Friedrich Heiler

Friedrich Heiler se narodil 30. ledna 1892 v katolické rodině v Mnichově, kde získal základní a střední vzdělání. Toužil se stát se katolickým knězem a zároveň pociťoval náboženskou krizi, která souvisela jak s jeho studiem biblické kritiky a historie dogmat, tak s bojem proti tzv. modernismu v katolické církvi, především s nově zavedenou antimodernistickou přísahou (1910).

V roce 1911 zahájil studia na filozofické fakultě mnichovské univerzity, kde se nejprve věnoval orientálním jazykům, poté filozofii a psychologii. Ve třetím ročníku se zapsal na katolické teologické fakultě, aby se věnoval své oblíbené teologii, ale až na pár výjimek byla pro něj většina přednášek utrpením. Proto se soukromě věnoval studiu protestantské teologie, při kterém narazil Kompendium náboženských dějin holandského teologa a zakladatele religionistiky Cornelise Petra Tieleho (1830–1902) v přepracovaném vydání od švédského luterského teologa a od roku 1914 arcibiskupa Nathana Söderbloma (1866–1931), které ho velmi zaujalo a otevřelo mu cestu k dalším jeho spisům. Nakonec se rozhodl věnovat srovnávacímu studiu náboženství (religionistice). Na základě disertační práce na téma „Modlitba“ získal v roce 1917 doktorát. V roce 1918 se habilitoval a stal se soukromým docentem dějin a filozofie náboženství na mnichovské univerzitě (1919).

Korespondenční kontakt s arcibiskupem Söderblomem vedl v létě 1919 k pozvání na sérii přednášek ve Švédsku, kde nakonec zůstal půl roku a rozhodl se formálně přestoupit do evangelické církve ve Švédsku, aniž by se vnitřně zcela rozešel s katolictvím. Jak sám uvedl, cítil se být evangelickým křesťanem, ale jeho život zůstával spojen s mysticko-svátostným bohoslužebným životem katolické církve, které se jinak odcizil. Pozoruhodná směs katolické a evangelické zbožnosti byla vzorem, který chtěl následovat a doufal, že bude někdy a někde realizován. Hledání syntézy mezi evangelickým duchem a cennými náboženskými formami katolické církve, které se zrodilo pod vlivem jeho religionistických studií, charakterizuje jeho příspěvek k ekumenickému hnutí označovaný jako „evangelické katolictví“.

V roce 1920 se Heiler stal mimořádným profesorem na teologické fakultě univerzity v Marburgu, na které byl v roce 1922 jmenován řádným profesorem a obsadil novou katedru srovnávacích dějin náboženství a filozofie náboženství. V dubnu 1921 se oženil s Anne Marií Ostermann (1888–1979). Z politických důvodů (odmítnutí uplatňovat árijské paragrafy v církvi) mu bylo v roce 1934 sděleno přeložení na filozofickou fakultu univerzity v Greifswaldu, ale nakonec k tomu nedošlo a v roce 1935 mohl pokračovat v pedagogické činnosti na univerzitě v Marburgu, ovšem nikoli na teologické, ale na filozofické fakultě. Teprve v roce 1947 se opět vrátil na katedru na teologické fakultě, kde působil až do svého odchodu do důchodu (1960).

Ideu evangelického katolictví šířil pro- střednictvím časopisu Hochkirche (později Heilige Kirche) a spolku „Hochkirchliche Vereinigung“, který vedl v letech 1930–1962. Založen byl v roce 1918 s cílem obnovy evangelické církve inspirovaným anglikánským proudem tzv. high church. V roce 1929 založil Heiler bratrstvo sv. Jana (Hochkirchliche St.-Johannes-Bruderschaft) v roce 1931 evangelické františkánské terciáře. Roku 1927 byl ordinován švýcarským reformovaným farářem Gustavem Adolfem Glinzem. V rámci úsilí spolku o získání biskupa v apoštolské posloupnosti se po neúspěchu dohody se švédskými luterány a anglikánskou církvi podařilo na základě domluvy s nezávislou galikán-skou církví zrealizovat biskupské svěcení Glinze a Heilera (biskupské jméno Ireneus), ke kterému došlo v srpnu 1930 ve Švýcarsku.

Zemřel po dlouhé nemoci 28. dubna 1967 v rodném Mnichově, pohřben je na mnichovském Ostfriedhof. Epitaf na jeho náhrobku zní: „Výzkumník náboženství a jejich tajemství / Učitel a kněz Církve Kristovy / Zvěstovatel jednoty křesťanství a lidstva / Ut omnes unum“.