Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami. (Druhý vatikánský koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 1. odstavec)
Chápu toto tvrzení jako výzvu. V tomto smyslu je pak celý text vlastně hledáním odpovědi.
Text je zamyšlením nad církví ve světě dneška a zítřka. Vycházím z několika zásadních zdrojů, které reflektuji z pohledu situace světa a církve dnes. Právě tak se ale snažím integrovat zkušenosti a hledání dnešních křesťanů, které mám kolem sebe, a také výzvy současného světa, které vnímám jako znamení doby. V závěrečné části chci formulovat jedinou hlavní myšlenku. Abych se k ní dostal, potřebuji nejprve vyslovit dvě pomocná tvrzení. A k nim potřebuji nejprve vysvětlit několik pojmů (více či méně známých a zřejmých) a uvést je do souvislosti s učením církve. V tomto smyslu prosím pohlížejte na celý text a jeho strukturu. Je to podobně jako při matematické konstrukci: K podstatě se dostaneme až na konci. Myšlenkový oblouk textu. Heslovitě bych celý obsah vyjádřil takto: Církev jako svátost – Dynamické pojetí svátostí – Kde se děje církev.
Mezi hlavní zdroje patří především dva dokumenty o církvi Druhého vatikánského koncilu, a to Věroučná konstituce o církvi „Lumen gentium“ (nadále LG) a Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ (nadále GS). Zabývám se otázkami chápání a působení církve a svátostí, takže nutně vycházím z teologie svátostí a ekleziologie (nauky o církvi), jak o ní koncil hovoří – proto se také v textu nutně pracuje s některými teologickými pojmy.
Odkazuji se také na pokoncilní Katechismus katolické církve (KKC). Chápání církve, které před více než padesáti lety předložil koncil, je ovšem dnes konfrontováno s velkou proměnou světa a s mnoha výzvami dnešní doby. S podněty k proměně církve i jejího působení ve společnosti systematicky přichází papež František a další osobnosti církve. Zásadní analýzu situace církve v dnešním světě přináší kniha Tomáše Halíka „Odpoledne křesťanství“. Formuluje, uceleně shrnuje a inspiruje zkušenost mnoha dalších přemýšlivých lidí naší církve. Stala se pro mě jakýmsi prismatem, kterým na zvolené téma pohlížím. Nakonec bych chtěl ještě zmínit knihu Pavla Hoška „Evangelium podle Jaroslava Foglara“, jejíž reflexi vděčím za některé úvahy v závěrečné části.
O svátostech hovoří Katechismus katolické církve (KKC) takto: „Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život. V Církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství.“ (odstavce 1131 a 1113 KKC) A dále toto téma rozvádí: „Opírajíce se o učení svatých Písem, apoštolských Tradic a o jednomyslné smýšlení Otců vyznáváme, že všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus. Ježíšova slova i skutky během jeho skrytého života i jeho veřejné činnosti byly již spásné. Předjímaly moc jeho velikonočního tajemství. Hlásaly a připravovaly na to, co míní darovat své Církvi, až vše dokoná. Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své Církve, protože to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství. Svátosti jsou ‚Boží veledíla‘ Nové a věčné smlouvy, síly, které vycházejí z Kristova Těla, stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho Těle, jímž je Církev.“ (odstavce 1114-1116 KKC).
Chápání církve jako základní svátosti se objevuje v koncilní věroučné konstituci Lumen gentium. O svátostech v církvi hovoří v odstavci 11 „Uplatňování všeobecného kněžství ve svátostech“. Navíc ale upozorňuje na to, že i církev splňuje znaky svátosti a lze na ni pohlížet jako na „základní svátost“. Už v prvním odstavci uvádí, že „církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.
