Letnice

autor: 

(2017)

Nu 11, 24-30; Ž 104, 24-34.35b; Sk 2,1-21; J 20, 19-23

Duch boží je tajemstvím. Když tajemství začne jednat, bývá kolem toho hodně nedorozumění. Dotknout se smyslu působení tajemna je možné způsobem, který nám naznačí přímo či nepřímo Duch sám. Ale i tenhle poukaz má formu znamení. Třeba znamení ohnivého keře, ohnivých jazyků, holubice, prorockého vnuknutí, daru pokoje – šálom. Jde o epifanii, nikoli o teofanii. Duch boží není holubicí ani ohněm. A je pochopitelné, že se člověk ve výkladu znamení umí někdy pořádně mýlí. Rozhodující cejch správnosti pak poskytne s pořádným odstupem jen „ovoce“. Tak cejchovali staří proroky pravé a falešné.

Jde o záblesky komunikace mezi božským a lidským, jen záblesky. Podobně je v hlubinách osobnosti tajemstvím každému JÁ i jeho milované TY. Když láska ženy a muže v určitém čase zralosti vtahu dovolí, aby se ti dva „poznali“, míní tím Bible šanci zainteresovaného JÁ dosáhnout mimořádně až do hlubin milovaného TY. Také zde jde jen o záblesk. Ale i ten záblesk dokáže léčit úzkost, starosti, obavy, rozpaky, pokusy o vzpouru. Ovšem pozor: Jsou to okamžiky pravdy, ale nikoli navždy platné.

Doteky Božího Ducha jsou právě jen znameními, abychom zajeli na hlubinu toho okamžiku vzájemné komunikace. Taková znamení nejsou plodem euforie vybuzené biochemií nebo drogou. Faktická účinnost komunikace tu závisí zcela zásadně na tom, jakou důvěru dokážeme do takové události investovat. Ne každý reaguje na takový boží apel celou svojí bytostí podobně jako Šavel před Damaškem. Lid vlekoucí se pouští mezi Egyptem a Zemí zaslíbenou zase už poměřuje smysl svého života dostatkem okurek a masa, cibule a pórku. Také mnozí z nás při biřmování přežijí znamení boží slávy bez potřeby změnit smýšlení. Podobně jako valná většina lidu katolického nedlouho po posledním koncilu.

Přiznávám, dnešní úryvky z Písma nám všem v přípravném týmu působily rozpaky. Ale ani rozpory biblických pramenů v posledku nevadí, nejsou vzácností v oblastech, kde se děje epifanie (nikoli teofanie). Křesťanská víra se ve svých kořenech opírá právě o důvěru znamením a právě jen lidským svědectvím. To neuškodí jen těm, kdo takové dotyky boží a lidské reality přijímají v pokoře, tedy s vědomím síly i slabostí takových zdrojů.

Dnes tedy slavíme, že Bohu se záměr skvostně podařil vyhlášený kdysi v poušti z hořícího keře. Tenkrát ten dotek božského a lidského docela proměnil Mojžíšův pohled na svět. A všechny generace poté žijí z ovoce té obdivuhodné kompatibility stvořeného a božského, která rozhodla náš dynamický svět i s jeho přemety prostě mateřsky obejmout, nejen otcovsky trpělivě snášet. A co víc, našla vhodnou pedagogiku, která naučila člověka takovým procesům důvěřovat. Mladý uprchlík Mojžíš důvěřovat dokázal a vrátil se do Egypta, vyvedl otroky a uměl doufat, že se stanou lidem toho Jahve, kterého zaslechl.

Plameny znamenající energie božího Ducha podle Písma nedisponuje ani Mojžíš, ani apoštol Petr, i tentokrát si vane Duch „kam chce“. Ovšem odpovědnost za efektivnost každého jednotlivého plamene děje svěřil Bůh naší lidské svobodě a ochotě důvěřovat ve smysluplnost charismat šlechtících někoho jiného.

Dnešní liturgie o boží slávě není replikou záchrany božího lidu kdysi. Lid shromážděný kolem Mojžíše v poušti i lid shromážděný v Jeruzalémě kolem Petra se třásl strachem, co bude zítra. Duch do jejich panik i ochromujících obav nejen vnesl pokoj, ale zároveň i hojil jejich bolavá srdce. V situacích existenciálně vypjatých se i dnes ukazuje mocnou záchranou přítomnost duchovních energií, umožňujících čelit strachu i teroru. Šálom občas potřebuje naléhavě i každý z nás. Tehdy i dnes zůstává k tomu jakoby katalysátorem odvaha sdílet své obavy ve svém společenství a modlit se pospolu. Kultivující charisma přijdou. Budeme-li schopni jim důvěřovat, stane se naše bída jevištěm slávy Boží.