Financování církví v Německé spolkové republice

Při cestování Německou spolkovou republikou může mít návštěvník z České republiky dojem, že Německo je bohatá země, a stejně tak i tamní církve, kostely a kláštery jsou bohaté, nebo dokonce „přefinancované“. V tomto krátkém textu vůbec nepůjde o obhajobu nebo odsouzení bohatství nebo chudoby, ale o stručné představení způsobů financování církví v Německu v kontextu tamního pojetí náboženské svobody a vztahu státu a církve. Podívejme se nejprve spíše jen v bodech na historický a statistický kontext náboženství v Německu, a potom trochu konkrétněji na tamní způsoby financování církví a náboženských společností. K lepšímu chápání současného dění v katolické církvi – Synodální cesty v Německu by mohly přispět i tyto základní informace o financování církví v Německu.

Historický a statistický kontext

Křesťanství je součástí dějin této země alespoň v její jižní části od konce starověku. Během celého středověku byla církev prostřednictvím jednotlivých farností, diecézí a klášterů významným činitelem nejenom v oblasti náboženské, ale také politické, sociální a ekonomické. Gregoriánská reforma v jedenáctém století usilovala o osvobození církve od světské moci prostřednictvím oddělení světské a církevní moci. V době Karla IV. arcibiskupové v Trevíru, Kolíně nad Rýnem a Mohuči byli spolu s dalšími čtyřmi (světskými) knížaty kurfiřty, tj. voliteli panovníka Svaté říše římské. Reformace spojená s vystoupením Martina Luthera v roce 1517 výrazně ovlivnila a ovlivňuje náboženskou situaci v Německu až do dneška. Augšpurský říšský a konfesní mír roku 1555 znamenal pro Německo konec náboženských válek a přinesl uznání náboženské svobody pro šlechtu, duchovenstvo a měšťany (nikoli pro poddané) podle zásady cuius regio eius religio. V souvislosti s touto dohodou byla uznána sekularizace církevních majetků, tj. převedení církevních majetků do vlastnictví protestantských knížat, ke kterému došlo násilně během náboženských válek před rokem 1552. Později během devatenáctého století byl majetek katolické církve dále z velké části sekularizován a nezůstalo jí o mnoho víc než místní majetek jednotlivých farností. Během devatenáctého století se rozvolnilo také úzké propojení evangelické církve a světské moci.

Dnes je vztah státu a církví založen na Základním zákoně (ústavní zákon), na dalších spolkových zákonech, na ústavách některých spolkových zemí a jejich zákonech, na dosud platném konkordátu z roku 1933, na dalších konkordátech, které uzavřely jednotlivé spolkové země a na zvláštních veřejnoprávních smlouvách, které spolkové země uzavřely s evangelickými zemskými církvemi. Používání smluvního práva je významnou formou německého konfesního práva. Podle ustanovení Základního zákona má každá katolická diecéze a každá evangelická zemská církev status veřejnoprávní korporace.

Už Výmarská ústava z roku 1919 zakotvila do ústavního zákona dodnes platnou odluku církví a státu. Zároveň však zákony zachovávají princip spolupráce státu a církví např. v oblastech náboženské výuky ve školách, zdravotnických a sociálních služeb, duchovenské služby v armádě, církevní daně, financování teologických fakult na státních univerzitách a další. Vztah státu a církví je založen na principu náboženské svobody, která se týká jednotlivců, a také na základě práva na sebeurčení jednotlivých církví a náboženských společností, které umožňuje církvím organizovat si samostatně své záležitosti. Zároveň však stát vyžaduje jistou konformitu církví a věřících v řadě oblastí, např. v oblasti vzdělávání a povinné školní docházky, v oblasti pracovního práva, v oblasti manželského a rodinného práva.

Současné uspořádání vztahu státu a církví v Německu je tedy založeno na principu odluky státu a církví a zároveň na principu spolupráce v oblastech, ve kterých mají stát a církve společný zájem. Financování církví odpovídá takto zvolenému a dojednanému vztahu státu a církví a vychází z místního práva a také církevního práva.

Dnes žije v Německé spolkové republice přes 82 milionů obyvatel. Z toho je asi 22 milionů katolíků, 21 milionů evangelíků, přes pět milionů muslimů, přes jeden milion ortodoxních křesťanů, přes sto tisíc židů. Dále zde žijí křesťané různých denominací a věřící jiných náboženství a také asi 22 milionů obyvatel bez vyznání, tj. těch, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.

Financování církví

Z krátkého historického úvodu je zřejmé, že po několika vlnách sekularizace církve vlastní poměrně málo majetku, se kterým by podnikaly, a zároveň jsou církve činné nejenom v kostelích, ale také v nejrůznějších společenských oblastech, především ve školství a kultuře, ve zdravotnictví a sociálních službách. Od středověku byla každá církevní právnická osoba, např. farnost, diecéze, klášter, vždy nadána přiměřeným majetkem, zpravidla poli a lesy, a výnos z hospodaření sloužil k financování činností této farnosti, nebo diecéze, či kláštera. Avšak kvůli opakované sekularizaci od začátku moderní doby dřívější způsob financování církví přestal fungovat a státní subvence měly nahradit škody za sekularizovaný majetek. Podobně podle jiných zákonů nebo smluv měly obce výměnou za sekularizovaný církevní majetek povinnost přispívat na výstavbu církevních budov, nebo přispívat na platy církevních činitelů.

