Co jsme se naučili v liturgii, když jsme opustili komfortní zónu?

Nové možné scénáře obřadů vyzkoušené v době lockdownu

¹

Jako první stát západního světa zavedla Itálie už 21. února 2020 drastická opatření k potlačení nového vysoce nakažlivého koronaviru. Od 9. března do 3. května bylo zakázáno opustit vlastní byt, s výjimkou úředně potvrzené nutnosti. Zrušením obvyklých „veřejných akcí“ vznikly úplně nové životní podmínky – jako by se zastavil čas. Zákaz „náboženských obřadů“ nás zastihl nepřipravené, kostely, mešity a synagogy se ocitly v situaci dosud neznámé a znepokojivé. Také italská katolická církev, kterou rozsáhlá omezení postihla právě na začátku postní doby, byla bezradná. Ochromena pocitem nejistoty a bezmoci musela v oblasti pastorace hledat zcela nová řešení. Díky společnému úsilí však počáteční dezorientovanost a rozpaky na tomto poli časem postupně slábly.

Citlivější a pohotovější účastníci celého dění začali tento zátěžový test, jemuž byli bez milosti vystaveni, nahlížet a chápat teologicky. Biblicky viděno se pandemie vyvolaná koronavirem jevila především jako peirasmós, zkouška; mnozí v ní ale viděli také apokálypsis, zjevení, a zároveň kairós, jedinečnou příležitost k očištění a obrácení.

Restriktivní vládní pokyny zablokovaly v oblasti pastorace navyklé automatismy a podnítily hledání alternativních forem slavení. Liturgický život, vzhledem k podstatě církve nepostradatelný, nebyl přerušen, nýbrž probíhal alternativním způsobem: přesunul se do jiných prostor, našel si nové vyjadřovací formy. Farní obce, jimž šlo v důsledku prodlouženého „eucharistického půstu“ doslova o přežití, byly nuceny podrobit se změnám, nebo se samy chápaly iniciativy: některé se vracely k archaickým schématům, jiné se nechaly uchvátit větrem nespoutané kreativity. Každý přitom reagoval podle vlastního založení a cítění. Cesty, jimiž se obce vydaly, lze schematicky rozdělit na tři typy. Těm se chceme věnovat v následujícím textu.

I. Klerikální mše „za zavřenými dveřmi“: projev pohodlného myšlení, nebo krok zpět?

Nejčastější instinktivní reakcí duchovních bylo obnovit mši „bez účasti lidu“. Jestliže je zakázán jakýkoli obřad s výjimkou „přísně soukromých“ a pokud je na druhé straně slavení bohoslužeb povinné, nezbylo kněžím nic jiného, než se vrátit ke své mši, tedy „celebrovat“ ji za zavřenými dveřmi. Takhle to přece fungovalo celá staletí – proč tedy nezvolit návrat do uklidňujícího a blaženého závětří? Sloužit mši byla nutnost a povinnost, duchovní si to přáli, byla to věc cti. Celebrovat mši za všech okolností znamenalo vykonat přikázaný akt eucharistické zbožnosti (a tím utišit pocit viny) a zároveň se snažit zachovat vlastní identitu (a neztratit přitom uznání druhých). Kněz se stal opět jediným aktérem slavení liturgie: na základě výlučné plné moci na oltáři dobrořečil nad chlebem a vínem „ve prospěch“ prostých věřících, kteří nebyli oprávněni se nějak podílet. Při soukromé mši nebo při mši konané v přítomnosti několika málo účastníků byl kněz zbaven role předsedajícího ve shromáždění a mohl si představovat, že on sám nahrazuje společenství. Pod tlakem epidemie se znovu objevilo anachronistické chápání mše: někdejší „malý starý svět“ se stal novou normalitou. To ovšem znamenalo návrat zpět k dávnému zkreslenému modelu církve, s nímž se II. vatikánský koncil snažil skoncovat.

Lze tak mimořádně silný odpor proti všeobecnému eucharistickému půstu odbýt tvrzením, že šlo o pouhou bezmyšlenkovitost, způsobenou naléhavou nutností reagovat na nouzovou situaci? A pokud je slavení mše pro církev tak zásadní nutností, vyplývá snad z toho skandální závěr, že se zmizením mše nutně zmizí i církev? Mnozí se možná vůbec nechtěli odvrátit od ducha koncilu nebo tvrdit, že chvályhodné zásady liturgické reformy jsou pouhý luxus, který si, jakmile jde do tuhého, nemůžeme dovolit. Ale nehledě na dobré úmysly – málokdo si všiml otřesného rozporu: eucharistické konání omezené na klérus nejenže prostřednictvím používaných sakramentálních symbolů ratifikuje společenský odstup mezi dvěma skupinami, může také znesnadňovat žádoucí budování celé církve v jednotě Těla Kristova per ritus et preces (pomocí obřadů a modliteb). Vysloveně předkoncilní pachuť tohoto řešení, jež se na rovině teologické i pastorační nostalgicky vrací do minulosti, nelze popřít.

