Písemná verze přednášky pronesené v pobočce ČKA v Rožmitále pod Třemšínem 23. 4. 2010
Přiznávám, že k úvahám na téma „cítí někdo odpovědnost za budoucnost církve?“ mne nenutí ani tak série Jobových zvěstí o skandálech duchovních, kterými nás zásobují média. Větší starost mi dělá, že nemocní nejsou jen jednotlivci, ale i naše instituce. Otázka nezní: Je nám hříšná církev ještě nutná? Otázka zní: Jakou strategii si musí křesťané osvojit, aby jim křesťanské poselství nezahynulo v rukách? A protože jsem po celý život římským katolíkem, musím se ptát: Co musí udělat římští katolíci, aby jejich církev přežila do dalších generací lépe než jako skanzen, kde veřejnost může za nějaké to vstupné vidět tradiční kroje a pradávné zvyky náboženských reprezentantů?
Znáte jistě aspoň jméno Maxe Kašparů, člověka obětavého, mimořádně vzdělaného, a proto také uvážlivě kritického. Pracuje jako psychiatr v ordinaci a slouží také jako premonstrátský jáhen a průvodce duchovními cvičeními. Je autorem řady čtivých knih. Začátkem března t. r. v souvislosti se jmenováním nového pražského arcibiskupa se tento jistě odpovědný člověk vyjádřil na stránkách internetového magazínu ChristNet1 k situaci římskokatolické církve. Stojí to za přečtení celé, zde ocituji z toho jen něco: Max Kašparů píše:
„Nový arcibiskup zdědil v Čechách církev, která upadá do bezvýznamnosti. Část českého národa naši církev pasivně trpí, další část ji toleruje, zbytek ji očividně nemá rád. Řeči o tom, že těch ateistů u nás není zase tak moc, a proto jim říkejme raději „plaše zbožní“, jsou jen chlácholivým sebeklamem.
Nový arcibiskup zdědil především staré ovce. Pokud kdosi přirovnal katolickou církev v Čechách k mlýnu, který sice ještě klape, ale už nemele, měl pravdu. Neméně blízké může být i tradiční přirovnání k ovčinci, ve kterém jsou sice ještě nějaké ovce, ale vlny už mnoho nevydávají.
Nový arcibiskup zdědil náboženskou praxi, která je v postupném a znatelném úpadku. Kostely se vyprazdňují, pokud ještě tu a tam někdo živý vstoupí, jde většinou o ovečku třetího věku. Přirozeným úbytkem se časem ztratí i ona. Kněžím potom zůstane více starostí s nevyužitými ovčíny než s péčí o ty, kteří by do nich měli přicházet. Na teologických fakultách by se měl pomalu rušit obor pastorální teologie a nahradit ho oborem stavební údržba.
Nový arcibiskup zdědil také ovečky, které, pokud neodcházejí skrze přirozený úbytek dveřmi, přeskakují ven dobrovolně přes ohradu. Ty přemýšlivější a duchovně náročnější utíkají proto, že nenacházejí v ovčíně kvalitní potravu. Nabízí se jim jen staromódní, nudné, stále se opakující klišé a především časově neadekvátní a k praktickému životu nepoužitelné prefabrikované granule. Pokud se vrací některá ze zatoulaných, nachází často prázdný žlab.
Nový arcibiskup zdědil také kněžstvo. Prořídlá skupina jeho pomocníků v terénu je zčásti přestárlá, zčásti ještě nezkušená, zčásti nemocná, unavená a zčásti problémová. Pokud někteří svůj úřad ještě neopustili ve smyslu kanonického práva zcela, na cestě ke kněžské identitě vnitřně tápou. To ve větším měřítku platí také o laicích, kteří se s vlastním křesťanstvím nedovedou identifikovat.“
Tolik úryvek z analýzy Maxe Kašparů. Hodně podobně v celku i detailech vyznívá i několikastránkový dopis zaslaný papeži Benediktovi v polovině roku 2007 jezuitou Henri Bouladem. Dopis, hodnotící stav univerzální světové církve římských katolíků,2 zaslal významný teolog a autor knih publikovaných dnes už v 15 jazycích ve čtyřech kontinentech. Býval představeným řady jezuitských kolegií v severní Africe a Blízkém východu a důvěrně i úředně se proto znal celá léta s každým s tamních hierarchů a také s řadou hierarchů Evropy. Rozhodně má Henri Boulad potřebný globální nadhled.
