(2017)
MR: Jr 20, 10-13; Ž17; J 10, 31-42
Říká se, že v den konsekrace stál nově instalovaný pražský arcibiskup Beran se svým bratrem u okna paláce zadumaně, a bratr na něho dorážel: „Josefe, ty se z dnešní události za jásotu mnoha věřících neraduješ?!“ Odpověď´arcibiskupa se ukázala prorockou: „Přece víš, že ty zástupy, které vítaly Krista ratolestmi a zpěvem Hosana, uměly za pár dní neméně nahlas křičet: Ukřižuj“.
Bezpráví je v našem světě běžnější než svoboda a právo, náš svět je úzkostí a hořkostí přeplněn. Ale cítím za dnešními truchlivými texty přece jen cosi či kohosi milosrdného, svatodušního Zastánce naší ubohosti. Jeremjáš volá z hlubin své existenciální krize; hořkost mu otrávila smysl dále žít. Žalmista – snad David sám – kdysi bohatýr, už jen úpí, zápasí o dech. A dokonce i Janův Ježíš prchá od dorážejícího zástupu zbožných věřících, kteří si potřebují konfrontaci s prorokem Nazareta vybít svou ctnostně zatlačovanou agresivitu a nacházejí pro to zbožné zdůvodnění.
V evangeliu minulé neděle – neděle smrtelné – se tajemné téma smrti a nespravedlností radikálně otevřelo. Právě včas, slavnosti spojené s Kristovým vzkříšením už jsou za dveřmi. Máme-li hlouběji porozumět slávě božího milosrdenství, je nezbytné hlouběji prožít na vlastních příbězích to, čemu list Filipským říká Ježíšovo „kenozis“. Je extrémně významné porozumět souvislosti mezi utrpením, smrtí a vzkříšením. K nejhorším hrotům lidského utrpení i smrti patří podezření, že utrpení světa je beznadějně nesmyslné. Proto je tak důležité, aby zmučené lidské srdce nepřeslechlo svědectví člověka k smrti umučeného a vzkříšeného; říká svým vyděšeným blízkým: Nebojte se!
Chystáme se prožít další velikonoce. Jsou šancí každoročně znovu zazářit vlastní křestní roucho kdysi bílé, ale všedností života zašedlé. Jak víme, bílé roucho se pere v krvi Beránkově, nikoli laciněji. Znovu se můžeme upamatovat, že všichni jsme už byli povoláni a vyvoleni ke službě prorocké, kněžské i pastýřské podobně jako ti bibličtí velikáni z dnešních perikop. A k jejich osudům patří, jak jsme slyšeli, i ty propasti. Naše křestní vyvolení ke službě proroka, kněze a pastýře je tak jako tak reálné, ať na ně myslíme, anebo se věnujeme jiným starostem. Ovšem pozor, člověk nese svůj svatodušní oheň v hliněné nádobě, podobně jako kdysi Gedeon. Kdo se včas naučil důvěřovat, doufat a nakonec i milovat svůj úděl, uvidí slávu Boží, slibuje kontext dnešního úryvku evangelia.