Pár vzpomínek na P. Benna Beneše SDB

Díky vstřícnosti a pochopení sestry Konsoláty Miroslavy Frýdecké SCB, ředitelky Domova sv. Karla Boromejského v Řepích, mi bylo dopřáno o nedělích 15. a 29. listopadu 2020 navštívit Benna, v období blížícího se konce jeho pozemské pouti. A tak se vlastně dvakrát zaživa rozloučit. Jsem za to vděčný.

Benna jsem poznal někdy v roce 1968. Osobně jsme tehdy spolu také mluvili. Jenže on při své aktivitě a otevřenosti byl obklopovaný stále většími a početnějšími skupinami lidí. A ti lidé na něj dodnes rádi vzpomínají. Po ukončení školy jsem si přál poděkovat při nějaké mši svaté. Benno to tehdy velkoryse umožnil ve své malé garsonce v Praze - Karlíně v červnu či začátkem července 1970. Mši svatou celebroval P. Václav Dvořák, který ztratil státní souhlas začátkem 50-tých let a po propuštění z kriminálu pracoval v civilních zaměstnáních, tehdy v antikvariátu. Pozval jsem pár přátel, Benno přivedl dva bohoslovce z NDR, celkem nás bylo asi deset. Za veliký projev Bennovy důvěry považuji pozvání na jeho věčné sliby na podzim roku 1970. Skládal je tajně a bylo tam celkem asi 12 – 15 lidí. Potkávali jsme se ještě nějaký čas u sv. Kříže a i na nějakých dalších akcích. V období normalizace jsme se občas setkali u společných přátel a občas si i zavolali. Pokud jsem mu volal, např. k svátku či k narozeninám, poprosil jsem o Benna Beneše chemika (tak mu totiž spolupracovnice v ústavu říkaly) a on věděl, že volám já.

Po listopadu bylo setkávání svobodnější. Ale Benno byl tak moc vytížený, že jsme se mohli jen občas potkat někdy v širším, někdy v užším kruhu lidí. Na vyloženě osobní rozhovory došlo až při Bennových pobytech v DCB v Praze - Řepích v posledních třech letech (s přerušením několika měsíců). On udržoval spoustu kontaktů přes telefon a míval i hodně návštěv. Na návštěvy jsem k němu chodíval většinou v intervalu 2 – 3 týdnů. Uvědomoval jsem si, že ty návštěvy a telefonáty ho vyčerpávají. Ale on vždycky říkal: „Zase někdy přijď!“ O svých zdravotních potížích moc nemluvil. Stále se zajímal o dění ve společnosti, v církvi, o jednotlivé lidi. O lidech často věděl víc než já, takže jsem mu nebyl nic platný. Upřímnou starost projevoval i o můj život. A tak ty návštěvy byly větším obdarováním pro mne než pro Benna.

Vzpomínám si, s jakým nadšením sledoval návštěvu papeže Františka v Bulharsku. Kdykoli Benno mluvil o tamní salesiánské misii, bylo zřejmé, že je to jeho srdeční záležitost. Velkou službu odvedl Benno v otázce smíření Čechů a Němců. Bolestné je, že s tím narážel i u řady křesťanů.

K druhým lidem byl Benno velmi chápavý a také milosrdný. Mnoho lidí doprovázel na jejich životních cestách, někdy i klikatých. V době nemoci našel v Řepích svůj domov. A s vděčností přijímal potřebnou službu veškerého zdravotnického a ostatního personálu. Velmi si vážil i služby vězeňkyň.

I při posledních návštěvách jsme mluvili naprosto otevřeně. A v tu poslední listopadovou neděli, dva dny před smrtí, jsem Bennovi vyjádřil obdiv, jak je vyrovnaný, připravený, pokojný. Zmínil jsem i to, že řada lidí v sobě nosí třeba i desítky let nějaká zranění z dětství, z rodiny, z příbuzenstva, z dospívání, z dalšího života, zaměstnání, vztahů a nedokážou se smířit a překonat to. Benno mi odpověděl: „Já jsem se asi jinak narodil. Já nic takového nemám. Nemám, co bych měl komu odpouštět.“ A dodal: „Všechny pozdravuj, všechny mám rád.“

Mluvili jsme i o hudbě, o Requiem různých skladatelů a také o Stabat Mater Antonína Dvořáka. Text měl před sebou na posteli, zarecitoval mi pár veršů a že si to jindy i zpívá. Hudbu a lidi měl opravdu rád.

Dosvědčit mu to může mnoho lidí. Jsem vděčný, že k nim mohu také patřit. Děkuji Bohu za Benna, Bennovi za přátelství a za to, že i mě doprovázel na mé životní cestě. A to nejen při setkáních, ale už jen tím, že byl a jaký byl.

Když jsme mluvili i o těch posledních věcech a shodli jsme se v tom, že vlastně nevíme, jak to potom bude, tak teď tuším skoro s jistotou, že Benno půjde do Božího království rovnou. Protože se pro Boží království tolik nasadil a nám ho zvěstoval, přibližoval a přinášel.