Církevní daň (Kirchensteuer) byla zavedena během 19. století za účelem ulehčení státnímu rozpočtu při vyplácení kompenzací za sekularizovaný (původně církevní) majetek. Jedná se o veřejnoprávní poplatek, který autoritativně vymáhá stát od věřících občanů na základě dohody mezi státem a církvemi a zajišťuje tak církvím trvalý příjem. Kirchensteuer tedy není státní subvence, ale jedná se o dávku, kterou dávají věřící církvi, jejímiž jsou členy. Právní úprava vybírání církevní daně vychází především z čl. 140 Základního zákona a čl. 137 odst. 6 Výmarské ústavy. Možnosti vybírat církevní daň využívají velké i menší církve i židovské obce. Konkrétně je církevní daň daňovou přirážkou, která navyšuje o 8-9% daň z příjmu nebo daň ze mzdy. V případě členů židovských obcí se Kirchensteuer váže na majetkovou daň, kterou platí jednotliví členové židovské obce. Výnos církevní daně pokrývá asi 80 % církevních výdajů. Církevní daň vybírají pro církve státní daňové úřady a církve za to platí státu 2-4 % z vybraných církevních daní. Církve smí, ale nemusí vynucovat daň od svých členů (státními) zákonnými prostředky. Kdo neplatí daň z příjmu nebo daň ze mzdy, protože nemají příjem nebo mzdu, neplatí ani církevní daň. V této souvislosti se odhaduje, že asi polovina katolíků církevní daň neplatí. Kdo by z členů církve chtěl být zproštěn povinnosti platit církevní daň, musel by vystoupit z církve u státního úřadu. Evangelické církve to zpravidla chápou jako ukončení členství v konkrétní církvi. Katolická církev to bere jako závažné provinění proti závazkům v církvi, ale nezpochybňuje členství jako takové, tzn. vystoupením z církve před státním úřadem se nikterak neruší křest.

Abychom si udělali představu, kolik odevzdá jako církevní daň věřící s průměrným platem, můžeme si prohlédnout následující tabulku, která je převzata z www.Steuer-Forum-Kirche.de

 

Výše průměrné církevní daně odvozené z hrubého příjmu, resp. z daně z příjmů:

 

Hrubý měsíční příjem

Církevní daň

 

Svobodný

Daňová třída I

Ženatý

Daňová třída III

Ženatý s jedním dítětem

Daňová třída III/1

Ženatý se dvěma dětmi

Daňová třída III/2

2.000 €

18,84 €

2,36 €

--

--

3.000 €

41,31 €

19,85 €

7,79 €

--

3.500 €

53,91 €

29,59 €

16,43 €

5,14 €

4.000 €

67,42 €

39,78 €

26,02 €

13,10 €

 

Konkrétně tedy např. věřící ženatý zaměstnanec se dvěma dětmi (Steuerklasse III/2) s hrubým měsíčním výdělkem 3.500 € zaplatil v roce 2014 měsíčně 328,83 € jako daň z příjmů ze závislé činnosti a k tomu 5,14 € jako církevní daň.

Jednotlivé řády a kongregace nedostávají žádné prostředky z výnosu církevní daně a výdaje na svůj život a činnost v podstatě platí ze své práce a z darů.

Některé činnosti, na kterých má stát a církve společný zájem, jsou financovány z veřejných zdrojů. Např. církevní nemocnice a církevní sociální zařízení jsou financovány z veřejného systému financování podobně jako jiná zařízení tohoto typu. Výrazem neutrality státu v této oblasti je skutečnost, že církevní zařízení nemají ani výhodnější, ani nevýhodnější postavení, co se týká financování, než mají srovnatelná nekonfesijní zdravotní a sociální zařízení. Financování výuky náboženství je součástí rozpočtu jednotlivých škol. Rovněž katolické a evangelické teologické fakulty na státních univerzitách jsou financovány jako jiné fakulty na těchto univerzitách. Duchovenská služba v armádě je financována z příslušného resortního rozpočtu.

Církví podobně jako různých obecně prospěšných organizací se rovněž týkají mnohá daňová zvýhodnění. Církve a náboženské společnosti jsou v Německu osvobozeny od korporátní, majetkové, pozemkové a dědické daně. Dary a sbírky na činnost církví nejsou zdaněné, a navíc si je dárci mohou odečíst ze svého zdaňovaného základu.

Už z tohoto krátkého přehledu o situaci církví v Německé spolkové republice je zřejmé, že život a činnosti jednotlivých farností, diecézí a klášterů jsou závislé na angažované spolupráci jejich věřících členů i dalších lidí a také na spolehlivém a transparentním financování.

Další informace:

  • Gerhard Robbers, „Stát a církev v Německé spolkové republice“ in Stát a církev. Praha: Academia, 2001, s. 63-79.

  • Jens Petersen, Kirchensteuer kompakt, Gabler Verlag, 2020.

  • Deutsche Bishofskonferenz, Kirche und Geld in https:/www.dbk.de/themen/kirche-und-geld

  • Informationsplattform zur Kirchensteuer in www.Steuer-Forum-Kirche.de