A věřící? Lid, vyloučený nyní ze shromáždění duchovních, analogicky hledal útočiště v praktikách lidové zbožnosti: věřící se stále častěji modlili růženec, líbali Ukřižovanému nohy, pořádali vynalézavě organizované modlitební kroužky, oddávali se modlitbám před svatostánkem v kostele jinak prázdném – samé pokorné, bezprostřední vyjadřovací formy jednoduchého křesťanství se silnými emocionálními akcenty. Přitom docházelo k přehánění, ba výstřelkům, objevovaly se rysy fideismu, pověrčivosti a očekávání zázraků. Oficiální církev tyto projevy brala na lehkou váhu, jako výraz lidové zbožnosti je spíše blahosklonně chválila, místo aby se ze všech sil snažila vdechnout jim nový život v duchu evangelia, místo aby vedla věřící zpět k velikonočnímu jádru bohoslužby a k pochopení pandemie, jež by vycházelo z víry církve.

V takové situaci se směrnice II. vatikánského koncilu týkající se obnoveného chápání spirituality, liturgie, eucharistické teologie, ekleziologie a ordinované služby jeví spíše jako vize ideálu než jako popis žité skutečnosti. Z toho, že ani věřící, ani jejich pastýři nepochopili implicitní souvislosti zvolených řešení, je vidět, jak nedostatečně jsou v jejich vědomí zakořeněny základní body koncilní konstituce o liturgii Sacrosanctum concilium. Stále jsme ještě zcela neopustili myšlenkové přístupy Tridentského koncilu. A úplné, nejen povrchní uskutečňování myšlenek II. vatikánského koncilu je proces dosud připomínající staveniště.

II. Digitální přenos mší: uskutečňujeme budoucnost, nebo podléháme nekritické fascinaci?

Reakcí na problematický stav, která odpovídá dobovému trendu, bylo nahrazení mše s účastí věřících streamovanou mší. Tato technologie dnes poskytuje mnoho výhod – proč ji tedy nepoužít, chceme-li se dostat k lidem až do bytu? Šikovný a s technikou obeznámený farář má samozřejmě tablet a ochotně si opatří i webkameru. A tak se k obvyklé službě italské veřejnoprávní televize připojily nejen místní vysílače, ale i sociální média. Byl to chvályhodný pokus překonat nařízený odstup a zprostředkovat lidem působení svátosti.

Místo aby sledovali eucharistickou slavnost jiných věřících přenášenou „odjinud“, mohli se mnozí členové obce virtuálně připojit k vlastnímu celebrujícímu faráři. V extrémních podmínkách izolace působila sjednocující moc digitálních komunikačních prostředků téměř zázračně – v dnešní době už beztak mnozí vedou s pomocí digitální sítě dvojí život a hranice mezi reálnou a virtuální skutečností se stále více stírá.

Usilovná snaha dodržet přikázané slavení neděle pomocí online přenosů a zároveň nedostatek kritičnosti vůči rizikům spojeným s moderními médii způsobily, že se objevila široká škála nedbalých improvizací, průměrných kázání, nevyhovujících komunikačních stylů a přímo trapných pokusů o lidovost. Některé bezprostřední reakce na takové distančně slavené mše ukázaly, že tato praxe nebyla vždycky motivována pastoračním nadšením, nýbrž spíše snahou duchovních o vlastní zviditelnění. Digitálně přenášený ritus nemohl ovšem zaplnit prázdný prostor kostela, nemohl nahradit skupinu účastníků. V digitální realitě se člověk sice cítí být „spolu s ostatními“, ale ve skutečnosti zůstává přesto sám. Tyto liturgie, k nimž se člověk může jedním kliknutím připojit, jsou jako konfekční zboží – kdykoli a komukoli k dispozici. Je to právě tato forma, která je vytrhává ze společenství a vrhá je do nekonečného oceánu nabídek na internetu. Takové obřady jsou nenáročné, vyžadují minimální spoluúčast (míněno nejen čistě fyzicky), ještě menší než společné hraní videoher. Každý může „být na mši“ a zároveň vařit, hovořit s kamarádem či dělat něco jiného: je sice „připojen“, ale nevyhnutelně rozptýlen.

