Pastorace a postižení – dějiny a praxe

autor: 

1

Jak vypadala v dějinách účast postiženích lidí na pastoračním životě církve? Tak obsáhlé a složité téma vyžaduje kritickou analýzu. Především je nutno položit si otázku, co to je „postižení“? Koho označujeme jako „člověka s postižením“? Postižení je relativně moderní pojem. Smí se používat při popisování minulosti, která současná kritéria postižení vůbec neznala? Je postižení individuální realita, nebo společenský konstrukt, anebo kombinace obou? Navíc ne všichni lidé s vadami považují sami sebe za „postižené“, i když jsou podle jistých vnějších kritérií takto klasifikováni. Mají i oni být zahrnuti do statistiky?

Kromě toho je třeba přistupovat kriticky i k představě dějin „církevního života“. To, co vypadá jako všezahrnující, vyčerpávající popis, je ve skutečnosti jen část mnohem širšího a stále obměňovaného vyprávění. Nad dějinami fenoménu postižení se často zamýšlejí nepostižení lidé, což je další problém. O lidech s postiženími se mluví a píše, ale jejich vlastní příběhy a jejich vlastní pohled na církev se dostávají ke slovu jen zřídka.

S těmito kritickými výhradami a s vědomím problematičnosti tématu se chci zamyslet nad praktickým i teoretickým pastoračním přístupem církve k různým postižením a k postiženým lidem.

Abych nevyrobil nějaký totalizující, příliš zjednodušující historický narativ, ignorující všechny neznámé a nevyprávěné „malé příběhy“, rozhodl jsem se nepojmout věc chronologicky. Místo toho budu církevní postoj i praxi analyzovat na základě šesti modelů církve, jak je ve své knize definoval Avery Dulles.2 Ze zmíněných důvodů neusiluji o historický přehled, nýbrž se chci v souvislosti s naším tématem zaměřit na konkrétní historické okamžiky, osoby a způsoby jednání, a tím snad do jisté míry přispět k pochopení minulosti a postupně i k formulaci dalších kritických otázek.

Definice postižení a identity v průběhu dějin

Nejen církev, i fenomén postižení lze interpretovat podle určitých modelů. Aby bylo zřejmé, z jakého hlediska budu v článku k postižení přistupovat, opřu se tentokrát o modely, s nimiž pracuje vědecká disciplína zvaná disability studies.

Velmi rozšířený, tradiční model pohledu na postižení je lékařský model: ten vidí postižení jako stav konkrétní lidské osoby, jako individuální realitu, kterou „je nutno opravit“. Opačně k tématu přistupuje sociální model, vypracovaný britským hnutím za práva postižených: ten považuje postižení za represivní sociální konstrukt, který lidi s určitými problémy postihuje prostřednictvím bariér, postojů a společenských struktur. Je tedy nutno rozlišovat mezi postižením, které může být fyzické povahy a vyžaduje lékařskou péči, a postižením (postihem) ze strany společnosti.

Vedle těchto dvou hlavních modelů se v souvislosti s postižením používají ještě další. Menšinový model např. zdůrazňuje politický a kulturní zápas postižených proti různým formám útlaku. Identifikační model definuje postižení jako osobní a skupinový identifikační znak. Model hranic (koncept teoložky Deborah B. Creamer) zase vychází ze skutečnosti, že hranice patří k životu všech lidí.

Následující příspěvek neinterpretuje postižení podle jednoho modelu, nýbrž využívá různých přístupů a respektuje i skutečnost, že sám pojem se vyvíjel. Být postižený znamenalo až do 19. století být znevýhodněný zákony, jež dotyčnému bránily v účasti na občanském a hospodářském životě, zatímco od 20. století se kladl důraz na neschopnost fungovat biologicky. Pojem „normalita“, s jehož pomocí se postižení často definuje, se stal důležitým poté, co byl za normu prohlášen statistický průměr.

Církev chápala postižení často jako individuální stav, jenž činí člověka závislého na péči a pomoci, ale vyžaduje i hlubokou účast a pozornost ze strany sloužící církve. Zároveň však má církev sklon jednat s postiženými jako s pasivními objekty, jako s příjemci pastoračních aktivit: pastorační rozhodnutí jsou činěna příliš často „pro postižené“ a málokdy „s nimi“.

Samozřejmě, že tomu tak není vždycky. Církev v mnoha směrech dospěla, nejenže uznává schopnost postižených jednat, ale dává jim i prostor, aby se sami stávali aktéry pastorační činnosti. Projevuje se to jak v odstraňování pastoračních, společenských a strukturálních bariér, tak v respektování názorů a zkušeností postižených v souvislosti s rozvíjením křesťanské komunity, která se – obohacována oním společným lidstvím, jež se projevuje v jedinečnosti každé osoby – stává společenstvím učedníků a učednic.

