Akolytky a lektorky

Zatímco vedení Evangelické církve metodistické v České republice se ujala poprvé žena v úřadu superintendentky, katoličtí křesťané latinského obřadu mohli v lednu 2021 přivítat alespoň skutečnost, že ženám bylo umožněno trvalé pověření službou lektorky a akolytky.

Dne 11. ledna 2021 bylo zveřejněno motu proprio papeže Františka „Spiritus Domini“ (s datem 10. ledna), kterým došlo k úpravě prvního paragrafu kánonu 230 kodexu kanonického práva. V úvodu paragrafu byla změněna specifikace z „muži-laici“ (lat. viri laici) na pouhé „laici“, čímž byla zrušena diskriminace žen a otevřena možnost jejich trvalého pověření službou lektorky nebo akolytky: „Laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty.“

Omezení trvalého pověření ke službě lektora a akolyty pouze na muže v kodexu kanonického práva z roku 1983 bylo již tehdy anachronismem a nedůslednou aplikací koncilního pojetí laika a jeho role, bez rozlišení na muže a ženy. V oblasti liturgie prosazovalo větší zapojení laiků už před II. vatikánským koncilem liturgické hnutí.¹ Ve věroučné konstituci koncilu o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium je v článku 29 uvedeno, že „také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu (lat. vero ministerio liturgico )“. Což už tehdy nevylučovalo ani ženy.

V českém prostředí k tématu lektorek a akolytek vydalo Pastorační středisko v roce 1997 zajímavý text Libora Holého s názvem „Lektorát a akolytát žen?“.² Jedním z podnětů k sepsání textu byla údajně slova pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, který ve své homilii pronesené při slavnostní bohoslužbě u příležitosti zakončení jednoho z prvních teologicko-pastorálních kursů pro pomocníky v pastoraci v Mariánských Lázních vyjádřil své politování nad tím, že v rámci této bohoslužby může liturgickým úkonem službou lektora a akolyty pověřit pouze muže. Ti však tvořili pouze nepatrnou část absolventů tohoto kursu. Zároveň vyslovil politování nad tím, že onu ženskou většinu touto liturgickou službou pověřit nemůže, protože musí a chce respektovat ustanovení CIC.

Za „čistou diskriminaci“ a „neodůvodněné nerovné postavení“ označila toto ustanovení Marie Kolářová ve své přednášce s názvem „Žena v církvi z pohledu kanonického práva“, kterou pronesla na 15. sněmu Unie katolických žen dne 17. února 2007.³ Mimo jiné citovala slova německého liturgisty Adolfa Adama (1912–2005), že „tato diskriminace má ovšem v církvi starobylou tradici – a to je jediný argument, který se uvádí jako odůvodnění“. Ostatně sama Marie Kolářová je ukázkou postupné proměny role žen v církevních strukturách. Již řadu let je kancléřkou pražského arcibiskupství, což je úřad, který byl ještě podle starého kodexu kanonického práva z roku 1917 vyhrazen pouze kněžím (§1 kán. 372/CIC 1917).

Marie Kolářová ve své přednášce také upozornila na skutečnost, že ženy mohly vykonávat službu lektora i akolyty v podstatě už i dříve (podle §2 a §3 kán. 230, ve kterých už podle původního znění byla řeč o „laicích“), ale pouze bez trvalého pověření, tudíž byly lektorkami a akolytkami „druhé kategorie“. Jednalo se o výsledek zřejmě jakéhosi zvláštního kompromisu, kdy se na jedné straně uplatňovalo pojetí lektora a akolyty jako bývalých „nižších svěcení“ a na druhé straně se vycházelo vstříc potřebě mimořádných služeb při slavení liturgie.

Různé liturgické služby se v průběhu dějin proměnily v tzv. nižší svěcení, tedy předstupně, kterými procházel kandidát na cestě ke kněžství.⁴ Po koncilu došlo k jejich výrazné změně vyjádřené v motu proprio papeže Pavla VI. „Ministeria quaedam“ z 15. srpna 1972 (s účinností od 1. ledna 1973). Nižší svěcení byla přejmenována na služby (lat. ministeria) a zrušilo se jejich vyhrazení pro ty, kdo se připravují ke svěcení. Zachována byla nakonec jen služba lektora a akolyty, které byly „podle úctyhodné tradice církve“ vyhrazeny pouze mužům.⁵

Služba mimořádných pomocníků a pomocnic při udílení eucharistie se laikům, včetně žen, otevřela zřejmě již v roce 1969. Starý kodex kanonického práva z roku 1917 v kánonu 845 připouštěl jako řádného udělovatele svatého přijímaní kněze, mimořádným udělovatelem mohl být ze závažného důvodu se svolením ordináře nebo faráře jáhen. Instrukce kongregace pro disciplínu svátostí s názvem „Fidei custos“ z 30. dubna 1969 v případě mimořádných okolností (pro obtíže kněze s ohledem na nemoc, stáří nebo jiné pastorační důvody nebo s ohledem na velký počet věřících) udělovala ordinářům na zkušební období tří let oprávnění jmenovat nad rámec kán. 845 mimořádné služebníky pro udílení svatého přijímání, přičemž se měl zachovat následující postup při výběru vhodných kandidátů: podjáhen, držitel nižších svěcení, řeholník, řeholnice, katecheta (pokud by podle uvážení duchovního neměl být upřednostněn před řeholnicí) nebo obyčejný věřící: muž nebo žena. Žena v této „hierarchii“ zastávala úplně nejnižší stupeň věřícího, jak vyplývá z dalšího ustanovení, které výslovně pověření ženy sice připouštělo, ale pouze když není možné najít jinou vhodnou osobu k této službě. Instrukce kongregace svátostí z 29. ledna 1973 „Immensae caritatis“, která bývá s ohledem na neveřejný charakter výše zmíněné instrukce „Fidei custos“ považována za první oficiální dokument umožňující ženě přistoupit k oltáři, v podstatě jen zopakovala výše uvedenou hierarchii při výběru mimořádných služebníků pro udílení eucharistie s přihlédnutím k uskutečněným změnám (zrušení nižších svěcení a podjáhenství): lektor, seminarista (tj. kandidát kněžství), řeholník, řeholnice, katecheta, věřící: muž nebo žena.

Rozhodnutí papeže Františka z ledna 2021 je tedy možné přivítat jako odstranění jedné dlouholeté a neodůvodněné diskriminace žen. Na druhou stranu ho považuji za ukázku určité zaostalosti a pomalosti prováděných změn v katolické církvi. Aktuální toto téma bylo na přelomu 60. a 70. let.⁶ Na příkladu Felixe Maria Davídka (1921–1988), od jehož narození uplynulo 12. ledna 100 let, je zřejmé, že si naléhavost tématu žen v církvi a církevní službě někteří duchovní uvědomovali už tehdy. V případě Davídka byly podnětem k úvahám o změně postavení ženy v katolické církvi nejenom podněty v podobě myšlenek zahraničních teologů, ale i situace uvězněných řeholnic v komunistických věznicích bez možnosti přijetí svátostí.⁷ I přes kontroverznost se Davídek nakonec už před 50 lety (v prosinci 1970) rozhodl ke svěcení žen v katolické církvi. Dodnes tento do jisté míry „prorocký krok“ vzbuzuje spíš jen emoce než seriózní teologickou debatu nad rolí žen v církvi.