Základní církevní skupiny

Ve dnech 20.-24.3.2025 navštívil Prahu římsko-katolický kněz Vileci Basílio Vidal z diecéze Crato v Brazílii. Doprovázela jej a překládala slovenská řeholnice Alžběta Matúšová, která v Brazílii 15 let sloužila a momentálně postgraduálně studuje teologii u Jezuitů v Paříži. Byli hosty 59. víkendového semináře¹ pořádaného Institutem ekumenických studií, Jabokem a Ekumenickým institutem ETF s tématem „Církev v Brazílii v perspektivě teologie osvobození“. V neděli pak navštívili obec Společná cesta.²

Vileci Vidal, kromě toho, že působí ve vesnické farnosti, je národním koordinátorem Comunidades Eclesiais de Base (CEB, Základních církevních skupin, angl. Basic ecclesial communities). Zlatým věkem těchto komunit v Latinské Americe byla doba po 2. vat. koncilu. Vznikly jich desetitisíce a všichni vč. biskupů se domnívali, že církev bude nadále strukturovaná tímto způsobem a dosavadní farnosti budou ztrácet význam. Skupiny byly vytvářeny spontánně, odspodu. Věnovaly se všem oblastem, které církvi přísluší: diakonii, zvěstování, liturgii. Ženy v nich měly rovnocenné postavení, soustředili se na okraj společnosti. Inspiraci našly v teologii osvobození - chudí byli rovnocenní s ostatními. Výrazným podporovatelem byl předseda brazilské biskupské konference arcibiskup z Recife Hélder Câmara (1909-1999).

Tvrdou ránu slibně se rozvíjející brazilské církvi zasadil papež Jan Pavel II. a jeho kurie. Překvapilo mě, jak výrazně negativně jej Vileci Vidal hodnotil. Jan Pavel II. především hluboce neporozuměl teologii osvobození. Považoval ji za marxistickou, což se na prvý pohled může zdát, protože používala stejné termíny jako marxismus, ale termíny měly úplně jiný obsah. Představitelé teologie osvobození, jako Gustavo Gutiérrez (1928 – 2024) nebo Leonardo Boff (nar. 1938) byli umlčováni. Probíhala „romanizace“ brazilské církve. Na místa biskupů byli dosazováni Římu loajální lidé podporující vládnoucí juntu. „Nová evangelizace“ Jana Pavla II. byla pro základní církevní skupiny destruktivní. Podporována byla eklesiálně mělká hnutí jako fokolaríni či charismatici.

Z řad základních církevních skupin vzešla i řada mučedníků, zejména v dobách vojenské junty.

Současná situace je pro základní církevní skupiny příznivější. 85% biskupů je sice stále nepodporuje, ale každý z 18 regionů země má svého koordinátora a biskupa určeného pro podporu skupin. Skupiny lze rozčlenit do tří kategorií. Pokud farář základní skupiny podporuje, pak jsou součástí farnosti. Pokud ne, pak tvoří jednu z tolerovaných aktivit farnosti. Nejperspektivnější se mi jeví skupiny autonomní, na farnostech nezávislé. Lidé si mohou takovou skupinu vytvořit a přitom mají podporu příslušné oblasti. Pokud např. potřebují slavit biřmování, biřmovance sami připraví a pozvou biskupa, který je určen pro podporu skupin. Biřmování se uskuteční v profánních prostorách skupiny. Probíhá formace lidí zodpovědných za jednotlivé skupiny. Často jsou koordinátory skupin kněží, kteří z kněžské služby odešli kvůli celibátu či kvůli neudržitelným mocenským praktikám.

Nové skupiny jsou ekumenické, jejich součástí jsou i křesťané jiných církví. Skupiny mají oporu v dokumentech biskupské konference, takže není možné proti nim mocensky zasahovat. Výhodou je, že současný papež aktivity zdola podporuje.

S Vileci Vidalem jsme diskutovali, zda obnova církve bude v budoucnu drhnout spíše díky představitelům církve, či díky lidem zdola. Většina biskupů je pro věc obnovy církve nepoužitelná, myslí si, že půjde udržet staré pořádky. Spoléhá na nové kněze. Skutečně seminaristé a mladí kněží jsou většinou velmi konzervativní. Považují se za nepostradatelné, oblékají se do zdobených rouch. Přesto jich nebude dostatek, aby církev mohla pokračovat tímto klerikálním způsobem. Větší problém může být v tom, že nebude dost křesťanů, kteří budou chtít svou víru sdílet s ostatními a komunity vytvářet. Funguje tzv. oboustranný klerikalismus, proti kterému se papež František vymezuje. Kněží si myslí, že to bez nich nejde a lidé se jimi nechají ovládat, protože je to pro ně pohodlnější. V tom je brazilská situace podobná situaci u nás až na to, že autonomní existence základní skupiny u nás vyžaduje daleko větší odvahu a zatím by byla zřejmě bez podpory jediného biskupa.

Na některé otázky mi Vileci Vidal přímo neodpověděl. Když jsem zmínil, že jsem četl o jihoamerickém biskupovi, který ordinuje ke kněžské službě osvědčené ženaté muže, tak mě odkázal na závěrečný dokument synody o Amazonii (konané v Římě 6.-27.10.2019). Biskupové (nikdo jiný neměl hlasovací právo) většinově požadovali presbyterskou službu ženatých mužů a diakonát žen.

Když jsem se ptal kolik základních církevních skupin v Brazílii je, tak mi odpověděl, že asi 7000. Druhý den se opravil, že jich je asi milion. To jsem zpochybnil, Brazílie má asi 230 miliónu obyvatel. Podle literatury jich bylo před 20 lety asi 80000. Tyto disproporce si vysvětluji tím, že to nikdo neví a že se za základní skupinu považují velmi rozdílná uskupení.

Diskutovali jsme i širší souvislosti náboženského života v Brazílii. Velkou roli hraje lidová zbožnost. Jihoameričané (vč. Vileci Vidala) musí spatřit Pražské jezulátko… S klasickými protestantskými církvemi je dobrá spolupráce. Horší je to evangelikálními megasbory, které jsou importované z USA. Příslušníci těchto sborů volili prezidenta Bolsonara, který je přezdíván jako brazilský Trump. Sbory jsou inspirovány hebrejskou biblí, vystačí si téměř bez Ježíše. Pozitivní je, že dávají zakusit i těm nejchudším lidskou důstojnost.

V Brazílii působí i Brazilská apoštolská katolická církev, která má asi půl milionu členů. Vznikla v r. 1945 a podobá se starokatolickým církvím. Vztahy k ní má římskokatolická biskupská konference velmi napjaté. Pokud někdo přestupuje k římské církvi, je vyžadováno překřtívání...

Celkově jsem si ale odnesl z návštěvy Vileci Vidala velmi dobré dojmy. Církev v Brazílii má nakročeno dobrým směrem a je nám v mnohém vzorem.