Specifika symbolismu v křesťanství

Fenomén symbolu, kterým se budu ve svém článku zabývat, je problémem dosti složitým. Symbol je termín používaný v mnoha oblastech lidského poznání a vždy ve více či méně specifickém smyslu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl napsat tento článekjako komparaci vnímání tohoto pojmu v oblastech religionistiky, sociologie náboženství a antropologie a jako protiváhu pojetí v liturgice, tedy pojetí specificky křesťanské.

Pro pohled kulturní antropologie využiji práce Clifforda Geertze, který se otázkou symbolů zabývá ve své práci Interpretace kultur. V Geertzově pojetí má symbol zvlášť velkou důležitost, což plyne z celkového autorova pojetí kultury jako „systému veřejných symbolů“.

Geertz vidí několik důležitých funkcí symbolu. Symbol jako základního jednotícího prvku mezi lidským životem a metafyzikou, náboženský symbol vytváří mezi nimi základní soulad, symbol jako gen – způsob předávání kulturních vzorců, symboly nejen čelí chaosu a nevysvětlitelnému ve světě (vždyť jakékoliv setkání tváří tvář se zlem nebo utrpením vzbuzuje otázky po smyslu[1]), ale předávají i etické normy…

To, co se mně osobně zdá autorovým největším přínosem je odlišení dvou základních významů symbolu. Za prvé je to symbol jako model reality, tedy jako nástroj pro interpretaci našich zkušeností, který nám umožňuje je smysluplně vysvětlit a dává tak realitě význam. Druhým významem symbolu je jeho formování reality, je modelem pro realitu. Především tento druhý význam odděluje symbol od jiných prostředků lidské komunikace. Symbol je tedy v tomto pojetí také určitým promítnutím lidských představ o kosmickém řádu na úroveň lidské zkušenosti.

Symbolické jednání se nazývá rituál – nábožensky posvěcené chování. V něm splývá svět prožitků a náboženských představ a stávají se jedním a toto prožití rituálu pak zpětně proměňuje smysl pro realitu. Rituál se tak stává jakýmsi vstoupením do podstaty reality. [2] I zde opět tedy nacházíme zpětnou vazbu, rituál je znázorněním transcendentní reality, ale stává se pro ni i autoritativním prvkem, což jen poukazuje na snadnou zaměnitelnost či spíše neodlučitelnost obou hlavních významů symbolův praxi. Rituál nejen transcendentno znázorňuje, ale i mění, stejně jako mění účastníky rituálu.

Zde se dostávám k hlavnímu tématu svého článku, a to je vnímání magického v rituálech a symbolech. Toto magické působení je totiž patrné nejen z prací kulturních antropologů, ale také v sociologii náboženství a religionistice. Než se dostanu k problematice magického v liturgice, zmíním ještě krátce symboliku z pohledu dalších dvou zmíněných vědních disciplin.

K ritualismu Max Weber poznamenává, že se jedná o náboženské jednání, představující symboly božských sil. Rituál je druh magického jednání snažící se ochránit se či vymoci si něco na nadsmyslových mocností. V symbolickém jednání dochází k určité stereotypizaci, která je pak následně udržována, ze strachu, že jakékoliv porušení rituálu při bohoslužbě by mohlo vyvolat hněv boha či jiných nadsmyslových mocností. V symbolickém jednání se tedy prosazuje mytologické myšlení tolik vytlačované v moderních civilizacích. Dokonce i v zracionalizovaných náboženstvích jako je křesťanství se snadněji prosazují dogmatické novinky než inovace v oblasti symbolů[3].

Podobně vnímá symboly i religionistika. Symbol, který nám zprostředkovává náboženskou zkušenost, odhaluje svět, jež není nadále nejasný, ale nadosobní, významný a posvátný. Tento svět je dílem bohů a účast člověka na něm přináší do jeho života řád. Symbol je v náboženském systému předmět, který představuje kosmickou úplnost a vede k prožití univerzálna (viz. zmiňovaný význam slova symbol „část celku“). Symbol má moc angažovat veškerý lidský potenciál a otvírá lidské vědomí univerzalitě. Na oplátku za tuto angažovanost pak symbol vysvobozuje člověka z jeho pouze částečné individuální situace.

