In memoriam Johann Baptist Metz (1928–2019)

o autorovi

Johann Baptist Metz se narodil 5. srpna 1928 v Auerbachu1 (Horní Falci ) v bavorském okrese Amberg-Sulzbach. Jeho smrtí 2. prosince 2019 přišel svět o jednoho z nejvlivnějších římskokatolických teologů poválečné doby. Od roku 1963 až do odchodu do penze v roce 1993 vedl katedru fundamentální teologie na Wilhelmově universitě v Münsteru. V roce 1965 spolu s dalšími předními teology založil mezinárodní teologický časopis CONCILIUM, jehož cílem bylo podporovat a prosazovat reformy Druhého vatikánského koncilu.

Metz patřil k poválečné generaci německých teologů. Před koncem druhé světové války, když se německé armádě nedostávalo mužů, byl teprve šestnáctiletý Metz odveden a ihned poslán na frontu. Jeho velitel jej vyslal se zprávou přes nedávno bombardované území plné trosek a hořících budov. Metzova jednotka byla mezitím napadena ze vzduchu i ze země, takže při návratu našel Metz své kamarády mrtvé. Brzy nato padl do zajetí a byl převezen lodí do USA, kde pak jako válečný zajatec pracoval na farmách ve státech Virginia a Maryland. Později v rozhovoru se mnou vzpomínal, jak velmi se mu stýskalo po domově a že farmářova žena s ním jako s nejmladším ze zajatců měla soucit; často se mu snažila přilepšit, aby nehladověl.

I když šlo o nepopiratelně významnou zkušenost, hnacím motorem a hlavní myšlenkou Metzovy teologie se spíše než válečné zážitky stalo jeho úsilí pochopit vývoj německé společnosti v oblasti církve i politiky v onom období, jež nakonec vedlo k válce. Kde zůstaly hlasy teologů? Jakou roli sehrály církve? Jak se staví křesťané k holocaustu? Právě neblahý vývoj a zločiny předválečné doby přiměly Metze vyvinout vlastní politickou teologii.

Svoji vědeckou dráhu zahájil Metz na univerzitě v Innsbrucku filosofickou disertací o Martinu Heideggerovi (Heidegger und das Problem der Metaphysik, 1951). Jako žák Karla Rahnera napsal kromě toho teologickou disertaci, která vyšla pod názvem Christliche Anthropozentrik v roce 1962. V ní představil svoji interpretaci Tomáše Akvinského, přičemž sledoval kořeny Rahnerovy antropologie zpět až k Tomášovi. Nové vydání Rahnerova spisu Hörer des Wortes (Posluchači slova) doplnil o pozdější vývoj Rahnerovy teologie do roku 1964.2 Kromě toho byl jedním ze spoluvydavatelů dvousvazkového sborníku k poctě Karla Rahnera Gott in Welt (Bůh ve světě).

Metze a Rahnera spojovalo dlouholeté přátelství. Rahner byl pro Metze v mnoha směrech otcovskou figurou i přítelem. Metzovy rané spisy, zejména týkající se antropologie a vztahu církve a společnosti, jsou odrazem Rahnerovy teologie. Přátelství obou mužů však zůstalo pevné i poté, co se Metz vydal zejména v politické teologii vlastní cestou a některé prvky Rahnerova transcendentálně filosofického přístupu kritizoval.

Když převzal vedení katedry fundamentální teologie v Münsteru, začal také svoje původní pojetí politické teologie dále rozvíjet ve smyslu fundamentální teologie. Inspiraci čerpal mj. z rozhovorů v rámci Pavlovské společnosti (Paulus-Gesellschaft), která se snažila navázat dialog mezi filosofy, teology a vědci ze Západního Německa a vědci a filosofy z NDR.3

Metzův teologický postoj a jeho politická teologie byly vystaveny zcela specifické kritice. Jak známo, Metz se snažil nejen překonat slabosti personalistické a existencialistické teologie své doby, nýbrž se zabýval i selháním církve v období nacionálního socialismu. Jeho kritikové kladli otázku, zda Metzova výzva k politickému chápání teologie neznamená návrat k tradiční nadvládě církve nad státem a k prosazování teologických názorů ve společnosti. Metz této kritice oponoval tím, že ve svých raných formulacích politické teologie vyzvedával „eschatologickou výhradu“. Zastával názor, že politická teologie se nikdy nesmí vázat na určitou vládu, určitý systém nebo určitou instituci, protože by tím ztratila svoji kritickou sílu a stala by se obhájkyní statu quo. Metzovo akcentování „eschatologické výhrady“ mělo tu přednost, že vylučovalo jakoukoli budoucí obhajobu politického establishmentu, což byla perspektiva, kterou jiní političtí teologové – Jürgen Moltmann, Dorothee Sölle a někteří latinskoameričtí představitelé teologie osvobození – kritizovali.