V odstavci 48 pak hovoří o církvi jako o všeobecné svátosti spásy: „Kristus vyzdvižený od země, všechny k sobě přitáhl; když vstal z mrtvých, seslal svého oživujícího Ducha na učedníky a jeho prostřednictvím ustanovil své tělo, církev, jako všeobecnou svátost spásy.“ Chápání církve jako základní svátosti je pevnou součástí pokoncilní teologie. Výstižně to shrnuje slovníkové heslo „Svátost“ na Wikipedii v odstavci Církev jako svátost: „Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus v katolickém pohledu sám coby tajemství spásy svátostí (teologové jej označují jako prasvátost, něm. Ursakrament). Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch svatý. Kristus sám je hlavou svého těla, to jest církve, která tak sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením (tj. Krista). V tomto smyslu je analogicky svátostí též církev, což se odborně označuje jako základní svátost, něm. Grundsakrament. Protože je církev prostředkem, jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je církev podle Druhého vatikánského koncilu ‚všeobecnou svátostí spásy‘.“
Druhý vatikánský koncil ovšem s velkou vážností hovoří o působení církve ve světě. Věnuje jí celou Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě. Ocitujme z ní alespoň několik myšlenek:
- „Koncil neváhá hovořit nejen k synům církve a k těm, kdo vzývají Kristovo jméno, ale ke všem lidem. Všem chce vyložit, jak chápe přítomnost a působení církve v dnešním světě. Má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije; svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkami a vítězstvími; svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.“ (GS 2)
- Ve světle Krista, který je obraz neviditelného Boha a zrozený dříve než kdokoli z tvorů, chce tento koncil mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby. (GS 10)
- Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru. Víra totiž osvěcuje všecko novým světlem a zjevuje Boží úmysl týkající se celkového povolání člověka, a proto vede mysl k řešením plně lidským. (GS 11)
- Tak je církev zároveň viditelné shromáždění i duchovní společenství, jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu. (GS 40)
- Křesťané pamatují na Pánova slova: „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35), a proto nemohou mít vroucnější přání, než aby sloužili lidem dnešního světa stále velkodušněji a účinněji. Věrně se proto drží evangelia a využívají jeho síly, a tak se ujímají spolu se všemi, kdo milují a hledají spravedlnost, ohromného díla, které mají zde na zemi uskutečnit a z něhož budou skládat účty tomu, jenž bude posledního dne všechny soudit. Ne všichni, kdo říkají „Pane, Pane“, vejdou do království nebeského, ale ti, kdo plní Otcovu vůli (Srov. Mt 7,21) a zdatně přikládají ruku k dílu. Otec chce, abychom ve všech lidech viděli a účinně slovem i skutkem milovali bratra Krista, vydávali tak svědectví Pravdě a zprostředkovali tajemství lásky nebeského Otce druhým. Tím povzbudíme lidi na celé zemi k živé naději, která je darem Ducha svatého, aby nakonec byli přijati do míru a nejvyšší blaženosti, do vlasti, která se skví slávou Páně. (GS 93).
Všemi uvedenými výroky a celou konstitucí prostupují dvě hlavní myšlenky: Pevné přesvědčení, že církev je prostorem působení Zmrtvýchvstalého Krista a Božího Ducha, a důraz na její poslání být kvasem a duší lidské společnosti, kterou má v Kristu přetvořit. První závěr, ke kterému jsme došli, tedy zní: Církev je svátostí pro tento svět.
Nyní bych se chtěl vrátit k sedmi svátostem a zamyslet se nad jejich působením. Rozvržení Katechismu katolické církve vychází z velké tradice katechismů, které usoustavňují katechezi kolem následujících čtyř pilířů: křestní vyznání víry (tzv. symbolum), svátosti víry, život podle víry (přikázání) a modlitba věřícího („Otčenáš“). (KKC 13) Svátostmi se zabývá celá druhá část „Slavení křesťanského tajemství“. V prvním oddílu „Svátostná ekonomie“ (už jsme z něj citovali) hovoří o svátostech obecně a v druhém oddílu „Sedm svátostí církve“ se detailně věnuje jedné po druhé. Jde o obsáhlé, propracované učení církve, vycházející z Božího slova i tradice církve a podložené autoritou církve. Zájemce o hlubší poznání odkazuji na celý druhý oddíl KKC, tj. odstavce 1076 – 1666.
Pokud jde o koncilové dokumenty, objevíme téma svátostí ve větší či menší míře v každém z nich. Zásadním způsobem o nich hovoří především Lumen gentium v odstavci 11 „Uplatňování všeobecného kněžství ve svátostech“.
