Kritika covidového narativu

¹

„O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“ – tímto metafyzickým, ne-li přímo mystickým výrokem uzavřel Ludwig Wittgenstein svůj Tractatus Logico-Philosophicus. Chci jen naznačit myšlenkovou souvislost tohoto tvrzení s následujícím textem, přičemž oblast medicíny ponechávám mlčky stranou.

Nejsem lékař, a tudíž se k této oblasti nemohu vyjadřovat. A kromě toho říkám předem důrazně: Na rozdíl od italského filosofa Giorgio Agambena nemám v úmyslu „realitu“ epidemie, resp. pandemie zpochybňovat. Nebo, přesněji řečeno, nebudu popírat existenci smrtelného viru, který způsobil epidemii, později označenou za pandemii.

Je mi jasné, že moje poznámky souvisejí s medicínskými implikacemi. Ty ovšem nepatří do mé kompetence. A přestože se to může jevit jako problematické (kritiku neodmítám), soudím, že podmíněná povaha mého stanoviska je chvályhodnější než slepá ignorance implikací plynoucích z výroků, které četní „experti“ pronášejí zcela mimo svou kompetenci.

Že se chci zabývat epi-/pandemií, a přitom se nehodlám pouštět do medicínských témat, není důvod ke znepokojení. Jak píše epidemiolog Philip Alcabes,² existují tři odlišné, stejně důležité přístupy k epidemii. Lze se zaměřit na

1. nemoc jakožto fyzickou a biologickou událost,

2. její sociální dopad (sociální krizi),

3. na zpravodajství o epi-/pandemii (vyprávění neboli narativ, podávající obraz událostí umožňující lidem chápat, co se děje, resp. co se stalo).

Zmíněné přístupy jsou sice vzájemně hluboce a komplexně provázány, avšak týkají se různých oblastí. Následující řádky jsou věnovány pouze třetímu z nich – covidovému narativu.

Ještě je nutno odpovědět na otázku, proč se většina států (zvláště ty, které se rozhodly pro úplný lockdown) zaměřila pouze na kategorii fyzickou, resp. biologickou, zatímco zbývající dvě ponechala stranou. Myslím, že nejpravděpodobnějším vysvětlením je nebezpečná kombinace strachu, viny a inkompetence (v libovolném pořadí).

Z důvodů stále ještě nejasných, které je třeba v budoucnu důkladně prozkoumat (mnohé vlády podstatné dokumenty utajují), prohlásili představitelé států celého světa ve chvíli, kdy se virus začal šířit, že jde o fenomén dosud nevídaný. Je jen logické, že narativ, s jehož pomocí jsme chtěli pochopit vývoj událostí, musel být napsán zcela nově. A tak vznikl příběh, za nějž by se nestyděl ani H. P. Lovecraft.³

Zdá se, že neexistuje jediný pádný důvod, proč by měl být virus považován za něco absolutně nového. Okamžitě bylo jasné, o co jde a že to dokonce ani není první setkání s tímto typem viru.

Abych nepřekročil hranice, jež jsem si stanovil, zaměřím se pouze na tři kritické postoje k onomu novému katastrofálnímu narativu. Tato kritika postihuje tři hlavní skupiny jeho autorů a její závěry jsou otřesné.

I.

Prvním výrazným důsledkem covidového narativu je postupné odbourávání důvěry. Důvěra a nedůvěra (a jejich interakce) přitom patří k základním kamenům našeho demokratického společenského řádu.

Existují dokonce „institucionalizované“ formy nedůvěry, které jsou pro fungování demokratické společnosti podstatné a nezbytné. Obvyklá interakce mezi důvěrou a nedůvěrou byla ovšem onou zvláštní formou nedůvěry, která se za této krize objevila, zcela ochromena. Zatímco nedůvěra „zdola nahoru“ je postoj akceptovatelný, ba nutný, současná výslovná nedůvěra politického vedení vůči obyvatelstvu jako celku („shora dolů“) není ani akceptovatelná, ani nutná. Tato stupňující se nedůvěra mezitím způsobila, že byla odňata důvěra voleným zástupcům lidu. Parlamentní demokracie přišla o možnost využít svého úřadu ke zvládnutí krize.

