Převážná část čtvrtého čísla čtvrtletníku Paměť a dějiny v r. 2020, vydávaného Ústavem pro studium totalitních režimů, je věnováno tématu Felix Davídek a skrytá církev. Číslo obsahuje výsledky práce nové generace badatelů, kteří tak důstojně navazují na průkopnické dílo Petra Fialy a Jiřího Hanuše Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev. CDK, Brno 1996, které ve druhém rozšířeném vydání nese název Skrytá církev. F.M. Davídek a společenství Koinótés. CDK, Brno 1999. V úvodníku Ondřeje Salveta a Evy Vybíralové jsem se nedočetl nic, coby odporovalo mé zkušenosti a mému poznání. To mne potěšilo, neboť od vydání knihy Ondřeje Lišky Církev v podzemí a společenství Koinotés. Sursum, Brno, 1999 jsem obezřelý. Liška popisoval úplně jinou skrytou církev, než jsem zažil. Liškova práce byla povrchní, psaná tendenčně s podporou M. Vlka. Vybíralová, Salvet i ostatní autoři vychází z archivních materiálů, zdá se, že postupují objektivně, a kriticky hodnotí získané poznatky. Se zájmem jsem si přečetl všechny příspěvky.
Drobné výhrady mám pouze k článku Jiřího Dvořáčka Vliv skryté církve na Apoštolský exarchát v České republice. Dvořáček zmiňuje (na str. 46) setkání biskupů ES a jejich spolupracovníků ve Zdobnici 12.-13.4.1996. Setkání jsem se účastnil a prováděl zápis jednotlivých jednání. Dvořáček vyjmenovává sedm biskupů, kteří se jednání účastnili. Ve skutečnosti jich bylo osm. Jeden z vyjmenovaných biskupů, Jiří Krpálek, se tohoto jednání nezúčastnil (ačkoli na řady jiných setkání biskupů byl přítomen). Naproti tomu Dvořáček neuvádí Jána Krajňáka (uvádí jej mezi kněžími, ačkoli na jiných místech článku o něm píše jako o biskupovi) a Pavla Hájka. Dále uvádí účast dvou kněží (z nichž ale jeden byl biskupem). Ve skutečnosti se účastnilo 12 kněží, většinou mužů.
Dvořáček píše, že se na setkání diskutovalo o začlenění ES do Apoštolského exarchátu. „Většina přítomných s tím nesouhlasila. Pouze biskup Krátký to to viděl pragmaticky jako důležitý krok a jedinou schůdnou cestu.“ Zde bych rozporoval výraz „jedinou“. Vzápětí se jednalo o prelatuře, se kterou Krátký souhlasil a přál si, aby s exarchátem spolupracovala. Vypůjčil si citát z Jana Pavla II. a řekl, že je třeba „dýchat oběma stranami plic“. Když se později jednalo, kdo by přijatelný jako prelát (a většina byla za J. Blahu) S. Krátký řekl doslova: „Mikulovský probošt je připraven přijmout odpovědnost...“
Případné začlenění do exarchátu však netvořilo jádro jednání na Zdobnici. Tím byla diskuse nad čtyřmi dokumenty, které účastníci obdrželi předem. (To již není připomínka k článku Jiřího Dvořáčka, ten se zabýval exarchátem, takže ze zdobnického setkání uvedl to, co tematicky potřeboval.) Ve Zdobnici byly ze čtyř předloh přijaty tři dokumenty: manifestační přísaha - která byla upravena dle předlohy Stanislava Krátkého, žádost o prelaturu dle předlohy Jana Blahy a návrh stanov prelatury dle předlohy Jana Konzala. Na textech se pracovalo společně, diskuse byly často bouřlivé, ale dělné. Nepodařilo se ale prosadit čtvrtou předlohu: návrh stanov sekulárního institutu. Sekulární institut jsme uvažovali jako právní rámec pro začlenění neordinovaných členů ES. Takových byla v pražské obci ES, jejíž rada setkání připravovala, velká většina. Prelatura by řešila pouze začlenění ordinovaných. V pojetí sekulárního institutu se ukázalo, jak různá jsou východiska jednotlivých skupin ES.
V pražské obci ES jsme si cenili více celku komunia, než jednotlivých služeb v něm. Když členové rady obce viděli, že se v otázce sekulárního institutu těžko dosáhne shody, přestala mít jednání o prelatuře (tím měně o exarchátu) velký smysl. Již nebyla vůle pokračovat v organizaci podobných setkání. Ordinovaní měli v obci uplatnění, byli obcí přijati, pochybnosti o jejich svěcení neexistovaly a nebylo třeba nic „řešit“.
Když se vrátíme do současnosti má i dnes smysl bádat, jak to bylo. Zda biskupové ES jednali v souladu s pravidly, či zda se chovali svévolně a případně v čem. Zda se diecézní biskupové snažili skutečně ES „začlenit“, či se pouze pokoušeli zbavit konkurence. (Není to tak těžké, stačí k tomu několik málo spojenců ve Vatikánu jak ukázal případ Bezák.) Tyto otázky však představují malý výsek přiblížení fenoménu skryté církve. Vychází z předporozumnění jakoby církev byla tvořena především biskupy a kněžími. Předporozumnění, které v české církvi stále dominuje, které je pohodlné, neboť nevyžaduje hlubší strukturální proměnu. Vyhovuje i většině laiků, neboť na ně neklade větší nároky.
Z tohoto stavu není snadné najít východiska. Udržovat systém farností je stále obtížnější – chybí jak kněží, tak zejména farníci a to vede k nutnosti vytvářet stále větší celky. ES vyzkoušela jiný z dalších možných modelů existence církve: obce jako communia, kde veškerá práva a odpovědnost nenese farář jako ve farnosti, ale obec jako celek. Model, který má své přednosti i svá úskalí. Model, který přežil řadu desetiletí a který se osvědčuje i v současné obtížné době.