Rád bych nyní zdůraznil jeden aspekt svátostí, o kterém hovoří učení církve zřetelně na mnoha místech, a to dynamiku svátostí. Svátosti jsou znamením působení Božího Ducha a podílem na Kristově životě. Jak o tom hovoří například odstavec 11 LG, svátosti představují mnohem víc než jednorázový akt nebo slavnostní okamžik a už vůbec nejsou předmětem či magickým úkonem. Připomeňme znovu tvrzení, že „svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život“. Tato věta nás upozorňuje na to, že jsme svědky Božího působení a aktivity církve. Působí tu Boží Duch, zve nás do Kristova života, přijímá nás za dcery a syny Boží, zve do společenství církve, povzbuzuje a uschopňuje nás k životu ve svobodě a odpovědnosti Božích dětí. Poznamenejme, že i ze strany církve jde o aktivní činnost, kterou se církev podílí na svém úkolu, zprostředkovává svátosti věřícím a slaví je společně s nimi. Při svátostech prostě Ducha svatého při práci a jeho působení často velmi silně pociťujeme. Máme zkušenost z okamžiků přijetí vlastních svátostí a právě tak i z účasti na slavení svátosti druhých. Vzpomeňme si, jak na nás působí účast na křtu dospělého člověka nebo dítěte, na biřmování, na slavení svátosti manželství nebo kněžství – zejména pokud jsou tyto svátosti udělovány někomu, kdo je nám blízký – co pro nás znamená eucharistie a svátost smíření a jakou posilou pro naše blízké je pomazání nemocných. Jak jsme si právě ukázali, nejde jen o náš pocit, ale o autentický prožitek Boží blízkosti, o kterém hovoří učení církve.
Působení svátostí se neomezuje na okamžik udělení svátosti. Svátosti proměňují náš život a působí v nás dlouhodobě. Týká se to všech svátostí, a jakmile se nad tím trochu zamyslíme, je to zcela zřejmé. U některých nám to církev výslovně připomíná. Mám na mysli především svátost křtu, biřmování, manželství a kněžství. Víme, že během čtyřicetidenní doby přípravy na Velikonoce (označované v českém prostředí nepřesně jako „postní doba“) se máme připravit na obnovu křestního vyznání, které pak slavnostně obnovujeme při velikonoční vigilii. Nejde samozřejmě jen o obnovu vyznání, ale o to, abychom se znovu otevřeli působení Boží milosti, které se nám skrze svátost křtu dostalo a dostává stále. Podobně při obnově manželského slibu na svátek Svaté rodiny nejde jen o obnovu slibu, ale o to, abychom byli stále otevřeni působení Božího Ducha v našem manželství. A tak je tomu i u svátosti biřmování a kněžství. Jak víme, kněží obnovují své kněžské sliby ve čtvrtek Svatého týdne při mši zvané Missa Chrismatis, svatodušní svátky jsou zase příležitostí k obnově svátosti biřmování. Ve všech těchto případech jsou formulace o obnovení vyznání nebo slibu nepřesné a nedostatečné – jde přece o to, abychom obnovili a prohloubili možnost působení Božího Ducha v nás.
Uveďme alespoň jeden příklad pro působení křtu. Jak víme, církev křtí nejraději o Velikonocích. Příprava katechumenů vrcholí v týdnech před Velikonocemi. Proto má pro třetí, čtvrtou a pátou neděli postní připraven formulář liturgického roku A, který je speciálně připraven pro katechumeny, a tam, kde se liturgie účastní katechumeni, je doporučeno jej použít i v jiných letech. Pro třetí neděli církev předkládá úryvek z Janova evangelia o setkání Ježíše se samařskou ženou (Jan 4, 5-42). Klíčovou myšlenkou je věta, kterou říká Ježíš samařské ženě: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ A takto církev chápe křest. Má se stát pramenem, z kterého člověk může čerpat celý život.
Jen pro úplnost doplním, že stejně je tomu samozřejmě i se slavením eucharistie a svátosti smíření. Jejich působení v našem životě okamžikem, kdy se za námi zavřou dveře kostela, nekončí, ale spíše začíná. Věřím tomu, že podobně je tomu pro nemocného nebo starého člověka se svátostí pomazání nemocných.