Výjimečný stav, vyhlášený v různé formě po celém světě, nejenže děsivě připomínal situaci v třetí říši. Znamenal bezprecedentní a neoprávněné odbourávání pojmu důvěra v sociopolitické oblasti demokratické společnosti.

II.

Covidová pandemie vedla nejen k pandemii nepřátelství vůči lidem; také rozum, dříve považovaný za nejvznešenější rys člověka, byl ponížen a prohlášen za nedůvěryhodný. Nikdo si nedal práci vysvětlit lidem, co se (asi, pravděpodobně) stalo. Počáteční směšné reakce státních představitelů i lékařských odborníků okamžitě otevřely prostor pro naprostou paniku. Poskytnout lidem racionální informace nikoho ani nenapadlo.

Jediný způsob, jakým politické a medicínské vedení komunikovalo, vycházel z obecného (silně destruktivního) přesvědčení, že (morální) panika nemusí být nutně špatná, že může dokonce přispět k uvědomění obyvatelstva. Kdo ovšem spoléhá na paniku jako na prostředek, jak na něco upozornit, jak si zjednat sluch nebo dokonce jak přinutit druhé k poslušnosti, ten jasně ztratil důvěru v racionální argumentaci.

A právě do tohoto kontextu je třeba zařadit zhoubné působení sdělovacích prostředků při šíření covidového narativu. Kdykoli byla v uplynulých měsících používána a zneužívána panika, podílela se na tom prakticky všechna média, jejichž působení jsme byli a dosud jsme denně vystavováni, což mělo za následek totální úpadek argumentace a logického myšlení.

III.

Třetím hlavním fenoménem tohoto hororového příběhu je nepřípustné spoléhání na čísla a na futurologii.

Pouhá řada čísel budí pozoruhodnou důvěru. I když tato čísla sama o sobě nic neznamenají, byrokrati je prohlašují za jediný možný způsob interpretace skutečnosti. A za současné situace, kdy musí být údajná pravověrnost hájena všemi prostředky (což připomíná středověkou inkvizici), převažuje spíše interpretace dystopická.⁴

Mimořádná je i slepá důvěra ve futurologické modely a výpočty. Výroky, prohlášení a právně závazná rozhodnutí jsou běžně činěna na základě jakýchsi akademicky se tvářících věšteb a proroctví. Místo pedagogicky správného názoru „Všechny modely jsou chybné, ale umožňují nám klást správné otázky“, slýcháme naopak mozek zatemňující heslo: „Všechny modely jsou správné, takže přestaňme klást otázky“.

Přesně v tomto kontextu je nutno vidět a tvrdě odsoudit roli nejrůznějších dvorních virologů a epidemiologů. To oni byli vybráni, aby vedli náš boj s virem, a nenapadlo je jiné řešení než lockdown (např. o rychlých a masivních investicích do zdravotnictví se nikdy neuvažovalo). Tito po slávě bažící, orgiasticky tweetující čarodějníci vědu ponížili a kompromitovali. A politikové už mezitím také bohužel přišli na to, jak tento nový typ „banánové vědy“ využívat pro své geopolitické cíle.

Dalo (a mělo) by se mluvit ještě o mnoha problémech souvisejících přímo či nepřímo s aktuálním covidovým narativem. Nekomentoval jsem nedůslednosti v organizaci veřejného pořádku ani zjevnou roztříštěnost národní i mezinárodní politiky. Upozorňovat na výskyt očividných (i méně očividných) lží je už zbytečné. Iracionální strach, který se zmocnil mnoha dříve racionálně uvažujících lidí, a rostoucí počet psychických problémů způsobených oním šíleným narativem ovlivní nadto i příští generace. Nemluvě o otřesném, skandálním pohrdání školou a vzděláním.

Ale chtěl bych ještě závěrem upozornit na jednu věc: odpovědnost. Budou autoři tohoto ďábelského narativu pohnáni k odpovědnosti? Budou muset politikové, virologové a jiní medicínští „experti“ anebo žurnalisté, kteří se podíleli na tomto destruktivním konceptu situace, někdy převzít odpovědnost za své činy?

Odpověď ode mne nečekejte – na to jsem příliš velký cynik.

Z časopisu Concilium 2021/1 přeložila Helena Medková