Sloužící církev: péče o postižené

Z mnoha různých církevních modelů přístupu k postižením se zmiňuje asi nejčastěji ten, který souvisí se službou a praktickou péčí. Křesťané považovali postižené vždy za ty, o něž je nutno se starat.

Představa křesťanské služby je hluboce spjata s myšlenkou lásky k bližnímu, láskyplného, nesobeckého zacházení s druhým člověkem. Křesťansky sloužit tudíž neznamená pouze pracovat, „zařizovat věci“, nýbrž také jednat s druhým s láskou a účastí. Není překvapením, že v antickém Řecku a Římě, kde slabí novorozenci, považovaní za méněcenné, bývali často zabíjeni, židé a křesťané na základě svých hodnotových představ takové jednání zavrhovali. Praxe rané církve ujímat se těch, kdo byli jinými odmítáni, a pečovat o ně, ovlivnila dějinný vývoj. Ve středověku vznikaly na řadě míst církevní sirotčince; farnosti se věnovaly raným formám péče o invalidy. Dnes se věnují ochraně a hájení zájmů postižených církevní organizace na celém světě (např. společenství pokračující v díle P. Luigiho Guanellase).

Jakkoli je péče a služba důležitá, myšlenka služby může být i problematická. Církev v rámci pastorace často k postiženým přistupovala jako k bytostem ubohým, trpícím a potřebným, zatímco lidi nepostižené považovala za ty, kdo mají moc dávat, pečovat a sloužit. Jinými slovy, představa „služby postiženým“ může mít negativní dopad, vzniká-li obecný dojem, že nepostižený člověk je držitelem moci a postižený člověk pasivním příjemcem pomoci.

Abychom si udělali lepší představu, co to znamená, podívejme se na umělecké dílo zobrazující městskou společnost kolem roku 1500. Malíř („mistr alkmaarský“), který na objednávku představenstva chudobince sv. Ducha v nizozemském městě Alkmaar vytvořil polyptychon (soubor panelových maleb) s názvem Sedm skutků milosrdenství, na něm v roce 1504 ztvárnil skutky tzv. „tělesného“ milosrdenství podle katolické tradice. Zvláště poučná je analýza díla od Billa Hughese.

I když postižení lidé nejsou ústředním tématem Skutků milosrdenství, umělec několik takových postav zachytil. Na obraze Sytit hladové vidíme např. sedícího chromého žebráka a také slepce, kteří čekají na chléb od dvou dárců (slepý je zřejmě i člověk na obraze Ujímat se lidí bez domova); na obraze Žíznivé napájeti dává zámožný muž pít chromému. Postižení jsou součástí polyptychonu, i když o nich se říká především, že jsou bezmocní – a tudíž odkázaní na pomoc. Hughes konstatuje, že malba, která vznikla na přelomu středověku a raného novověku, neodráží duševní stav a pocity postižených; jsou zde prezentováni jako nástroj umožňující lidem nepostiženým hromadit duchovní kapitál.

Anne Masters cituje ve svém nedávném textu Davida Perryho, jehož syn trpí Downovým syndromem.3 Perry kritizuje stanovisko papeže Františka k postiženým lidem, vyjádřené jednak v exhortaci Amoris laetitita, jednak na papežově twitteru, kde se např. říká, že „lidé s postiženími jsou pro rodinu darem a příležitostí k růstu v lásce, vzájemné pomoci a jednotě“. Perry varuje před takovým postojem, který z postižených lidí dělá objekty poručníkování. Anne Masters dodává: „Je vskutku na pováženou vidět v druhém nástroj, který mně umožňuje konat dobro.“

Z myšlenky vzájemné služby a péče se v oblasti podpory postižených zrodily pozoruhodné činy. Někdy ovšem byla uplatňována příliš jednostranně. Je tudíž načase všímat si i příběhů postižených lidí, kteří se sami starají o druhé! Jeden z příspěvků videodokumentace As I Am (Taková, jaká jsem)4 ukazuje např. Raffaellu Montesorro, ženu s Downovým syndromem, jak doprovází svého stařičkého otce na invalidním vozíku. Takové příběhy mohou náš postoj k postiženým proměnit, posunout mimo vžité představy o službě a péči.