Diagnóza obou autorů je zlověstná, v žádném kriticky uvedeném rysu nejde o pouhou kosmetickou vadu naší církve. Uvedené syndromy nejen ochromují akceschopnost církve v postkomunistickém Česku. Současný stav problematizuje samu životaschopnost křesťanských církví, a to globálně.
Většina církevních představených i podřízených se chová tváří v tvář bídě své vlastní církevní rodiny podobně jako pštros: Hlavu strkají do ideologického písku a odpovědnost za přežití církve přehazují na Krista. Sám jsem v novinách četl vyjádření jistého našeho biskupa: „Kristus přece slíbil církvi, že ji brány pekelné nepřemohou.“3 Kontext citovaného úryvku nabízí něco jiného, než dotyčný chtěl číst. Horší je naivita představy, že církev může onemocnět jen náporem z pekel. Pokud už delší dobu z našich církví uniká život, jsou na těch ranách podepsáni lidé. Církev je nutně právě taková, jací jsou její členové. Nejen duchovenstvo, ale my všichni pokřtění.
Církev je tělem Kristovým, je organismem, čteme v Novém Zákoně.4 To není jen krásný obraz, ale je to také docela reálný závazek pro nás pokřtěné, kteří tu církev právě teď tvoříme. O všech organismech platí, že živými jsou potud, pokud v nich přiměřeně potřebě fungují čtyři základní schopnosti:
Živý organismus musí být schopen přijímat z okolí to, co potřebuje přeměnit na živiny nutné pro výstavbu a provoz vlastního těla. Znamená to zvládnout umění kriticky rozlišovat vstupy na užitečné a vstupy tělu ubližující.
Živý organismus se musí dokázat vypořádat se vším, co se v jeho těle projevuje jako jed vitality. A musí umět také zbavovat se všeho, co působí toxicky. Znamená to dobře nastavit obranné procedury, které zvládnou nápor bakterií i virózy; např. chrání před drogami a nezdravým životním stylem. V reálném světě přežívá jen takový organismus, který dokáže regulovat podmínky svého soužití s proměnlivým okolím. Musí dokázat přizpůsobovat se existenčním podmínkám. Organismus při poruchách adaptability buď strádá alergií, anebo naopak ztrácí svoji identitu.
Živý organismus odpovídá za přežití svého druhu. To mu ukládá dosáhnout plodnosti, mimo jiné autenticky prožít krize uzrávání a umět vybavit potomstvo uměním přizpůsobivosti.
Životaschopnost organismu církve nezachrání jakkoli duchaplné ideologie, ale poslušnost řádu stvoření živých organismů.
Poslední koncil deklaruje, že úloha vytrvale překonávat vnitrocírkevní krize leží na všech pokřtěných, nejen na hierarchii. Vyžaduje to součinnost všech věřících, všech údů, vysvětluje apoštol Korintským.
Nejprve dvě teze a jeden závěr z nich; o tezích lze diskutovat, ale jestli budete mít k diskuzi chuť, pak až na konci našeho povídání. Teď naznačím kostru problému:
Smyslem církve je hájit a sílit křehkou víru člověka. Umění věřit, resp. důvěřovat je často už jedinou šancí, jak čelit nesmyslnosti osudů člověka. Koncil vidí takovou pomoc v podpoře poskytované komuniálně, v podpoře společenstvím jako společenství skutečně působícím.
Odpovědnost křesťanských rodičů nutně zahrnuje i povinnost najít takové formy svědectví o víře rodičů, které obstojí i ve změněném světě jejich vlastních dětí a vnoučat.
Celá staletí k tomu pomáhala rodičům církev, měnící se v proměnlivých dějinách, ale dnešní církev v makroměřítku už nedisponuje potřebnou důvěryhodností. Účinné svědectví víry se tedy musí dít v malých útvarech, kde jednotlivým osobnostem lze bez obtíží přirozeně důvěřovat.