Došli jsme tedy k tomu, že svátosti jsou prostorem působení Božího ducha v nás. Představují živý a dlouhodobý dynamický proces. Jde o děj, v němž je Bůh činný v našem životě. Řečeno formulací, která je jazykově dost kostrbatá, ale obsahově velice přesná: Svátosti se dějí. A také působí, že se něco děje s námi. A toto je druhá hlavní myšlenka, kterou dále použiji.
Připomeňme tedy znovu dvě hlavní myšlenky, k nimž jsme došli. Církev je svátost pro tento svět. Svátosti se dějí a působí, že se něco děje s námi. Složíme-li tyto dvě myšlenky dohromady, velice rychle se už dostáváme k hlavní myšlence našich úvah.
Církev se děje. Církev jako základní svátost se má dít v tomto světě a má působit, že se bude něco dít s ním. Církev je prostorem, jímž v tomto světě působí Bůh. Podobně, jako jsou svátosti darem pro člověka, je církev darem pro svět. Podobně, jako ve svátostech Duch svatý na člověka působí a proměňuje jej, tak skrze církev působí Boží duch na svět. Církev je svátost, nabízená Bohem tomuto světu. Děje se všude tam, kde se naplňují slova úvodního odstavce pastorální konstituce Gaudium et spes, uvedená jako motto v záhlaví tohoto textu.
Zkusme na závěr ještě tuto hlavní myšlenku dovést ještě o krok dál. „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh“, zpíváme při liturgii Zeleného čtvrtku. Jistě máme každý mnoho zkušeností s tím, že „Duch vane, kam chce“ a že se s působením Božího ducha často můžeme setkat mimo tradiční prostředí církve. Logicky proto tuto myšlenku můžeme rozšířit i na samotnou církev. Tedy církev ve světle těchto úvah: církev jako dynamickou svátost pro tento svět. Troufám si tvrdit, že kde se v tomto světě setkáváme s Božím působením, tam se děje církev. A to i na místech, kde bychom to nečekali, a díky lidem, kteří třeba ani nejsou věřící. Musí to tak být, protože Bůh je láska, a každý, kdo udělal cokoliv pro jednoho z nejmenších, udělal něco pro Krista. Protože Kristus je Cesta, Pravda a Život a každý, kdo hledá dobré cesty pro druhé a pro svět, kdo usiluje o pravdu a žije v ní, kdo pomáhá životu, se stává darem pro druhé a prostorem, ve kterém může Bůh působit v tomto světě. Bůh je větší než naše srdce (to je titul knihy J. B. Brantschena), překračuje naše představy, pravidla a hranice. Také hranice církve. Všude tam, kde působí Bůh, tam se děje církev.
Poté, co jsem vás provedl úvahami o chápání církve jako svátosti pro tento svět a jejím dynamickém působení ve světě, bych vás rád přivedl k otázce, na kterou si už musí každý hledat odpověď sám. Kde se tedy v mém okolí děje církev? Mám s tím osobní zkušenost? A kde se neděje? A proč?
Stále více se dívám na svět a církev očima v duchu této úvahy. Přivádí mě to k radosti i smutku, ale především k širšímu pohledu, určité velkorysosti a vyrovnanosti. Radosti z toho, že nacházím mnoho míst, kde se děje církev i mimo kostelní zdi a modlitební společenství. Smutku z toho, že mi někdy připadá, že se neděje tam, kde by se měla dít především. Za sebe totiž nevěřím, že se církev může dít tam, kde chybí vnitřní pravdivost, upřímnost a skutečný zájem o druhé. Kde neplatí, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby je i naší radostí a nadějí, naším smutkem a úzkostí“. Kde chybí odpovědnost za „lidstvo a jeho dějiny“, s nimiž jsme „opravdu těsně spjati“ (citace podle GS 1).
Zato čím dál víc zjišťuji, že se děje církev tam, kde bych to ani nečekal. Každý z nás zná tu zkušenost, že mu někde „hořelo srdce“ jako emauzským učedníkům. Nejspíše proto, že šlo o setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, často nepoznaným. Tohle poznání rozšiřuje naše srdce, zbavuje nás strachu, obav a malomyslnosti. A v neposlední řadě také zve k dobrodružství účasti na tom, kde se děje církev.