Jak se k fenoménu postižení staví svátostná a institucionální církev

V dějinách církve vždy existovali křesťané, které bychom dnes asi označili za postižené. Margareta z Castella, terciářka dominikánského řádu, se např. narodila slepá a s deformací páteře, která jí ztěžovala chůzi. Její vlastní rodina se jí zřekla, odložila ji v kostele. Ale chudí z města se o ni postarali. I když žila ve společenství městské chudiny, náklonnost a péči nejen dostávala, nýbrž i sama dávala. Nakonec založila školu pro děti.

Německá opatka benediktinského kláštera Hildegarda z Bingenu zřejmě žila se skrytým postižením: po celý život opakovaně trpěla prudkými záchvaty migrény. Do dějin se ovšem zapsala jako mystička, farmaceutka a hudebnice. I když lidé s postiženími bývají často považováni za inspirující právě pro svou vadu, na jejím příkladu vidíme, že postižení nemusí být primárním, identifikačním znakem člověka. Je to pouze jedna část lidské zkušenosti, nikoli jediný, určující prvek osoby.

Má-li ale příklad těchto světic ilustrovat milost, která skrze postižení vyzařuje, je nutno konstatovat, že církev příliš často zachází s postiženými jako s druhořadými, např. co se týká jejich přístupu ke svátostem. To je ze strany institucionální církve projev tzv. ableismu.5 Na otázku, co to znamená, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, dává křesťanská antropologie různé odpovědi. K tomu zde jen tolik, že jedni kladou důraz na duševní schopnosti, jiní naopak na cit. V prvním případě to vedlo k tomu, že postiženým byl odpírán přístup k eucharistii (a dalším svátostem), protože jim prý chybí duševní schopnost souhlasit s přijímáním těla a krve Kristovy. Přesto vycházíme z toho, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Nelze pochybovat o tom, že brilantní intelekt nebo vysoké IQ nejsou podmínkou víry.

Novější vývoj vedl zajisté k odklonu od příliš racionálního chápání souhlasu s přijetím svátosti. Např. ve směrnicích Biskupské konference USA pro slavení svátostí s postiženými lidmi najdeme pastorační poznámku, že „kritérium pro přijetí eucharistie v případě lidí s duševními a vývojovými vadami je stejné jako v případě ostatních lidí, totiž že osoba musí být schopna ‚rozlišit Tělo Kristovo od obvyklé potravy‘, i když to dává najevo spíše chováním, gesty nebo uctivým mlčením“. Zároveň ovšem Biskupská konference odkazuje na Codex Iuris Canonici, can. 913, kde se mluví o udílení eucharistie dětem. Kulturní infantilizace duševně postižených lidí je přetrvávající problém. Proto je nutno, aby církevní praxe a předpisy konečně bránily všemu, co může vést k infantilizaci postižených dospělých a ovlivňovat i jejich připuštění k dalším svátostem, včetně svátosti manželství a svěcení.

Církev přinášející poselství: postižení jako hlasatelé

Křesťanský výklad spatřoval v lidském postižení většinou trest za hřích, zkoušku víry, inspiraci nebo mysterium. To ovlivnilo i způsob, jakým se v průběhu dějin o postižení mluvilo – obecně i uvnitř církve. Základem pro interpretaci postižení zůstává nepochybně dodnes Písmo svaté.

V souvislosti s postižením v něm nalézáme různé obrazy, které mohou vést k různým výkladům a často i k různým církevním postojům. V „Jubilejním roce nemocných a postižených“ (2016) byly např. nemoc a postižení už v názvu spojeny dohromady, což je z pastoračního hlediska problematické. Nehrozí při takovém pastoračním přístupu nebezpečí, že se mezi nemoc a postižení bude klást rovnítko? Papež František tehdy ve svém kázání hovořil o tom, že je třeba si připomínat nejen nemocné, nýbrž i ty, kdo „nesou znamení postižení“ (odst. 1). O několik let dříve řekl ve svém kázání Jan Pavel II.: „Ve vlastním těle a ve svém životě chováte intenzivní naději na osvobození. […] Každý člověk poznamenaný fyzickými nebo psychickými problémy prožívá takříkajíc existenciální ‚advent‘, očekává ‚osvobození‘, které se – pro všechny – naplní teprve na konci času.“ Jak pro Františka, tak pro Jana Pavla II. má postižení zjevně jen individuální, tělesný a bolestný rozměr. Přitom by bylo důležité nezapomínat ani na mnohé společensko-kulturní síly, které postižené lidi omezují. Právě tak by se nemělo zapomínat, že postižení lidé se mohou ve svém duchu i těle cítit šťastní (a dokonce hrdí na to, že jsou postižení), i když zároveň trpí izolací a předsudky druhých. V tom vidím naléhavou výzvu pro pastoraci.

