Jak víme, v prohlášení o postoji katolické církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate (1965) konstatují biskupové Druhého vatikánského koncilu, že v dějinách vztahů mezi křesťany a muslimy došlo „k řadě rozbrojů a nepřátelství“. Je pravda, že v historii těchto vztahů jsou právě projevy nepřátelství typičtější než dialog a přátelské kontakty, nicméně lze nalézt i znamení naděje, jako například setkání sv. Františka z Assisi se sultánem Al-Kamilem Muhammadem al-Malikem v Damiette (Egypt) v roce 1219, jehož výročí jsme si v roce 2019 na různých místech připomínali. Ale i pozdější a stále častější přátelské styky jsou důvodem k naději, jakkoli tím zdaleka není řečeno vše.
V tomto svém příspěvku se držím zejména oficiálních stanovisek a dokumentů katolické církve, neboť stanoviskům a dokumentům jiných křesťanských či muslimských společenství, týkajícím se téhož tématu, se věnují další stati otištěné v CONCILIU 3/2020. Nejdříve se vracím k prvním náznakům nového hodnocení muslimů jako partnerů v dialogu, které se objevily v dokumentech Druhého vatikánského koncilu a ve výrocích papeže Pavla VI. Poté se krátce věnuji příspěvkům Papežské rady pro mezináboženský dialog a její Komise pro náboženské vztahy s muslimy, jakož i výrokům Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Na závěr se zmíním o novém směru dialogu s muslimy, jak nám jej ukázal papež František.
Třetí odstavec prohlášení Nostra Aetate začíná slovy „Církev se dívá s úctou také na muslimy”. Následuje výčet podobností mezi křesťanskou a muslimskou vírou:
„ … klanějí se jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země […], který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše, jehož neuznávají jako Boha, uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. ”
Tyto zmínky o víře, praktikované zbožnosti a spiritualitě muslimů vedou k závěru, že máme pevný společný základ. V textu lze nalézt přinejmenším pět aspektů, které by mohly ukazovat cestu k budoucím přátelským kontaktům mezi katolíky a muslimy.
Zaprvé se v Nostra Aetate jasně říká, že křesťané a muslimové se modlí k témuž jedinému Bohu. To vypadá jako radikální výrok, v dějinách bezpříkladný, ovšem text dokumentu obsahuje poznámku pod čarou odkazující na dopis papeže Řehoře VII. mauretánskému králi Al-Nasirovi z roku 1076 – jako by se tím zdůrazňovala kontinuita křesťanského učení. Tato kontinuita je nejzřetelněji patrná v dogmatické konstituci Lumen gentium, kde církev říká, že muslimové „se klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému“ (LG 16).
Druhým aspektem je poněkud komplikovaný odkaz na Abraháma: „ … jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává“. Koncil uznává skutečnost, že islám vidí v Abrahámovi model člověka, který se „podrobil Bohu“ (což je význam arabského slova muslim); podobně už Lumen gentium říká: „(muslimové) prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému“ (LG 16). Druhý vatikánský koncil ve shodě s francouzským znalcem islámu Louisem Massignonem (1883-1962) konstatuje, že muslimové se odvolávají na víru Abrahámovu, i když se poněkud zdráhá nazvat to společným charakteristickým rysem tzv. „abrahámovských náboženství.“
Třetí aspekt úcty k muslimům se týká odlišnosti: Muslimové neuznávají Ježíše jako Boha, ale uctívají ho jako proroka. Jejich popírání Ježíšova božství prohlašují sice někteří křesťané za důvod, proč vzájemný teologický dialog vylučují, nicméně jiní křesťanští a muslimští teologové považují teologický dialog o Ježíši za možný a nadějný.
Ve srovnání s předchozím bodem je následující aspekt zmíněný v Nostra Aetate vysloveně pozitivní: Muslimové uctívají Marii jako panenskou matku Ježíšovu a někdy ji i zbožně vzývají. Tento rys oddanosti představuje prostor pro nové dimenze křesťansko-muslimských vztahů.
Pátým bodem je spojení očekávání soudného dne (jeden z centrálních motivů Koránu) s představou odpovědnosti lidí, a tudíž také s morálními a praktickými stránkami islámské víry. Etický a praktický rozměr je v závěru Nostra Aetate 3 silně zdůrazněn: „… posvátný sněm vybízí všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Tato významná slova ukazují, o jaký druh dialogu představitelé Vatikánu při kontaktech s muslimy usilují: o dialog zaměřený na etické hodnoty a možnosti praktické spolupráce, tedy nikoli o dialog specificky teologický (jako v případě vztahů s židy).
