Slovo „synodalita“ je abstraktní pojem. Toto číslo Concilia (2021/2) je věnováno „formám synodality“. Množné číslo naznačuje, že existuje celá škála možných praktik, ale též doktrinálních přístupů, a to jak z hlediska církevního práva, tak teologie. Následující příspěvek se zabývá formální stránkou synodality, tj. formalizovanými způsoby jejího uplatňování jak v institucích, tak v „participativních procesech“, jejichž cílem – jak nám byť jen na okraji připomíná papež František – „není primárně organizování církve, nýbrž naplnění misijní touhy, jež chce dosáhnout ke všem“ (EG2 31). Formalizace synodality předpokládá existenci synodality neformální, vyrůstající ze „společné cesty“ všech věřících.
Z tohoto pohledu jsou všichni věřící křesťané na základě svého křtu a individuálních charismat spoluodpovědni za hlásání, slavení a dosvědčování evangelia, oné dobré zprávy o lásce Boha ke všem lidem bez rozdílu. Slovo spoluodpovědnost označuje tudíž vlastnost jednotlivých křesťanů, zatímco pojem synodalita vyjadřuje konstitutivní rozměr církevního společenství. A navíc má synodalita řadu forem – právě tak jako spoluodpovědnost pokřtěných, daná různými charismaty.
„Pouze“ poradní charakter různých křesťanských instancí považují mnozí katolíci za problematický. Zdá se jim, že se na své duchovní pastýře obracejí marně – zažili už tolik zklamání z neplodných debat a bezvýsledných diskusí. Církevněprávní objasnění pomůže jednak pochopit ekleziologický dosah reálné synodality a rozhodovacích procesů, jednak určit hranici mezi „poradní“ a „rozhodovací“ funkcí – což je nutné, má-li být respektována pneumatologická dimenze církevního společenství.
Mým oborem je církevní právo a k církevním institucím přistupuji z hlediska pravidel sociálního chování, tj. vztahů mezi věřícími a institucemi. Církevní právo je juristický nástroj, jehož specifičnost spočívá v tom, že reglementuje jak soužití v církvi, tak církev jakožto organizace. Zabývá se právními postupy, tedy jednáními, jež se v oblasti práva dotýkají jednotlivců i institucí; jeho cílem je prospěch a rozvoj církevního společenství. Církevní právo se přitom omezuje na ochranu příslušnosti věřících, jejich hlásání evangelia a začlenění do církve.
To bylo důležité předeslat, protože spontánní přístup mnohých katolíků k církvi a jejím institucím je často ovlivněn sociologií, antropologií nebo obecným právem. V oblasti, na kterou se chceme zaměřit, vychází pohled katolíků na život jejich církve a rozmanitá církevní společenství z kulturních předpokladů a zvláště z demokratického étosu současných společností. Pokud jde o účast věřících na životě církve a vydávání svědectví evangeliu, vidíme dnes hlubokou propast mezi požadavky moderní doby a praxí církve.
Po této stránce musí katolické církevní právo rozšířit rámec kanonických možností. Viděno teologicky, z hlediska víry, je církví onen lid, jejž Bůh učinil svým vlastnictvím a shromažďuje a vysílá jej do světa jakožto církevní tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Církev je od samého počátku společenstvím, komunitou (cum-munus), tj. lidem majícím podíl na životě darovaném z milosti Boha, který vstoupil do dějin a nabízí lidstvu svoji smlouvu, definitivně zpečetěnou vtělením Slova, jeho utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním a sesláním Ducha svatého.
Toto společenství je společenství organické, což je dáno rozmanitostí jeho členů související s charismaty, způsobem života, povoláním, službou, úřadem atd. (srov. LG 7c; 12b; 32a.c; CIC cann. 204 §1, 208 a 211; ad.). Označení „synodální“ nezdůrazňuje ani tak tuto organickou strukturu, jako spíše dynamický charakter společenství, protože k hlásání evangelia má svým dílem přispívat každý pokřtěný.