Nyní si chci položit otázku, která plyne z výše uvedených tezí. Platí pojetí těchto vědních disciplin také pro křesťanství? Je křesťanská liturgie snahou manipulovat s Bohem a naklonit si ho?

Tyto otázky připomínají především trvající podezření ze strany protestantismu ke katolické sakramentální teologii. V protestantismu trvá tradiční podezření, že svátosti jsou už svým jménem[4]důkazem zpohanštění křesťanské církve. Katolická nauka působení svátostí ex opere operato je brána jako další důkaz magického působení svátostí. Podle některých kritiků[5] je magičnost všude tam, kde není ostrá hranice mezi působením církve a činy Božími, neboť takováto spolupůsobnost v oblasti spásy by Bohu upírala svrchovanost v Jeho milosti.

Co k tomu říká liturgika? Než si na tuto otázku odpovíme vraťme se k samotnému významu slova symbol. Řecké slovo SYMBOLON je odvozeno od slovesa SYMBALLEIN, jehož původní význam byl „házet dohromady“, odvozeně se pak toto sloveso užívalo i ve významu spojovat, dávat dohromady. Samotné slovo SYMBOLON pak v antické době označovalo část celku, znak, znamení, smlouvu či kloub. [6]

Z tohoto činu je odvozován i hlavní význam symbolu pro liturgiku. Symbol je částí poukazující na celek, a proto je člověku tak blízký. Sám člověk je totiž otevřené bytí, které někam směřuje, k určitému naplnění, stavu plného lidství. Skrze symboly tak člověk nachází cestu k Bohu, k části své existence, od které byl událostí pádu oddělen.

Symbol má tedy smysl jen a pouze tehdy, váže-li obě poloviny vzájemný vztah a je-li pouze tento vztah jedinou motivací k rituálnímu jednání. Pokud symbolické jednání nevyjadřuje především vztah obou částí, pak již nespojuje (symballein), ale rozděluje. Toto nám pak zodpovídá otázky po magickém v křesťanské liturgii. Veškeré konání v ní je odpovědí na Boží činy a vyjádřením našeho vztahu k Bohu, který již své spásné dílo učinil a my mu můžeme jen vzdávat chválu. Jakékoliv jiné pojetí křesťanské bohoslužby neodpovídá dnešnímu pojetí křesťanské liturgiky a je nepravověrné. Pro magičnost a jakoukoli manipulaci tedy není v křesťanské liturgii místo.

 

Literatura:

 

Eliade Mircea, Mýty, sny a mystéria, Praha 1998

Eliade Mircea, Posvátné a profánní, Praha 1994

Geertz Clifford, Interpretace kultur, Praha 2000

Chauvet Louis-Marie, Symbol and Sacrament, A Sacramental Reinterpretationof Christian Existence, Collegville,Minnesota, 1995

Kitagawa M. J. , Long H. Ch. (editors), Myths and Symbols, Studies in Honor of Mircea Eliade, Chicago 1969

Kunetka František, Liturgika - Úvod do liturgie svátostí, Kostelní Vydří 2001

Stachová J. (editor), Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování, UV ČSAV, Praha 1992

Weber Max, Sociologie náboženství, Praha 1998

 

 

 


 

[1]Náboženské symboly nečiní svět smysluplnějším tak, že by popíraly nevysvětlitelné, ale tím, že ujišťují o existenci spravedlnosti.

[2]Geertz zmiňuje svá pozorování rituálu u kmene Mali, kde při rituálním souboji Rangy a Baronga účastníci upadají do transu a dochází k plné identifikaci se znázorněným božstvem. Navíc i u účastníků kontrolujících své chování by například mohlo lehce dojít k reakci vedoucí až k ubití představitele zlého božstva.

[3]Můžeme zmínit zavilý odpor, který vzbudila liturgická reforma v pravoslaví za patriarchy Nikona v polovině 17. stol.

[4]Mysterion – jména antických pohanských kultů.

[5]Např. E. Zelený v Teologická revue1986-7, článek Nedokončená reformace a reakce na něj.

[6]Podrobněji viz. sborník Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování, UV ČSAV, Praha 1992, str. 94-101, příspěvek M. Mráze – Význam slova symbolon v jazyce řecké klasické filozofie.