Kniha mapuje život Stanislava Krátkého (1922 – 2010), nadaného, vzdělaného, nápaditého a originálního křesťana, veřejně i neveřejně působícího kněze ve složitých podmínkách, posléze biskupa skryté církve. Autor čerpá z pestrého souboru pramenů, např. archivů církevních i státních, materiálů, které o Stanislavu Krátkém vedla StB či rozhovorů s řadou pamětníků. Problematice skryté církve se Miroslav Nedorostek věnoval v rámci své disertační práce1. Její součástí je i rozsáhlý rozhovor se Stanislavem Krátkým a dalšími aktéry skryté církve2.
Stanislav Krátký se narodil v dělnickém prostředí, rodiče nebyli praktikujícími křesťany. Dostalo se mu dobrého vzdělání, za války mohl studovat, i když vysoké školy byly uzavřeny, na soukromém teologickém institutu. Odtud byl ovšem totálně nasazen. Po celý život se snažil „být pro druhé“ a to nejen v péči duchovní, ale i materiální.3
Kniha je převážně strukturována podle míst, kde Stanislav Krátký jako kněz veřejně působil. Jsou to:
Žarošice (1946-1948); Brno-Rečkovice (1948-1951); Brno-Husovice (1951-1956); Žerotice (1956-1958); vězněn (1958-1960); bez státního souhlasu (1960-1968); Mutěnice (1968); Kunštát (1968-1978); Hrádek u Znojma (1978-1999); Mikulov (1999-2010)
Na každém z míst, kde působil se hned pustil do velmi pestré činnosti. Příkladně naplňoval požadavek evangelia: „Proto se každý učitel Zákona, který se stal učedníkem království Nebes, podobá člověku hospodáři, který ze svého pokladu vynáší nové i staré.“ (Mt 13,51) Věnoval se jak klasickým aktivitám (poutě), tak novým formám pastorace (netradiční práce s mládeží). Ke komunistickému totalitními režimu se snažil být loajální. O svých veřejných akcích informoval církevní tajemníky a jednal s nimi. Na druhou stranu na kazatelně vystupoval velmi otevřeně v kritice režimu4 a řadu svých aktivit tajil. V podmínkách totality vydržel působit dlouhých 10 let, než byl v r. 1958 zatčen. Díky amnestii se v r. 1960 dostal na svobodu, pracoval jako jeřábník a kněžské službě se věnoval neveřejně. Je logické, že jej přizval ke spolupráci Felix Maria Davídek, který v šedesátých letech začal budovat podzemní univerzitu a alternativní církevní strukturu. Posléze F.M. Davídek konsekroval S. Krátkého na biskupa.5 Miroslav Nedorostek uvádí datum konsekrace krátce po srpnové okupaci 1968. Zároveň zmiňuje, že Ludmila Javorová6 klade datum téměř o rok dříve, brzy po Davídkově vlastní konsekraci.
Jiná nejasnost, kterou Miroslav Nedorostek zmiňuje, souvisí s tzv. Kobeřickým synodem svolaným F.M. Davídkem na Vánoce 1970. Na synodu bylo rozhodnuto o ordinaci žen k presbyterské službě. Stanislav Krátký se synodu nezúčastnil, neboť tvrdil, že nebyl pozván. Ludmila Javorová naproti tomu říká, že pozván byl. Stanislav Krátký měl k této problematice vypracovat expertní stanovisko. To také vypracoval, ale neodeslal. F.M. Davídek nechal dokument v noci přivézt z Kunštátu do Kobeřic. Stanovisko ordinaci žen nedoporučilo.7 Cesty F.M. Davídka a S. Krátkého se vzdálily, i když nerozešly zcela, jak M. Nedorostek uvádí.
Je zajímavé, že po 25 letech to byl právě Stanislav Krátký, který svou neformální autoritou dokázal znovu přimět ke spolupráci strany skryté církve, které se na Kobeřickém sněmu rozešly. Poté byl zvolen jedním z mluvčích biskupů.8
Kniha obsahuje k téměř každé kapitola kontextuální poznámky, které vytváří paralelně jakousi „knihu ve knize“ - zasvěceně a úsporně napsané obecné dějiny církve. Životní příběh Stanislava Krátkého je tak snadněji uchopitelný.
Myslím, že se kniha Miroslavu Nedorostkovi a CDK povedla. Těžko jí něco vytknout. Snad bych do jisté míry polemizoval s tím, že Stanislav Krátký nejednal nerozvážně (str. 58). Jistě byl v popisované situaci i řadě dalších rozvážný, ale v jiných nikoli. Lidem spíše důvěřoval. Možná to souviselo již s věkem, ale např. mne poslal v věci předpokládající důvěru protistrany jednat s Ladislavem Simandlem9, u kterého čekal zastání. Nebo pozval na uzavřené setkání služebníků skryté církve Petra Helíska, podvodníka vydávajícího se za kněze, vícekrát soudně trestaného, rovněž bývalého spolupracovníka StB. Důvěra se kterou k lidem přistupoval, mu na druhé straně otevírala srdce širokého spektra dobrých lidí.
1 Nedorostek M. „Moravská“ skrytá církev, Fakulta humanitních studií UK, Praha 2016, 523 str. vč. příloh; http://scriptum.cz/soubory//scriptum/%5Bnode%5D/nedorostek_moravska-skryta-cirkev.pdf
2 Jsou to: Milan Beran, František „Tišek“ Fráňa, Jan Franc, Martin Holík, Josef Hořák, Radomil Kaláb, Jan Kofroň, Jiří Krpálek, Eduard Krumpolc, Jiří Maria Kvapil, Vojtěch Mičan, Václav Netuka, Ivan Synek, Josef Šik, Ivan Vitula
3Např. počátkem devadesátých let, během svého působení v Hrádku u Znojma poslal do Emauzského domu v Rychnově n. Kněžnou provozovaného pro lidi bez domova biskupem skryté církve Fridolínem Zahradníkem, nákladní automobil plný meruněk a jiný plný okurek. Viděl jsem mnoho desítek plných velkých sklenic, které klienti připravili jak pro vlastní spotřebu, tak pro další Emauzské domy.
4„… ten velebníček si trúfá“ (str. 30)
5Biskupové skryté církve nebyli šedivé figury, ale osobnosti s vlastní vizí. Těžko je můžeme porovnávat s většinou diecézních biskupů, které dnes známe a jejichž hlavní předností není nápaditost, ale loajalita k vatikánským úředníkům.
6generální vikářka F.M. Davídka
7Problém není v tom, že by žena nebyla takové služby schopna, problém je v přijetí těmi, kterým má sloužit, i těmi, kterým je v církvi svěřena péče o jednotu.
8Domnívám se, že pokud by byl tak o 20 let mladší, tak by se mu podařilo dojednat koncenzus i s diecézními biskupy-
9až do r. 2004 generální sekretář ČBK, do r. 1989 placený agent StB, veřejným tajemstvím byl jeho promiskuitní život