K lidské i společenské dospělosti se vždycky spěje jen krizemi typu puberta, tedy krizemi zahrnujícími příběhy výhry i prohry. Ale tahle krize, ač často znamená brodit se blátem, dokáže naučit člověka úctě k očištěnému. Krize poslouží očistným procesem jen pod podmínkou, že věci i procesy se jmenují poctivými jmény – podobně jak to říká příběh umývání nohou při poslední večeři v evangeliu podle Jana.5 Dnes se nestydí lhát ani občané včetně politické elity přesto, že je novináři dřív nebo později usvědčí. A viděl jsem lhát do kamery i členy naší biskupské konference, kterým nevadila lež, ale její odhalení.
Nepochybuji ani trochu, že Max Kašparů vidí náš stav realisticky. Pak ovšem vaše děti a vaše vnoučata dokáží věřit jen tam, kde se podaří obnovit životodárné procesy v církvi a zároveň obnovit důvěryhodnost v takovou obnovenou církev nebo církve.
Bible nám ve 2. kapitole knihy Skutky apoštolů vypráví, že církev křesťanů vznikla jako svatodušní odpověď na akutní krizi dosavadních náboženských institucí Izraele. Vznikla v situaci, kdy leckdo myslel, že nastává poslední soud. Petrovu řeč doprovázela znamení moci svatého Ducha, děla se mocná znamení, naplňovala známá proroctví. Z toho všeho pochopitelně rostl strach. Text bible k tomu píše:… a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: Co máme dělat, bratří? Petr jim odpověděl: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“
To je chvíle zrodu křesťanského shromáždění, křesťanské synagogy, jak tomu tenkrát říkali. Ten porod vyvolala krizová situace jejich osobní víry, vázané dosud na chrám a Mojžíšův Zákon. Obojí se stalo problematickým a zůstali tedy bez naděje. Petr těm ustrašeně se tázajícím doporučuje vyznat křtem svůj hřích vůči Ježíši z Nazareta a shromáždit se do nového společenství s Ježíšem. Právě s tím Ježíšem, na jehož zničení vlastním křikem naléhali. To ovšem vyžadovalo ohromnou důvěru a ohromnou změnu smýšlení, tedy právě to, co podle Marka Ježíš od svých současníků žádal.6
Církev se tedy rodí v hodinách děsivé krize dosavadní zbožnosti a důvěry osvědčované po mnoho generací. Lékem proti strachu je podle apoštola nemenší důvěra v ochrannou moc společenství s oním Kristem. Z těch zástupů poutníků to dokázali jen ti, kteří shledali Petra a jeho přátele jako svědky důvěryhodné. Důvěryhodnost byla a je dodnes klíčem smysluplnosti církve. Je jedním z jejích nejvzácnějších statků.
Také dnes jsme spoustou věcí ohrožováni. Bída dneška má tisíce jmen, ohrožení jsou globální. Jsou tu řádící pohromy přírody, válečné zběsilosti, terorismus. Ohavná selhání na místech svatých. Světová politika zanechává za sebou úděsnou chudobu, děti nakažené od mateřského lůna AIDS nebo dědící závislost na drogách či sexu. Jsme svědky stěhování národů, kdy tisíce migrantů živí své malé děti jen prodáváním svých dospívajících dcer… Celý svět je nějak namočen, ale nesporně i my s ním. V takové drsné situaci celých národů je stále obtížnější důvěřovat Bohu milosrdnému a zároveň všemohoucímu. Je tedy ohrožena páteř naší víry.
Prvotní církev dokázala být azylem, v kterém mohl každý zakusit pokoj Krista přítomného uprostřed. Nehájila práva své elitní vrstvy, ale jako azyl fungovala pro všechny pokřtěné.