Metzova politická teologie je vnitřně logická, nicméně prošla určitým vývojem, jak lze vyčíst z jeho publikací. Počínaje spisy jako Glaube in Geschichte und Gesellschaft. Studien zu einer praktischen Fundamentaltheologie (1977), Jenseits bügerlicher Religion. Reden über die Zukunft des Christentums (1980) přes Zum Begriff der neuen Politischen Theologie (1997) až po Memoria passionis. Ein provozierendes Gedächtnis in pluralistischer Gesellschaft (2006) hraje paměť a vzpomínka stále důležitější roli.4

Metz mluvil o „nebezpečné vzpomínce“ na všechny obětí dějinného bezpráví. Vzpomínka na utrpení má přitom ústřední význam nejen pro chápání vykoupení, nýbrž se stává zásadní, fundamentální kategorií jeho politické teologie, kterou mezitím nazýval „nová politická teologie“, aby ji odlišil od politické teologie Carla Schmitta a jeho antidemokratických, pronacistických a antisemitských názorů. Vycházel z toho, že vzpomínka na Ježíšovo utrpení a utrpení dalších obětí bezpráví prolomí převládající smýšlení, že zmobilizuje tradici jakožto kritickou a osvobozující sílu, jež nedovolí akceptovat společenský status quo a bude vždy zdrojem naděje. Tato vzpomínka pomáhá teologicky pochopit, co znamená být křesťanským společenstvím a následovat Ježíše. Prožité utrpení často nelze odvodit od explicitní viny, avšak právě tento prožitek utrpení a nouze křičí po Bohu.

Křesťan hovořící o Bohu, argumentuje Metz, by se měl inspirovat mystikou této trýzně související s Bohem. Takto mluvit o Bohu je projevem chudoby lidského ducha, která není imunní proti pochybnostem ústícím do otázky, proč Bůh dopouští zlo. Avšak hovoříme-li o Bohu touto řečí utrpení a krize, zoufalství a nebezpečí, činíme tento způsob mluvení o Bohu samým srdcem teologie a zavazujeme se utrpení druhých hlouběji vnímat a zabývat se jím.

Metz se aktivně podílel na Würzburské synodě (1971-1975), která měla původně shromáždit zástupce všech německých diecézí. Východoněmeckým diecézím zabránil stát v účasti, takže synoda zůstala omezena na Západní Německo. Metz vypracoval návrh pro dokument synody s názvem Unsere Hoffnung – Die Kraft des Evangeliums zur Gestaltung der Zukunft (Naše naděje – budoucnost utvářená silou evangelia), v němž znovu zdůraznil, jak důležité je zaměřit se na utrpení druhých, kteří jsou obětmi bezpráví.5 Tento prorocký postoj pak spojil s křesťanskou nadějí. Ta podle něho neznamená doufat, že budoucnost nechá bezpráví minulosti prostě za sebou. Křesťanské společenství musí dějiny utrpení spoluprožívat a nést za ně odpovědnost, aby mohlo žít v naději do budoucnosti. Je nutno, aby sama krize víry mezi věřícími byla uznána jako krize, k níž se církev musí postavit čelem.

Pro Metze bylo rozhodující, aby katolická církev uznala holocaust a převzala za něj odpovědnost. Tento Metzův impuls je zahrnut do závěrečného dokumentu synody, vydaného v roce 1975 s názvem Unsere Hoffnung. Ein Bekenntnis zum Glauben unserer Zeit (Naše naděje. Vyznání víry naší doby). Ten se stal prvním oficiálním dokumentem, v němž německá římskokatolická církev uznala holocaust za součást svých dějin.6