Je tu ještě jiný, skutečně negativní aspekt takové eucharistické slavnosti. Virtuálně přenášený ritus je „netělesný“, dochází tudíž k extrémnímu potlačení jeho charakteristických vlastností, k nimž z podstaty věci náležejí pohledy, kontakty, tělesné postoje, gesta i smyslové počitky jako chuť a vůně. Mše přenášená do smartphonu z jednoho místa na druhé představuje nepřípustné vydělování z toho, čím církev je, oslabuje to její vnitřní celistvost, jež je pro ni podstatná (vždyť kolik chudých a starých lidí nemá k technologiím přístup). Přitom dochází k rozštěpení na výlučnou skupinu aktérů a skupinu pasivních diváků, zcela podle schématu jednosměrně probíhající televizní komunikace. Požadavkům televize odpovídající eucharistická slavnost se vzhledem ke své tendenci k jistému svátostnému materialismu stává nepřirozenou abstrakcí epikleze, která se přece má dít nejen skrze dary, nýbrž i skrze komunikanty – a navíc komunikanti vůbec nemají přístup k přijímání eucharistickáho chleba a pití eucharistickáho vína. Virtualizovaná mše je náboženská podívaná, a takto přenášená eucharistická slavnost nakonec odporuje své podstatě – neboť má být mysteriem, jež vytváří společenství, má být výrazem a uskutečněním jednoty všech pokřtěných v Kristu. Existuje možná tzv. smart working, práce, kterou vykonává technika.² Naproti tomu takto přenášená mše nemůže nikdy fungovat, neboť je-li zbavena své podstaty, stává se pouhou vzdělávací akcí.

Použití internetu poskytlo nakonec pouhou náhražku, plnou nedostatků a nástrah, kterou lze tolerovat jedině jako dočasné nouzové řešení. Rozhodně nesmíme zavírat oči před nedokonalostmi použitých prostředků a z nich vyplývajícími důsledky.

III. Jediná možnost: slavit místo mešních obřadů domácí bohoslužby

Bylo tedy nutno hledat jiná řešení. A tak se objevil třetí, nejzralejší typ reakce: liturgické slavení dne Páně v domácnostech. Na malá rodinná společenství se pandemická opatření nevztahovala. Členové rodiny si mohli být nadále nablízku, společně stolovat a v láskyplném soužití pevně věřit, že nebezpečí pandemie jednou skončí. Zde bylo možno modlit se tak, aby to odpovídalo konkrétní životní realitě; zde bylo možno do společného slavení citlivě zahrnout všechny přítomné, uskutečnit slavnost probíhající nikoli mimo domácí prostředí, nýbrž uvnitř domácího společenství, jež sice nemůže nahradit celou obec, ale mohlo by být právě skrze aktivní účast přítomných zhodnoceno.

1. „Bůh přebývá v domech, na ulicích a náměstích.“ (Evangelii gaudium 71)

Zajisté, na splnění takové úlohy nejsme připraveni. S podobnou praxí nemáme žádné předchozí zkušenosti, neboť doba, kdy existovalo „slavení v domácnostech“, je dávno pryč. Chybějí nám teoretické předpoklady pro vytvoření takové nové praxe, chybějí nám návody či nástroje pro zvládnutí takového úkolu. Nehledě na to, že sledovat mši v televizi je mnohem jednodušší než ji slavit v rodinném kruhu. Několik průkopníků se přesto vynalézavě pustilo do díla a snažili se spolu se svými nejbližšími příbuznými koncipovat zcela konkrétně obřady používající všední jazyk. A hledali vyjadřovací prostředky, vhodné pro slavení prostých a zároveň výmluvných liturgií, které by byly skutečně naplněny duchem evangelia a současně se držely pozdějších historických forem. K tomuto osvícenému řešení se dospívalo postupně: bylo nutno hledat slova, přizpůsobovat gesta, nacházet životní témata, odkrývat souvislosti, aby bylo možno vzývat Krista jako toho, kdo je nám nablízku a pomáhá nám i v době, kdy jsme dočasně ztratili zažité jistoty a podléháme strachu.

