1 K 1, 18-31; Mt 5, 1-12
(Rotunda sv. Máří Magdalény Praha 30. 1. 2005)
Dnešnímu úryvku evangelia Matoušova říkají kazatelé všelijak. Třeba „ústava božího království pro lid Krista Ježíše“. Pokud bych to poselství četl očima zvyklýma na vládní programy, nestačil bych se divit, jakými sliby tohle boží slovo láká voliče: Blaze těm, kdo pláčí, blaze těm, kdo nedisponují žádným kapitálem, kdo se marně dovolávají pro sebe nebo pro své blízké spravedlnosti…Je možné, že by někdo stál o takové království?
Otázky vzniknou jen tomu, kdo úryvek zbaví věcných souvislostí před i po samotných blahoslavenstvích. Kdybychom přidali k textu jediné souvětí bezprostředně předcházející, dostali bychom pro naše Blahoslavenství docela jinou perspektivu. A přidáme-li k Matoušova textu po samotném výčtu blahoslavenství ještě původní vyústění, je z toho všeho opravdu skvělá zpráva pro nás obyčejné, společensky nevýznamné až handicapované.
Před výčtem blahoslavenství čteme: Ježíš procházel Galileou, „Přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je.“
Díky takové úvodní zprávě tu pochopitelně vyvstane hádanka, kterou si jistě položil už autor Matoušova evangelia: Ježíš v Galileji šmahem uzdravoval každou obtíž – ale přesto v téže Galileji zůstávají lidé handicapovaní chudobou, lidé ostatními ukřičení, tvrdými lokty do kouta zahnaní. Ty jmenované považují mnozí za společenský odpad stejně jako ony nemocné výše. Proč tedy tyhle bolavé osudy Ježíš nenapravuje?!
Ježíš má totiž pro ně jiné řešení, připomíná Matoušův text, jenže ty další dva verše – třináctý a čtrnáctý - se budou číst až příště. A tam dostanou pochopitelně i trochu jiný význam. Proto aspoň naznačím, co by jinak provedly s naším dnešním evangeliem, kdybychom četli Matouše bez těch parcelací.
Ježíš prohlašuje ty životní smůlou provázené blahoslavenými ne méně než sůl země a světlo světu.
Nediktuje mu to fanatismus, ale ten, kdo se bude muset sám vyrovnat s údělem kříže, ten vidí dál. Vidí existenciální souvislosti našich osudů, které my obvykle přehlížíme: Ježíš blahoslaví, protože ti, kdo jsou takovými obtížemi postiženi, jsou zároveň povolanými stát se solí země a světlem světa. Na něco takového nedosáhne leckdo z těch ať už ve státní nebo v církevní službě společensky úspěšných.
Jak vysvětluje pohádka Sůl nad zlato už malým dětem, běžná sůl je všední záležitostí jen hodně povrchním lidem. Podobně i světlo, které hospodyně po západu slunce zažehla pro všechny v domě, je čímsi samozřejmým až do chvíle, kdy z nějakých důvodů chybí a všichni pak klopýtají jeden přes druhého.
Ježíš dnes tvrdí, že úděl být chudým, do kouta zatlačeným (tichým) je zároveň požehnaným povoláním být solí a světlem. A tak nejen ti uzdravovaní v Galileji, i ti dnes blahoslavení zakusili Ježíšovu uzdravující péči.
Ježíš totiž uzdravuje utrápenou lidskou duši v zásadě dvojím způsobem. Někdy tím, že odstraní řekněme slepotu jednotlivce. Jindy tím, že daruje té slepotě smysl. Takovou bídu lze pak unést. A ta unesená se pak může stát i někomu dalšímu solí i světlem. Jen si vzpomeňte, jakým povzbuzením jsou třeba knihy těch, kdo píší počítačem, protože ruce se jim nevyvinuly třeba díky Conterganu.
Přiznám se, že dar smysluplnosti života, smysluplnosti lidských utrpení mi připadá jako větší zázrak než uzdravení slepého. Nepatřím mezi ty, kdo velebí nemoc a obtížné situace. Obdivuji jako Bohem milované ty, kdo navzdory obtížím mají ze života radost a ještě dokážou dělat radost druhým.
A tak dnešní radostná zvěst je o tom, že Ježíš učinil z postižených ty nepostradatelné svědky, ba proroky v dějinách spásy všech ostatních. Bůh totiž svým slovem tvoří. Koho prohlásí požehnaným, požehnaným se stane.
Nejsme naivní, blahoslavenstvím se handicap nepromění ve zlatý náhrdelník. Chápu, že někdo se v duchu nad takovým zázrakem uchychtne, podobně jako se učení Řekové a zbožní Židé ušklíbali Pavlově kázání o slávě kříže. Viděli ovšem správně, kříž je šibenicí a vysvědčením o totálním existenčním propadu na zemi i na nebi. Viděli správně, ale neviděli to nejdůležitější. Pro mne i pro vás je hanba kříže jednou provždy uzdravena, a proto pak působí i jako lék.
Ježíš díky kříži garantuje smysl i tomu, čemu říkáme „kříž každodenní“ a čemu pohané žijící v nás i kolem nás říkají existenční propad.
Ježíš má totiž s křížem autentickou zkušenost, kdežto ti chytří Řekové a zbožní Židé mají jen své logické soudy.
Tam na konci našich osobních dějin před celkem božího lidu ztratí mnoho událostí svůj smysl a mnoho dalších událostí svůj vzácný smysl nalezne ne podle nějakých ideologií, ale podle toho, čemu smysl uhájí pro nás ten, komu říkáme Vykupitel, případně Zastánce, Paraklét.
A tak už snad ani nepřekvapí, co jsme na podobné téma dnes slyšeli tvrdit Pavla Korintským. Pavel to také nehází do davů jako to rádi dělají fanatičtí demagogové, Pavel prostě píše, co zažil na vlastní kůži, a osvědčilo se mu to:
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je přímo mocí Boží.
Ano, jsme životem často ubíjeni, ale hle - žijeme. Náš Vykupitel žije, dodnes trvá na blahoslavenství některých nezáviděníhodných situací, kterými býváme až přesyceni. A proto naše naděje v Duchu také žije, i když nepatříme ke kdovíjakým borcům za dokonalost.