovídajícím jejímu ženství.
Proč římskokatolická církev povinný celibát nezruší? Protože by to odporovalo její struktuře. Církev totiž nemá podobu společenství. Naopak: Je to instituce totální, autoritářská, patriarchální a krajně hierarchická. Církev, strukturovaná na základě svaté moci (sacra potestas) a soustředěná na několik mužů, se vyznačuje tím, co C. J. Jung pranýřoval slovy: „Kde jde především o moc, tam není ani láska, ani něha.“ A právě tento důsledek autoritářství a zkostnatělosti většinou vidíme v církevních strukturách a mezi církevnímu funkcionáři. Pro církev klerikální, osamělou, která existuje sama pro sebe, má celibát důležitou funkci.
Papež František chce tuto prázdnotu odstranit, a proto neúnavně káže o „něze a milosrdenství“ (viz např. bula Misericordiae vultus z roku 2015 nebo apoštolský list Misericordia et misera z roku 2016), o synodálním charakteru církve, jež je společenstvím, a především o vzájemných stycích, které nemají být byrokratické, nýbrž laskavé a sourozenecké.
Dokud bude v církvi přetrvávat dosavadní stav, těžko se dočkáme zrušení celibátu. Ten je svým způsobem užitečný pro její strukturování, pro oficiální vnitřní vztahy týkající se výlučně mužů coby nositelů svaté moci. Ale tento převládající model není vhodný ani pro pastoraci, ani pro věřící – ti od církve neočekávají pouze nauky, nýbrž především přijetí a uvedení do křesťanského života.
Člověk je od přírody spletenec vztahů, které směřují na všechny strany. Vztahovost, základní paradigma lidské existence, je podle názoru kosmologů skutečnou logikou universa.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (Gn 1,27), stvořil je vzájemně odlišné (nikoli nerovné), aby ve vztahu a společenství jeden druhého obohacovali a žili spojeni přátelstvím a láskou. Takto integrující a všemi lidmi prožívaná sexualita se jeví jako ideál. Celibát nesmí být překážkou této úplné humanizace. Těm, kdo slouží lidskému společenství, nelze povinným celibátem upírat dokonalé polidštění.
Z Concilia 2/2002 přeložila Helena Medková