Pod tlakem okolností jsme navzdory nesčetným problémům znovu objevili:

• původní moc slova v jeho svátostné dimenzi (aniž bychom je chápali jako náhražku ritu, a už vůbec ne jako výhradně soukromý akt nebo solipsistickou intelektuálskou praxi);

• podstatu všeobecného kněžství (jehož se ostatně – na rozdíl od hierarchického – epidemiologická opatření nijak nedotkla), na základě něhož lze slavit „kněžské společenství“ (Lumen gentium 11);

• laickou spiritualitu a službu, kterou může konat dvojice spojená svátostí manželství (aniž by byli přitom diskvalifikováni pokřtění muži a ženy, kteří žijí sami nebo prostě spolu či skutečně jako rodina);

• domácnost jako místo bohoslužby, kde lze být církví, kde i v době izolace od ostatních nikdy nejsme úplně sami.

Rozhodně jsme nechtěli za každou cenu mrhat energií při hledání prostředků, jimiž by bylo možno předstírat normalitu. Přijali jsme skutečnost, že v době, kdy je starý řád přechodně zrušen a staré jistoty chybějí, musíme obstát. Tato doba nicméně může otvírat cestu ke zcela novým zkušenostem. V nastalé prázdnotě, kdy je úplná eucharistická slavnost nerealizovatelná, bylo nutno přiznanou nouzi interpretovat rituální praxí, a to až do té míry, že bylo možno tušit přítomnost Boha, kterou nelze zachytit ve svatých nádobách, ani navodit prostřednictvím votum sacramenti.³ Šlo o to, nově pochopit pravdu výroku „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18, 20) a mít přitom na mysli veškerý lid Boží a všechny nové, rozmanité možnosti jeho účasti, uskutečnitelné skrze modlitby, jež rostou z lidské zkušenosti, z rozvažování a meditace a mohou být doprovázeny prostými gesty, komentáři ke slovům Písma svatého i liturgickými prvky, přizpůsobenými konkrétní situaci.

Realisticky vzato probíhaly změny příliš prudce. Ne vždy se jednotlivci, páry, rodiče a rodiny nabízených návrhů na domácí modlitby drželi. A jestliže pořádání domácích bohoslužeb bylo problémem i pro praktikující křesťany, pak pro věřící méně horlivé či naopak silně lpící na tradicích to byl úkol ještě obtížnější. Při střízlivém pohledu, tedy bez přehnaně idealistických představ, šlo prostě o základní formy skromných liturgických slavností prostoupených zkušenostmi každodenního života. Tyto pokusy nicméně daly ideálu konkrétní podobu, která by měla ukazovat směr i po skončení pandemie. Ne proto, že by se domácí slavení (které je něčím víc, než pouhou modlitbou) mělo stát náhradou společných obřadů celé farnosti (které přesahují rámec bytu), nýbrž abychom se učili zohledňovat skutečnosti jako zakotvení v každodenním životě rodiny nebo všeobecné kněžství věřících – což je úkol nesmírně náročný. Zmíněné dva momenty jsou odlišné povahy a otevírají odlišné perspektivy. Bylo by nutno zaměřit se na každý zvlášť a zároveň na oba společně, nepovažovat jeden za náhražku druhého, nevidět v nich prvky vzájemně si konkurující, nýbrž schopné vzájemně se obohacovat a prolínat díky účasti na témže mystériu.

2. Rozmanitost liturgických vyjadřovacích prostředků, jejichž hodnotu je nutno znovu objevovat

Nejhlubším základem dynamiky působící při domácích či rodinných slavnostech bylo intuitivní vědomí, že musíme znovu uznat hodnotu rozmanitých liturgických vyjadřovacích prostředků umožňujících „vykonávání kněžství Ježíše Krista“ (Sacrosanctum Concilium 7) v církvi. Mezi maximem (slavnost eucharistie) a minimem (prostá modlitba) může a musí být celá škála forem liturgického života.

Jako jedno z témat z doby před covidovou pandemií, na něž je třeba se zaměřit kriticky, se vynořila problematická role mešní slavnosti, která se jeví jako klerikální automatismus, jako téměř jediná forma rituálního křesťanského slavení, dokonce jako jeho vrchol – místo aby byla jeho východiskem. Během doby se eucharistie „stala nekvašeným chlebem bez chuti, pouhou zvyklostí slavenou lidmi, kteří žijí v paralelním světě“ (Francois Cassingena-Trévedi), „znamením neosobního, pouze povrchně slepeného společenství“ (Luigi Sartori), rituálem čistě rutinním, jehož hodnota nekonečným opakováním klesá a který všechny ostatní součásti křesťanského liturgického života vytlačil. Věci dospěly tak daleko, že beze mše ztratily všechny tyto formy svoji důstojnost.