Když si připomínáme a hodnotíme Metzův teologický odkaz, neměli bychom přehlédnout charakteristické rysy jeho spisů. Mnohé z nich byly spíše aforistické než systematické, byly to naléhavé apely zaměřené na praxi. Metz psal často drobné texty, které by bylo možno označit za „duchovní četbu“. Nebyly ovšem nijak „povznášející“, nýbrž vyzvedávaly podstatná témata následování Krista. V knize Armut im Geiste – Vom Geist der Menschwerdung Gottes und Menschwerdung des Menschen (Chudoba v duchu – O duchu Božího člověčenství a polidštění člověka, 1962) mluví Metz také o tom, jak důležitá je pro následování Krista intelektuální chudoba. Být křesťanem neznamená vědět víc než druzí, nýbrž si uvědomovat, co nevíme. Právě chudoba ducha umožňuje člověku, aby navzdory výzvám a bezpráví našeho světa doufal. Právě ona mu umožňuje zavrhnout intelektuální povýšenost ducha, která člověku brání, aby se od druhých a od jejich utrpení něčemu naučil. Ve své práci s názvem Zeit der Orden? Zur Mystik und Politik der Nachfolge (Doba řeholních řádů? K mystice a politice následování Krista, 1977) Metz zdůrazňuje, že pro řeholní společenství je podstatné praktikovat následování právě tím, že si budou připomínat bezpráví, jemuž jsou vystaveni druzí.

Elisabeth a já jsme měli čest seznámit se s Metzem, když jsme žili v Münsteru. K našim nejkrásnějším vzpomínkám patří, že nás Metz oddával (za účasti Karla Rahnera). Co mi po něm zůstalo, je tato hluboká myšlenka: Vzpomínka pro křesťany nejtragičtější (Ježíšovo utrpení a smrt) je zároveň nadějeplným poselstvím křesťanstva všem trpícím tohoto světa. Odpočívej v pokoji, milý příteli.

Z Concilia 1/2020 přeložila Helena Medková

Francis Schüssler Fiorenza (nar. 1944, profesor římskokatolických teologických studií na Harvard Divinity School, USA) se ve svých politickoteologických spisech zabývá novějšími teoriemi spravedlnosti (John Rawls, Jürgen Habermas); kromě toho se věnuje dějinám teologie 19. a 20 století.

1 Někdy se uvádí jako místo narození obec Welluck, která se od roku 1978 stala součástí města Auerbach. /pozn. MV/

2 Pravděpodobně se jedná o nepřesnost autora, protože nové a přepracované vydání Rahnerova spisu s úvodem J. B. Metze vyšlo už v roce 1963. První vydání přednášek, které měl Karl Rahner v Salcburku v roce 1937, vyšlo v roce 1941. Ve 4. svazku souhrnného vydání Rahnerových spisů (Karl Rahner, Sämtliche Werke, Bd. 4: Hörer des Wortes, 1997,s. 1-282) jsou uvedeny texty obou vydání vedle sebe, aby byly zřejmé změny. /pozn. MV/

3 V rámci křesťansko-marxistického dialogu se J. B. Metz účastnil mezinárodní konference v Mariánských lázních v dubnu 1967, která patřila k jedné z nejvýznamnějších akcí tohoto dialogu. Viz Jan Mervart, Historické perspektivy křesťansko-marxistického dialogu a konference v Mariánských lázních 1967, in: Landa, Ivan a kol. Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu, Praha: Filosofia, 2017, s. 61-86 ./pozn. MV/

4 V češtině vyšly jeho Úvahy o politické teologii, Oikoymenh 1994; ve slovenštině Viera v dejinách a spoločnosti. Štúdie k praktickej fundamentalnej teológii, Serafín, 2007. /pozn. překl./

5 J. B. Metz byl pověřen vypracovat návrh přípravnou komisí v dubnu 1973. V lednu 1974 se rozběhla diskuse o tomto návrhu. Později došlo v rámci synodálních diskusí k různým úpravám, včetně změny podtitulu. Po schválení oficiální podoby dokumentu v roce 1975 vyšel v časopise Concilium redakčně upravený a zkrácený původní Metzův návrh (viz Concilium, XI, Heft 12, Dezember 1975, s. 710-720). /pozn. MV/

6Konkrétně se jedná o část dokumentu IV.2. Viz Rainer Bendel, Die katholische Schuld? Katholizismus im Dritten Reich - Zwischen Arrangement und Widerstand, Berlin, Lit Verlag, 2002, s. 257-259. /pozn. MV/