Synodalita neznamená pouze napodobovat demokratický étos. Tento étos však činí církevní společenství vnímavějším pro spoluúčast všech věřících na poslání církve, danou jejich konkrétními charismaty a funkcemi. Synodalita se tedy musí rozvíjet na základě participativní ekleziologie: neformálně, protože všichni, navzdory pokušení „kráčet osamoceně“ putují společně se svými bratry (srov. EG 33); formálně, tedy prostřednictvím institucí všech úrovní a všech odstínů církevního života; ale především a hlavně uvnitř místní diecézní církve (SC 41a; LG 23a a 26a; CD 11; AG 15; CIC cann. 368 a 369) i každého místního společenství strukturovaného hierarchicky či jako spolek, včetně společenství řádových.
V organickém společenství církve s jejími rozmanitými a vzájemně se doplňujícími charismaty jsou vysvěcení a vedením církve a eucharistické slavnosti pověření nositelé úřadu (biskupové a kněží) – ipso facto skrze „autoritu, s níž sám Kristus své tělo buduje, posvěcuje a řídí“ (PO 2c; srov. LG 21 a 28) – povoláni ke službě Božímu lidu (srov. CIC z r. 1983 can. 1008). Dosvědčují a zároveň upevňují zásadní apostolicitu církve, tj. její zakotvení v apoštolské víře a ve věrnosti evangeliu. „Vědí,“ řečeno slovy koncilových otců, „že je Kristus neustanovil k tomu, aby pouze oni na sebe vzali pastýřské poslání vůči světu“ (LG 30). Vysvěcení pastýři nevykonávají v církvi všechno, protože nemají ani všechna charismata, ani všechny dary Ducha nutné pro hlásání evangelia.
„Mají významný úkol,“ pokračují konciloví otcové, „vést věřící a uznávat jejich služby a charismata tak, aby všichni svým způsobem svorně spolupracovali na společném díle“ (ut cuncti suo modo ad commune opus unanimiter cooperentur, LG 30). Boží lid jim byl svěřen; není jejich majetkem. Uprostřed tohoto lidu Duch svatý velkoryse rozdává své dary a zároveň věřící inspiruje v jejich prorocké, kněžské a královské roli, jinými slovy při výkonu poslání, které Bůh svěřil církvi, aby je naplňovala ve světě (srov. LG 31a; CIC 204 §1).
Skrze křest a ještě více skrze své svěcení jsou pastýři postaveni „pod slovo Boží“ (srov. obřad biskupského svěcení, při němž se na hlavu svěcence vkládá otevřený evangeliář) a ustavičně mu naslouchají, aby společně s ostatními věřícími poznávali, co Duch říká obcím (srov. Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22) a kterou cestou mají společně kráčet podle Pánovy vůle (srov. EG 20). Protože však sami nejsou (celou) církví, nýbrž tvoří jedno tělo společně s věřícími, kteří jim byli svěřeni, musejí pastýři nejprve věřícím naslouchat, aby se poté s nimi radili. Nikoli paternalisticky, nýbrž plni respektu před tím, čím věřící jsou.
Naslouchání je povinností pastýřů nejen z lásky k bližním. Vyplývá z jejich funkce, při jejímž výkonu nesmějí zapomínat, že svůj křest sdílejí se všemi ostatními. Toto naslouchání probíhá sice individuálně v každodenním vztahu mezi pastýřem a věřícími, kteří se na něho obracejí, avšak právě tak ve vztahu pastýře k věřícím jako skupině, tedy kolektivně. Toto kolektivní naslouchání je vlastně způsob nejadekvátnější, protože věřící a pastýři společně tvoří tělo církve, v němž mají všichni – každý jiným způsobem – podíl na darech Ducha, daných všem.