Proticovidová opatření omezující kontakty mezi lidmi zvýšila hodnotu toho, co Nový zákon nazývá logiké latreia (Ř 12,1 – kralický překlad: Bohu libá, rozumná služba; ekumenický překlad: pravá bohoslužba). A z tohoto hlediska nás naučila,

• jak důležité je využívat různé způsoby a styly jazykového vyjádření, které poskytují více klidu, odrážejí více než dosud zkušenosti všedních dnů, vycházejí z nich a včleňují je do rituální slavnosti;

• jak nutné je znovu objevovat antropologický základ víry a liturgie, o nějž jde při „mimorituálním aspektu“ nejen eucharistie, nýbrž i svátosti smíření, útěchy pro pozůstalé a zarmoucené a posily pro nemocné;

• jak nutné je znovu objevovat dva nosné pilíře liturgického systému katolické církve, tj. liturgii slova a denní modlitbu církve (modlitbu breviáře), a poté vytvářet i nové „zprostředkující“ formy slavení;

• jak nutné je „rozebrat“ komplex jednotlivých rituálních úkonů, z nichž se skládá eucharistická slavnost, a pak vyzkoušet možnosti každého z nich.

IV. Bude to ještě někdy jako před covidem? Musíme rozlišovat – a pak vše znovu uspořádat

Tím, že nás pandemie přinutila opustit navyklé pohodlí, odhalila, že jsme často líní myslet, a pomohla zaměřit pozornost na to, co je podstatné. Ale až jednou bude mimořádný stav za námi, můžeme se pak jednoduše vrátit ke starým zvykům? Můžeme si dovolit získané zkušenosti zapomenout?

Nemožnost slavit eucharistii nás postavila do situace, jež byla nad naše síly. Přinutila nás opustit staré praktiky, vytvářet a slavit skutečně rozmanité formy liturgie a zamýšlet se nad nimi – nezastupují totiž úplný celek církevního života, a proto je nelze nahlížet bez souvislosti s jinými dynamickými formami, jež vytvářejí společenství. Prožitá zkušenost nás také přiměla bedlivě si všímat kvality slov, gest a vztahů mezi účastníky slavnosti, neboť i ony ovlivňují charakter liturgie. Šlo o kontakt rituálního jazyka se skutečným životem: bohoslužebný jazyk bylo nutno zbavit okázalého nánosu, aby byl ve své symboličnosti působivý a ukazoval smysl života. Snažili jsme se, aby se při liturgii dostala ke slovu nejen hrstka aktivních věřících, nýbrž celá církev, viditelná na místě jako slavící společenství. Princip „kněžství všech pokřtěných“ se měl z pouhého tvrzení proměnit ve skutečnost. Bylo třeba nazírat obvyklý nedělní a sváteční repertoár z jiného úhlu, aniž bychom stavěli do centra jen eucharistii. Náš pohled musí zahrnout všechny způsoby jednání, které jsou základem setkání, jež je pro nás nepostradatelné. Budeme vůbec schopni na základě těchto podnětů a naléhavých výzev rozlišovat mezi opravdu podstatným a méně podstatným? Pandemie, zkušenost zcela nová a bolestná, otřásla jednotlivci, církví a celou společností, avšak některé její důsledky ještě nejsou vidět. Pod jejím vlivem se naše sensibilita mimořádně vyostřila a vyzrála, zrodila se touha po komplexní změně, při níž nepůjde o pouhé doladění a ochucení poněkud velkorysejší praxe, nýbrž o hledání zcela nového stylu.

Ve svém díle Recomposed (2012) dokázal skladatel Max Richter citlivě a velmi přesně přepracovat nejslavnější skladbu Antonia Vivaldiho Čtvero ročních období – tento italský milník hudebního baroka – do radikálně současného hudebního jazyka. Podobně i my musíme zpracovat svěřené dědictví: znovu je objevit, nově interpretovat, zařadit do nových souvislostí – a pak je zasadit do duchovní krajiny naší doby. To znamená nechat se opět uchvátit elánem posledního koncilu a pokračovat v přerušeném procesu naplňování jeho myšlenek, dát textům sepsaným v klasických jazycích nový význam, nechat je znít v nové formě a zároveň jejich smysl spojit se současnou vitální a obsažnou realitou. A to vše tak radikálně, aby si to všichni znovu zamilovali. Ale nikdy přitom nesmíme podlehnout pokušení udělat z mystéria něco lacině přístupného a mělkého. Obstojíme v tak náročné zkoušce? Dokážeme se ze zkušenosti poučit?

Z časopisu Concilium 2021/1 přeložila Helena Medková