RLC: Jr 17, 5-10; 1 K 15, 12-20; L 6, 17-26
Jak dostát odpovědně roli proroka, pastýře a kněze (2004)
Prorok nás varuje, abychom nespoléhali na člověka. Ne že by člověk neuměl nebo nechtěl mít rád tak, že ho to třeba stojí i život. To proto, že pro budoucnost člověka je důležitější umět dospěle, tedy moudře spoléhat na Hospodina.
Lze spoléhat infantilně – a pak takového člověka Hospodin jakoby zklame. Pak se takový dětina časem stane na Hospodinu vůbec nezávislým, anebo mu hořce vyčítá. Jenže prorok říká, že spoléhat na Hospodina znamená mít kořeny na správném místě – u zdrojů životodárných.
Hospodin bere člověka vážně ne méně než moudrý otec: ten chce, aby jeho děti vrůstaly do samostatnosti a autonomie vyzbrojeni potřebnými zkušenostmi a potřebnými stabilizačními vztahy. Podle křesťanské tradice je tou stabilizující kytičkou vztahů dospělé umění vzájemné spolupráce víry, lásky a naděje.
Naše vykročení vstříc Duchu se stále ještě děje, nejsme nikdo v cíli – cílem je až boží náruč.
Dokud jsme na cestě, jen Duch v nás dokáže rovnat, co je zkřiveno, hřát, co vychladlo. Jen on je Pánem plodnosti našich úsilí.
Pokud by někdo z vás chtěl rozumět úryvku Pavlova listu jen jako teologické disputaci o tom, zda Ježíš byl nebo nebyl vzkříšen, zda vstal či nevstal svojí mocí, připraví se tak o boží slovo do vlastního osudu setkávání člověka s Duchem.
Pavel hovoří o vzkříšení Krista, nejen o vzkříšení Ježíše z Nazareta. Tím nevstalo k nové existenci snad jen Ježíšovo lidské já, vstalo i jeho poslání Krista tak, aby už nad ním ani nemoc, ani smrt nikdy nepanovala. Smíme důvěřovat nejen proměně našeho ubohého já na konci věků. Nový život získává také kristovské poslání kněze, pastýře a proroka. Ježíšovo i naše.
Nejde jen o záchranu ex post, sanaci se zpětnou platností. Nauč se spoléhat na toho divného Hospodina s jeho divnou matematikou úspěchu a prohry. Pak máš šanci, tvrdí Jeremjáš, obstát i ve nebezpečné době let ohavně vyschlých.
Jako mnozí s krásným srdcem před námi - i my můžeme při některé z krizí ztratit hlavu dík našeptávání Odpůrce, jako kdybychom právě my byli ten případ definitivního, nevratného zotročení či nevolnictví, o kterém mluví prorok: „Zůstal sám jako jalovec k půdě připoutaný, ovšem půda je najednou už přespříliš slaná…“ Na všechny Krista následující totiž musí přicházet podobné pochybnosti, není učedník nad mistra.
Takové Getsemany i Golgotu je třeba přežít, byť s pláčem a křikem jako křižovaný Ježíš. Ti z pokřtěných, kdo jsou Ježíši podobni ve svých existenciálních krizích, ti jsou mu naštěstí podobni i osudem vzkříšení, uzdravení ran, osvobození srdce v božím království.
Proto je významné dbát, aby naším vzorem dospělosti našeho křtu byl Kristus Ježíš. Proto se křesťanova dospělost deklaruje především odvahou existovat tu pro druhé, i když taková strategie zákonitě zdevastuje každé úsilí o dokonalost. Na kosmetiku našeho já pochopitelně nezbude čas. Ale dnešní Lukáš nám klade na srdce:
Ano, jste dnes chudí a plačící, ale já vám pravím, že jste středem boží přízně. Rozuměj: Chudoba ani slzy nekončí, ale přestaly být rozhodujícím znamením údělu. Jste totiž blahoslavení, Bohem vyvýšení. Vaše kořeny už mají ten nevysychající potok na dosah, a proto nepochybujte o plodnosti svých zdánlivě ožebračených dní.
Tady ať koření i vaše naděje, že úkoly pastýře, kněze i proroka můžete navzdory všem realitám svého vlastního já přece jen plnit k slávě boží a k radosti druhých kolem tebe. Vzkříšení není jen krásná tečka za časným. Je to proces, který už začal, smíme-li tak parafrázovat známou pasáž Janova evangelia o soudu. Jde pak o uzdravování toho časného, co si svou povahou zaslouží věčnost, ale zatím se nám daří realizace ne dost dobře. Aspoň ne tak, jak bychom sobě i věci přáli.
Ten historický Ježíš, pomazaný týmž Duchem podobně jako ty dnes, umíral na kříž přibitý podobně jako kdysi měděný had zachraňující Izraele reptající v poušti. Ale Duchem byl s konečnou platností potvrzen jako skvělý a jako Pán.
Týž Duch zvládne naplnit znovu a znovu i naše pomazání. Pokud mu věnujeme aspoň těch několik svých chlebů a pár rybek, nasytí tím všechny, ke kterým nás posílá.