To vyžaduje, aby si všichni vzájemně naslouchali a vyměňovali názory, jak se děje téměř ve všech kulturách při debatách probíhajících na různých úrovních společenského, obchodního, hospodářského nebo politického dění, jež se dotýká jednotlivců jakožto kolektivu. Předmětem takových diskusí jsou často vyjednávání, či dokonce transakce, které skutečně mají v nějaké míře dopad na každého. A to zásadní. Vidíme něco takového v každodenním životě křesťanských společenství?
Z hlediska církevního práva je důležité tuto synodalitu reálně formalizovat. Existuje počáteční stadium vzájemného naslouchání mezi všemi věřícími, včetně pastýřů (či představených), a existuje pokročilé stadium, v němž pastýř (představený) nejen naslouchá, nýbrž se obce nebo věřících sám ptá na jejich názor. Tím ukazuje, že je skutečně vnímá jako údy církevního těla, jimiž každý svým způsobem jsou, a že s nimi počítá. A když se jich na jejich názor zeptal, pak také už nemůže dělat, jako by je byl neslyšel. Je do jisté míry ještě více „povinen“ naslouchat, to znamená je silněji vázán tím, co „chtěl“ slyšet. Kdo se ptá druhého na jeho názor, ten se tím zavazuje. K tomu se ještě vrátíme.
Kromě těchto dvou stadií – naslouchání a dotazování – existuje ale ještě třetí stadium, totiž získání souhlasu. V tomto stadiu je pastýř (představený) skutečně vázán souhlasem všech, uděleným kolektivně (srov. CIC 127 §1) nebo individuálně (srov. CIC 127 §2,1°). Toto – přinejmenším – jsou ona tři stadia pokračující formalizace synodality, při níž „všichni svým způsobem svorně spolupracují na společném díle“ (LG 30).
Toto opus commune se týká hlásání evangelia, toho, co jednou (náhle) přijde a čehož je církev znamením a počátkem. K tomuto účelu se církevní společenství radí. Formálně to probíhá dvěma způsoby: formou porady a formou rozhodování. Obě formy vedou k přijetí závěru. Z hlediska instituce, která používá jednu či druhou z obou možností, mluví církevní právo o instancích poradních a instancích rozhodovacích. Ty se opírají o schválení či souhlas všech svých členů s rovným hlasovacím právem.
V Kodexu kanonického práva z r. 1983 (pro katolíky latinského ritu) se mluví (s výjimkou can. 127, který se týká souhlasu, jejž představený potřebuje k zahájení jednání) o souhlasu kolegia konzultantů (can. 272, 485, 500 §2, 1018 § 1,2°, 1277, 1292 § § 1-4), o povolení pověřené osoby zvláště v záležitostech majetkových (can. 174, 1222 §2, 1227, 1292 §§1-4, 1524 §2) a o souhlasu poradní skupiny představeného nebo vedoucího kláštera (can. 638 §3, 647, 665 §1, 684 §1, 686 §§1 a 3, 688 §2, 690, 703, 726 §2, 743, 744 §1, 745, 1018 §1,2°). V institutech zasvěceného života (can. 573-720) právě tak jako ve společnostech apoštolského života (can. 731-755) a v soukromých či veřejných spolcích věřících (can. 298-329) se v důležitých otázkách života a řízení těchto institucí vyžaduje zásadně souhlas jejich členů (v souladu s místními předpisy a stanovami).
Kromě těchto kánonů se v souvislosti s místními diecézními církvemi (s výjimkou volby do úřadu, srov. can. 164-179) nikde nemluví o tom, že by se k vyjasnění nějaké otázky nebo k přijetí rozhodnutí vyžadoval individuální či kolektivní souhlas. Obecně vzato je právo rozhodujícího hlasu ve skutečnosti výsadou biskupů na úrovni církví či světové církve – na rozdíl, jak již bylo řečeno, od institutů zasvěceného života, společností apoštolského života a spolků věřících.