Naproti tomu v roce 2000 na jubilejním zasedání Komunity postižených vyzvedl výbor postižených myšlenku sebeurčení a posilování postižených: prohlásil, že tyto osoby nesou za svůj život a za svůj životní příběh odpovědnost právě tak jako ostatní lidé. Postižení nejen slyší evangelijní poselství – oni sami je i hlásají. Je podstatný rozdíl mezi pastorační teologií, která považuje postižené pouze za pasivní příjemce evangelia a objekty církevní péče, a pastorační teologií, která v nich vidí aktivní hlasatele evangelijního poselství.

Církev jako společenství učedníků: inkluze a sounáležitost

Myšlenka společenství má pro církev zásadní význam a je základem pastoračních aktivit. Učedníci byli povoláni, aby se na cestu růstu a obrácení vydali společně. Společenství musí být principiálně inkluzivní a musí vědět, že právě to – navzdory rozdílům mezi lidmi – je požehnanou příležitostí k růstu. Zahrnutím postižených lidí byl pastorační život církve nepochybně obohacen, v církvi zesílilo vědomí všezahrnující jednoty, prezence ve společnosti i různosti talentů.

Přesně tímto směrem ukazuje příklad komunity Archa. V domovech a dílnách Archy na celém světě žijí a pracují lidé duševně postižení i nepostižení společně a mají společné poslání: seznamovat svět se schopnostmi duševně postižených lidí, jak se projevují ve vzájemně transformujících vztazích, a budovat společně s lidmi z různých kultur lidštější společnost. Podobně se i sdružení Víra a světlo (Faith and Light) snaží ve svých komunitách pěstovat přátelské vztahy mezi lidmi postiženými a jejich nepostiženými příbuznými a přáteli.

Existují i další iniciativy aktivně podporující začlenění postižených lidí do společnosti. Jednou z nich je např. komunita Sant’Egidio. Ta ve své římské restauraci (Trattoria degli Amici) zaměstnává postižené lidi, spolupracuje s dobrovolníky a prezentuje výstavy prací postižených umělců. Značný pokrok vidíme na úrovni farností: postiženým byl usnadněn přístup do struktur společenství i účast na liturgii a jiných bohoslužebných formách; na řadě míst se mohou smysluplně podílet na veřejné prezentaci církve. To připomíná teologickou vizi církve jako Kristova těla, v němž má každý úd svůj důležitý úkol (1K 12). Nicméně i dnes zbývá v oblasti širšího začlenění postižených a bezbariérového přístupu spousta práce. V roce 2016 svolaly fórum Kairos a Papežská rada pro kulturu konferenci s názvem Život v plnosti, na níž mohli odborníci na teologii postižení, zástupci náboženských společenství a postižení lidé spolu hovořit a vzájemně si vyměňovat zkušenosti. V závěrečném prohlášení pak vyzvali k trvalému úsilí o vytváření takového každodenního života, z něhož nebude nikdo vylučován.

Můžeme jen doufat, že v pastorační praxi bude inkluze a vědomí sounáležitosti nadále sílit, neboť to patří k nejhlubší identitě a poslání církve. Zvláště důležité je, aby lidé s postižením dostávali možnost stát se (je-li třeba, pak s náležitou podporou) aktivními pastoračními pracovníky, kteří budou další stránky dějin pastorace postižených sami psát.

Z časopisu Concilium 2020/5 přeložila Helena Medková

1 Prof. Luca Badetti (nar. v Římě), Ph.D. v oboru Disability Studies na University of Illinois, Chicago. Vede programy pro nové studenty na John Felice Centre v Římě (Loyola University Chicago), vyučuje teologii, publikuje v oboru inkluze postižených.

2 Avery Dulles (1918-2008), americký jezuita, teolog a kardinál (od 2001), ve své knize Models of the Church z roku 1974 původně představil pět modelů církve (církev jako instituce, církev jako mystické společenství, církev jako svátost, církev jako zvěstovatelka, církev jako služebnice). Později vypracoval ještě model církve jako společenství učedníků, který byl zahrnut jako šestý model do pozdějších vydání knihy. V češtině o těchto modelech církve viz František Štěch, Tu se jim otevřely oči. Zjevení, víra a církev v teologii kardinála Avery Dullese SJ. Olomouc: Refugium, 2011, s. 268-338. (pozn. MV)

3 Viz Anne Masters, Láska k bližnímu novým pohledem. Getsemany, č. 339 (léto 2021).

5 Ableismus (z angl. able = schopný) je postoj, který posuzuje lidi podle jejich schopností a diskriminuje postižené. (pozn. překl.)