Dějiny Druhého vatikánského koncilu začaly jeho ohlášením z úst papeže Jana XXII. v lednu 1958 a skončily za pontifikátu papeže Pavla VI. v prosinci 1965. Vliv obou papežů je zřejmý nejen v Nostra Aetate, nýbrž i ve zřízení stálých dikasterií nebo správních útvarů zajišťujících trvalé angažmá katolické církve v celosvětovém dialogu. Poté, co se francouzský historik Jules Isaac v roce 1960 sešel s papežem Janem XXIII., aby mu připomněl neblahou roli, kterou v dějinách sehrála církevní „nauka pohrdající židy“, rozhodl se papež zahrnout mezi koncilové dokumenty prohlášení o židech, a vypracováním jeho návrhu pověřil nově zřízený Sekretariát pro jednotu křesťanů. Na začátku historie Nostra Aetate stojí tedy text o vztahu k židovství – a péče o tento vztah patří dodnes k úkolům Sekretariátu (později Papežské rady) pro jednotu křesťanů.
Papež Pavel VI. chtěl ovšem do dokumentu zahrnout i dialog s muslimy, jak oznámil při své cestě do Svaté země v roce 1964 a ve své encyklice Ecclesiam Suam. Sekretariát proto v říjnu 1964 přizval k práci na textu Nostra Aetate odborníky na islám a na jihoasijská a východoasijská náboženství. Většinou šlo o misionáře, kteří pracovali jako poradci biskupů v Asii a na Blízkém Východě. Těžištěm práce Sekretariátu pro nekřesťany (zřízen r. 1964 za Pavla VI., v r. 1988 přejmenován Janem Pavlem II. na Papežskou radu pro mezináboženský dialog) zůstaly vztahy oscilující mezi dialogem a misijní činností, jak je zřejmé z názvů jeho dvou nejdůležitějších dokumentů: Církev a jiná náboženství – dialog a misie (1984) a Dialog a hlásání víry (1991). Ačkoli je jejich význam nesporný, nejdůležitějším přínosem, o nějž se Papežská rada pro mezináboženský dialog v oněch padesáti letech od vydání deklarace Nostra aetate zasloužila, jsou setkání a rozmanité formy spolupráce s partnerskými organizacemi. A to platí zcela jistě o dialogu s muslimy.
Zvláštní pozornost přitom zasluhuje text vydaný v roce 1970, který byl napsán se speciálním zaměřením na muslimy: Směrnice pro dialog mezi křesťany a muslimy.1 Dokument začíná popisem partnerů dialogu, přičemž se zdůrazňuje rozmanitost islámského světa. Druhá kapitola podává přehled různých míst a způsobů dialogu; rozlišuje mezi obecným „dialogem soužití“ a specifičtějšími úrovněmi a formami dialogu mezi věřícími. Hlavní kapitola pak doporučuje konkrétní metodu přístupu k islámu: křesťané se mají nejprve zajímat o praktiky muslimů a teprve poté začít analyzovat hodnoty a myšlenky za těmito praktikami. Následující kapitola se týká jednání; zabývá se otázkou, jak překonávat vzájemné předsudky, tedy nejen různé formy křesťanské islámofobie, nýbrž i předsudky muslimů vůči křesťanům; končí stručným výčtem přetrvávajících překážek. Navazující pátá kapitola vyjmenovává oblasti možné praktické spolupráce křesťanů a muslimů, jako jsou péče o Bohem stvořený svět, služba lidstvu nebo obhajoba lidských práv. Tématem závěrečné šesté kapitoly jsou možnosti spolupráce v oblasti náboženství, směřující k rozvoji spirituality, otevřené pro vzájemné obohacování. Podněty, s nimiž dokument přichází, se týkají především rozvíjení dialogu mezi katolickými křesťany a muslimy na úrovni praktické a spirituální, méně už na úrovni teologické. Toto je zásadní přístup, který posléze přejímá i papež Jan Pavel II.
Mezi snahami Jana Pavla II. (1978-2005) a Benedikta XVI. (2005-2013) je vidět jasnou kontinuitu. Kardinál Ratzinger byl od chvíle, kdy se stal prefektem Kongregace pro víru, až do svého zvolení papežem, těsně spojen se všemi mezináboženskými iniciativami Jana Pavla II. Ne vždy byl srozuměn s některými jeho akcemi, jako byl např. Den modliteb za světový mír v Assisi roku 1986. To byla ekumenická a mezináboženská událost velkého stylu, kdy se zástupci různých náboženství nejprve modlili na různých místech a poté se sešli s papežem ke společné ceremonii. Třebaže toto setkání nebylo zamýšleno jako „společná modlitba“, nýbrž jako modlitba v přítomnosti představitelů jiných náboženství, pro mnohé konzervativní katolíky příliš zavánělo synkretismem a relativismem. Ke kritikům patřil i kardinál Ratzinger; následných setkání Světového dne modliteb za mír (např. 25. výročí v roce 2011) se přesto zúčastnil.