Jinými slovy: V Kodexu kanonického práva z r. 1983 nutně shledáváme v otázkách spolurozhodování pokřtěných – přinejmenším pokud jde o život diecéze a zvláště farní obce – politováníhodný minimalismus. Ti nehrají v rozhodovacích orgánech absolutně žádnou roli.
Naproti tomu poradní činnost umožňuje věřícím alespoň v podstatě vykonávat svou povinnost, tedy radit svým pastýřům individuálně (srov. CIC can. 275 §2 a 529 §2) nebo se s nimi radit kolektivně, když jde o pochopení otázky, řešení problému či přijetí opatření (srov. CIC can. 288 §2). Důležité ovšem je, jestli je o to jejich pastýři požádají. Pakliže ano, zřídí se k tomu účelu poradní grémia, v nichž všichni věřící spolu s pastýři usilují prostřednictvím dialogu o dosažení společného cíle. Kodex s takovými instancemi počítá a upřesňuje, že věřící v nich mají pouze poradní hlas (votum tantum consultivum): To platí pro diecézní synody (can. 466), diecézní pastorační koncilia (can. 514 §1) nebo pro farnosti (can. 536 §1); také kněží mají v radě kněží pouze poradní hlas (can. 500 §2).
Tato omezující formulace (tantum/pouze) představuje pro řadu věřících problém, vidí v ní snižování své spoluúčasti na společném díle (opus commune) a potvrzení výsadního postavení pastýře uvnitř těla církve, což je v rozporu s tím, že Duch své dary rozděluje a přiděluje všem, každému podle své vůle. Teologicky vzato tato omezující formulace neodpovídá zmiňované schopnosti „ukazovat cesty“ (srov. EG 31), odporuje onomu „smyslu věřících pro víru“ (sensus fidei fidelium), „který se nemůže mýlit“ (srov. LG 12a: in credendo falli nequittato). Církevní právo asi poukáže na to, že je nutno zachovat právo pastýře (biskupa či kněze) předsedat církvi a eucharistii, které vyplývá z jeho svěcení. Toto svěcení jej odlišuje od jiných věřících a zároveň jej činí garantem apostolicity jejich víry ve společenství s celou církví. Pastýři nestojí mimo křesťanské společenství, nýbrž zaujímají specifické postavení uvnitř něho! Tím nevhodnější se tudíž formulace tantum consultivum jeví z hlediska ekleziologického – definuje totiž pozici pastýře vertikálně, jako vyšší, čímž ještě zdůrazňuje podřadnou roli věřících.
Jak lze posílit spolurozhodování věřících? Tak jako společenství neexistuje bez svého pastýře, ani pastýř neexistuje bez svého společenství. Tento dvojitý zápor ukazuje jejich vzájemnou závislost. Nemají se tudíž na procesu rozhodování podílet všichni?
Naštěstí církevní právo onu minimalistickou formulaci „pouze poradní“ (tantum consultivum) samo koriguje. Jestliže se totiž představený musí ptát na mínění nějakého shromáždění (coetus) nebo kolegia (collegium), pak musí o názor žádat všechny jeho členy, má-li být konzultace platná. Tak to předepisuje CIC can. 127 §1. Jinými slovy, představený nemůže v žádném případě postupovat eklekticky nebo selektivně – je povinen shromáždění nebo kolegium jako takové žádat o radu, jinak konzultace neplatí. Je bezcenná, nekonala se. Tím se říká jasně, že vyžádat si názor je víc než pouze naslouchat! To platí i tehdy, jsou-li o vyjádření názoru požádány jednotlivé osoby: Jestliže je představený nevyslechne, jde podle can. 127 §2 o právně neplatný akt. Na druhé straně se v témže odstavci říká: „Ačkoliv představený není povinen přistoupit na jejich názor, i když shodný, nesmí se bez přesvědčivějšího důvodu, k němuž dospěl svým uvážením, odchýlit od jejich názoru, hlavně shodného“ (can. 127 §2,2°; srov. CIC 1917, can. 105). V případě kolektivní konzultace (can. 127 §1) může být tento princip uplatněn na základě principu právní analogie (srov. can. 19).
