Jiří Stejkoza (12.4.1947 – 6.8.2021)

Jiří Stejkoza patřil mezi jedny z prvních čtenářů Getseman v době, kdy přestaly být interním časopisem pražské obce skryté církve a staly se celostátním měsíčníkem. V červnu 1992 jsme s ním zveřejnili rozhovor (http://www.getsemany.cz/node/802). Jiří patřil do skupiny skryté církve, kterou vedl Václav Dvořák, který připravoval adepty ke kněžství. Většina kněží z této skupiny byla celibátní (jako např. Petr Piťha či Tomáš Halík), ale pět z nich bylo ženatých (mezi ně patřil Jiří). Zatímco celibátní byli svěceni v zahraničí, ženaté světil na žádost Václava Dvořáka Felix M. Davídek. V r. 1996 vstoupil do služeb řeckokatolického exarchátu, což bylo spojeno s podmínečným „přesvěcením“. Ironií osudu bylo, že to požadoval Miloslav Vlk, ten který jej přivedl k Václavu Dvořákovi. Jiří Stejkoza jedenáct let působil jako vězeňský kaplan. Během pohřbu, v sobotu 14. 8. 2021 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku, zaznělo autentické svědectví jednoho z bývalých vězňů, kterému pomohl k obrácení. Před liturgií byl čten nekrolog, který napsal syn Josef spolu se svou matkou Alžbětou. Přinášíme jej v plném znění:

Jiří se narodil 12. dubna 1947 do dělnické rodiny. Otec byl krejčí, matka pracovala ve výrobně nábytku. Jiřího otec pocházel z obyčejných poměrů šumavského venkova. Matka byla, dnes bychom řekli, uprchlice z Ukrajiny. S Jiřího otcem se poznala při nuceném nasazení v Německu za Druhé světové války. Ze sběrného tábora spolu utekli v předvečer konce války jen několik málo hodin před jeho vyhlazením. Usadili se v Prachaticích a vychovali tři děti, z nichž prostředním byl právě Jiří.

Dětství tak trávil v šumavském podhůří. Jeho dnes již mrtvá starší sestra se před pětadvaceti lety vyjádřila, že kdyby bývali byli vychováváni v současné době, byli by rodičům nejspíše odebráni pro týrání. Jiřího otec byl rázný člověk, od kterého sourozenci leccos zakusili.

Na druhou stranu o něm Jiří říkal, že z něj bylo cítit, že své děti miluje a snaží se o spravedlnost – dle svých možností a chápání. Jiří jej miloval a nikdy ho nehanil. Svá zranění odevzdal do Božích rukou a nechával se z nich uzdravovat.

Po základní škole se Jiří z rozhodnutí Komunistické strany vyučil zámečníkem ve Slaném. Následně, již z vlastní vůle, pokračoval střední průmyslovou školou ve Strakonicích, ale z politických důvodů odmaturoval ve Žďáru nad Sázavou. Věděl, že bez maturity nebude přijat do semináře, který v té době považoval za jedinou možnou cestu ke svátostnému kněžství. Od útlého dětství věděl, že se stane knězem, protože to Bůh chce, a že jeho životním posláním je poznat již zde na zemi tolik Boží velikosti, kolik jen bude schopen.

Poměry v semináři v sedmdesátých letech minulého století byl ale natolik zhnusen, že po prvním ročníku odešel. I nadále však pokračoval v poznávání Boží velikosti.

Seznal, že Bůh ho stvořil jako muže a ženu, a věděl, že jeho touha být knězem bude naplněna. Proto s důvěrou v Boží vedení požádal o ruku Alžbětu, ženu, po jejímž boku strávil přes půl století. Knězem, jak dnes říkáme „skryté církve“, se na doporučení tehdejšího rožmitálského kněze, později kardinála Miloslava Vlka, stal s Alžbětiným souhlasem dne 17. prosince 1979 ve svých 32 letech. Díky tomuto jejich rozhodnutí přinesl jeho život mnohé ovoce.

Jejich život nebyl vždy lehký, ať už pro sledování, naschvály a perzekuce ze strany Státní bezpečnosti pro jejich pro-křesťanské aktivity, nebo proto, že soužití muže a ženy je obecně obtížné, ale také kvůli tomu, že výchova dětí byla náročná. I v té Jiří, jak sám přiznával, udělal řadu chyb. Celkem s Alžbětou vychovali sedm dětí, od kterých se dočkal podpory, pochopení a pomoci ve stáří, ale někdy také odmítnutí.

Že to s ním Alžběta, ale ani estébáci neměli jednoduché, dokládá následující: Když mu jednou estébáci při výslechu vyhrožovali, že manželku se všemi dětmi zlikvidují, přeptal se jich, jestli si má pak najít novou manželku a má začít znovu plodit děti, nebo jak to vlastně mysleli. Že už by to vzhledem k věku nemusel stihnout. Prakticky okamžitě ho z výslechu propustili.

Jako druhý příklad můžeme uvést, že v osmdesátých letech pořídil po mnohých peripetiích kompletní nahrávací audio-studio, ve kterém chtěl spolu s Josefem S. nahrávat, kopírovat a šířit křesťanské audio nahrávky. Vznikla ale jen jediná – Novéna k Duchu Svatému, inspirovaná církevními otci. Pak se okolo začali rojit estébáci a bylo nutné se stáhnout… Že by proto, aby nemusel hledat novou manželku a začít znovu plodit děti?

Jiří věděl, že je člověkem hříšným a chybujícím a jeho životním heslem bylo biblické: „Jsem služebník neužitečný. Co jsem měl učinit, jsem učinil,“ s jeho osobitým dovětkem: „Možná“.

Po revoluci Jiří s Alžbětinou podporou mohutně usiloval o možnost veřejně sloužit jako kněz v nějaké svěřené farnosti. To mu ale nebylo ze strany církevních představených umožněno, a proto své úsilí napnul do služby společenství rodin a po odchodu do důchodu také v kriminále. Někteří z Vás zde přítomných jste byli jeho svědectvím v kriminále zasaženi a díky tomuto svědectví jste přijali Krista.

Byl to nejen Jiřího rozhodný a zemitý, ale i citlivý přístup k řešení životních situací všeho druhu, kvůli kterému ho mnozí vyhledávali. Dílem snad pramenil ze zkušeností z dětství, dílem možná z dvacetileté zkušenosti dělníka Uranových dolů Příbram, ale určitě pramenil z milosti Ducha Svatého, jehož byl Jiří velkým ctitelem. Jiří nikdy nebyl příznivcem „sladkých řečiček (jako on říkával „keců“) a rádoby zbožných aktů, pobožností, liturgických pozlátek apod.“ Kdo ho zná, ví, že preferoval sebezápor a rozhodnutí přetavená v konkrétní skutky, které pravidelně se modlícímu člověku s důvěrou ve vedení Ducha Svatého pomohou prožít dobrý život a dojít do nebeského království.

Na tomto místě je nutné říci, že Jiřímu i jeho ženě Alžbětě a v důsledku i jejich dětem způsobovaly mnoho bolesti a trápení některé kroky církevních představených, přes tuto bolest se ale s Alžbětou přenesli, tento kříž nesli a unesli a sloužili dál.

Jiří byl muž důvěry v Hospodina a silně v něm rezonovala slova Richarda Rohra, která často připomínal

Život je tvrdý – těžký, složitý

Nejsi moc důležitý – a vůbec ne ze všech nejdůležitější

Tvůj život se netýká jen tebe

Nemáš to pevně v rukou; ty tu nevládneš

Jsi smrtelný a jednou zemřeš