I když lze mezi oběma papeži konstatovat podstatné rozdíly v teologickém pojetí mezináboženských vztahů, velký symbolický účinek oněch setkání jako by tyto rozdíly nakonec smazával. Papež Benedikt například pronesl roku 2006 v Regensburgu při setkání s někdejšími kolegy velmi kontroverzní projev o harmonii víry a rozumu, ale když o měsíc později navštívil Istanbul, vypadalo to, že se v Modré mešitě po boku imáma modlí. Setkávat se spontánně s příslušníky jiných náboženství bylo zřejmě snadnější pro pastoračně zaměřeného polského biskupa, ovlivněného na počátku kariéry hlubokými vztahy s židovskými přáteli, než pro bavorského teologa, který se v Tübingen vyhýbal stykům s revolučně zaměřenými studenty a zaměřoval se spíše na zachování křesťanské identity.
Je nutno říct, že rozdíly mezi oběma papeži jsou patrné zejména v důsledku změny ve vnímání odlišných náboženství v Evropě, probíhající od konce 90. let. Po 11. září 2001 přirozeně stoupl význam postoje k muslimům, a to jak pro Papežskou radu pro mezináboženský dialog, tak pro Mezináboženský úřad Světové rady církví, avšak o slovo se energicky hlásí i konzervativní křesťanské hlasy, které jakýkoli společný teologický základ s islámem popírají. Anja Middelbeck-Varwick tyto změny shrnula výstižně: „Když přibližně před třemi desetiletími zvolal papež Jan Pavel II. před mladými muslimy v Casablance zcela v souladu učením církve: ‚Věříme v téhož Boha, jediného, živého‘, dostalo se mu za to obecného uznání a souhlasu. Pronese-li tutéž větu papež František dnes, bude to považováno za ‚odvážný‘ postoj“, jejž značná část evropských křesťanů nebude sdílet. Éra papeže Františka nám přináší znamení naděje ve dvou směrech: Papež prosazuje nový přístup ke křesťansko-muslimskému dialogu a centrum dialogu přesouvá ze Západu na Blízký Východ.
Když papež František oznámil, že v roce 2014 navštíví Palestinu a Svatou zemi, kráčel ve stopách svých předchůdců. Významný rozdíl spočíval ovšem v tom, že členy papežské delegace byli dva Františkovi přátelé: jeden žid a druhý muslim. Papežovo přátelství s rabínem Abrahamem Skorkou je dostatečně známo; datuje se ještě z doby před rokem 1998, kdy se Jorge Bergoglio stal arcibiskupem v Buenos Aires. Dalším významným Františkovým gestem byla skutečnost, že o měsíc později pozval prezidenty Izraele a Palestiny, Šimona Perese a Mahmuda Abbase, aby se s ním a s patriarchou Bartholomeem zúčastnili ve vatikánských zahradách modlitebního setkání „na nejvyšší úrovni“. Jiným znakem jeho přístupu k mezináboženským setkáním je důraz na přátelství a lidské bratrství. Tento rys se v poslední době zvlášť silně projevil v dokumentu, který František podepsal 4. února 2019 v Abu Dabi spolu s Ahmaden al-Tayyibem, velkoimámem z al-Azharu. Dokument má název O bratrství všech lidí. Za mírové soužití ve světě. I když je příliš brzy na odhady, zda bude tento dokument přijat lépe než většina jiných mezináboženských dokumentů, obě zúčastněné strany ho chtějí respektovat: zveřejňují následné dokumenty a ustavily výbor (jehož členy jsou nyní i rabíni), který má koordinovat další postup.
Druhé znamení naděje pro křesťansko-muslimské vztahy lze vidět v tom, že jejich těžiště se zjevně přesouvá z Evropy na Blízký Východ, neboť Vatikán – a při některých příležitostech i Světová rada církví – se teď častěji účastní iniciativ vycházejících ze zemí jako Jordánsko, Maroko, Saudská Arábie, Írán a Spojené arabské emiráty. I když tyto snahy často slouží jednoznačně politickým cílům, je důležité, že mezi křesťany a muslimy se navazuje celá síť mezináboženských setkání, kterou budoucí nezdary nemohou snadno zničit. Skutečnost, že tato síť vzniká v oblastech, kde jsou dnes křesťané v mizivé menšině, nás samozřejmě plní nadějí.
Z Concilia 3/2020 přeložila Ivana Medková
1 Pozdější přepracovaná verze Guidelines for Dialogue between Christians and Muslims (P. Maurice Borrmans MAfr a Arij Roest Crollius) vyšla r. 1990 v New Yorku.