Tento předpis (CIC can. 127 §2,2°) je pro naše téma rozhodující! Řeknu to takto: Představený se musí řídit jednomyslným názorem jím dotázaných osob, leda že by měl závažný důvod se od něho odchýlit. A i když k tomu z právního hlediska není povinen, zpravidla se k převažujícímu stanovisku připojí. Tímto směrem ukazují dva římské výnosy:
Instrukce o diecézních synodách In Constitutione apostolica z r. 1997 vysvětluje „poradní“ charakter tím, že diecézní biskup má možnost vyjádřený názor přijmout, nebo nepřijmout; a zároveň připomíná, že účastníci synody „nepřicházejí z vnějšku“, protože se na vypracovávání (élaboration) prohlášení a dekretů aktivně podílejí. Sloveso élabor je zde důležité. „Biskup,“ říká se v instrukci, „se může svobodně rozhodnout, zda výsledek hlasování akceptuje. Bude se zajisté snažit obecně sdílenému názoru účastníků vyhovět, leda že by mu v tom bránil závažný důvod, jejž posoudit před Pánem (coram Domino) přísluší pouze jemu samotnému“ (IV, 5b).
Direktorium pro pastýřskou službu biskupů Apostolorum successores z r. 2004 zdůrazňuje organický charakter církevního společenství a spolučinných orgánů. Biskupovi předepisuje v souladu s CIC can. 127 §2,2°, aby se neodchyloval od názorů vyjádřených převážnou většinou hlasů, „leda že by pro to existovaly závažné důvody věroučné, liturgické nebo disciplinární“ (171a).
Věřící jako poradní instance vyjadřují – jsou-li o to požádáni svými pastýři – svůj postoj, aby spolu s nimi vypracovávali rozhodnutí týkající se života, vedení, svědectví a poslání společenství. Společenské vědy nás v tomto směru učí velice užitečnému rozlišování, má-li být respektován jak pneumatologický rozměr spoluodpovědnosti všech pokřtěných (podle jejich konkrétních charismat), tak předsednický úřad pastýře. Jde o to, rozlišovat mezi procesem rozhodování a vynesením rozhodnutí (decision taking x decision making).
Kolektivní rozhodovací proces vyžaduje čas a je ovlivněn řadou subjektivních a objektivních faktorů. Na závěr vynesené rozhodnutí je samozřejmě výsledkem tohoto procesu, jehož smyslem není v prvé řadě dosáhnout většinové shody, nýbrž zjistit míru jednoty mezi účastníky. Ta ostatně zaručí, že rozhodnutí, k němuž se dospělo, bude vycházet z pochopení Boží vůle, o něž usilovali všichni. Vzhledem k tomu, že toto není v Kodexu kanonického práva formulováno, mělo by partikulární právo místní církve stanovit, že k rozhodnutí, jež nakonec vynáší představený, dospívá konkrétní společenství ve svých pastoračních radách společně s ním a že jsou přitom vyslechnuti všichni. Toto zakotvit v partikulárním právu by byl první krok proti individualistickým a autoritářským bludům.
Jakožto jednající právní subjekt se církevní společenství na základě svého synodálního charakteru účastní procesu vedoucího k rozhodnutí, jehož vynesení přísluší pastýři. Pastýř, jenž ručí za apostolicitu živé a vyznávané víry, toto rozhodnutí potvrzuje a zpečeťuje sounáležitost s jinými společenstvími a s celou církví. Apostolicitu společenství tím nevytváří, nýbrž ji stvrzuje a zároveň stvrzuje věrnost evangeliu. Tím uznává legitimnost spolurozhodování věřících, kteří mohou prohlásit: Res nostra agitur (Jde o naši věc). Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková
1 Alphonse Borras (nar. 1951) je belgický kněz působící v diecézi Liège a emeritní profesor církevního práva na katolické univerzitě v Lovani.