Církev vznikla, aby ti ohrožení měli k dispozici důvěryhodné svědectví, že člověk má zastání v přátelském společenství, když se octne před bankrotem smyslu své existence, protože jak radosti a údobí štěstí, tak proplakané smutky z fyzické nebo mravní smrti vlastních milovaných dětí se kamsi do ztracena propadly. Takovým svědectvím nebyla rétorika, ale martyria, vyznání podložená reálným příběhem záchrany bližního. Dnes ohrožený člověk najde když ne pasivitu, pak aktivitu ideologickou, nevím proč nazývanou novou evangelizací.,
Mají pak naše děti a vnoučata šanci na důvěryhodný vztah ke stvořiteli a Pánu takových dějin? Jak po takové zkušenosti mají důvěřovat církvi jako záchraně svého umění důvěřovat Stvořiteli tak podivně se chovajícího světa?
Poslední koncil svolaný před téměř padesáti lety měl tuhle bídu na paměti. Koncilní otcové považovali stav církve za tak vážný, že vyzvali celek univerzální Kristovy církve nejen k reformě, ale rovnou k obnově církve. Koncilní delegáti tenkrát našli a pojmenovali nejen bolesti a hrozby postmoderní existenci člověka, ale našli také odvahu ke změně smýšlení. Ale dnes už se o koncilu před 40 lety ani o jeho výzvách v naší české církvi nemluví, natož aby se kdo pokoušel jej implantovat do náboženské praxe. A tak deficit důvěryhodnosti naší církve s dobou jen roste.
Pro ty, kteří chtějí pro obnovu své církve něco udělat, shrnuji
Poslední čtyři století se v katolictví pěstovala víra jako přitakání těm ideologiím, které církev předkládala k víře. Příběhy takové ideologické víry současné církve už neprobouzejí schopnost věřit a doufat v dobrotu Boha, kterému věřil a v kterého doufal náš Pán Ježíš. Naše církev má poslání pro svět, ale hledí si především sebe. Svých pravd a posvátných aktů. Svých křivd, svých ran. Místo živých a nosných tradic pěstuje tradicionalismus a stala se skanzenem náboženského folklóru. Když na přelomu tisíciletí zmapovaly stav našich českých a moravských místních církví pracovní skupiny připravující plenární sněm v české církvi, elita našich místních církví kritické vidění české náboženské reality nepřijala. Ze shromážděných podkladů bylo nakonec dovoleno na sněmu publikovat jen nevýznamný zlomek.
Dnes tedy možná ještě chodí děti s věřícími rodiči na nedělní mši a ve druhé třídě jdou k prvnímu přijímání. Ale pak přijdou ty rozhodující krize růstu těla i zrání ducha a bývalé děti už nic od církve neočekávají. Další generace budou potřebovat velkou odvahu k víře v evangelium.
Podpírat osobní víru jednotlivců resp. probouzet důvěru v záchranu pro dnes ztroskotávající jednotlivce zejména v kritických situacích patřilo ke smyslu církve, patřilo to k jejím kořenům identity.
Řečí, jazykem takového procesu existenciální záchrany člověka je umění sjednocování dnes hodně rozrůzněných aktérů. Konečnou stanicí, cílem lidského lopocení je totiž šálom, pokojná jednota různých subjektů i objektů stvořeného světa se Stvořitelem.
Je dnes třeba určité vynalézavosti, máme-li současný svět získat pro základní umění podmiňující každou jednotu. I pro nás samotné je povolání k jednotě namáhavým nárokem. Musíme se všichni učit doufat, respektovat a ctít jinakost bližních, a přesto s nimi vyznávat společný cíl, tedy smiřovat se. Naše církev tahle dílčí umění světu nijak neulehčuje, nečiní to světu schůdnějším, protože sama je v té věci nebezpečně zakrnělá. Raději bojujeme za pravdu a ideály, kážeme o sexuální zdrženlivosti a sloužíme mše na sportovních stadionech.
Poslední koncil ale celek církve vyzývá nikoli k reformě zbožnosti nebo ctnosti, ale rovnou k obnově základních funkcí. Reforma se spokojuje se změnami forem, třeba liturgie, asketiky, církevní katecheze, kdežto obnova odhaluje kořeny bytí církve, aby dosáhla cílů církve efektivní cestou. Akcent na jednotu, komunikaci a komunio podle koncilu není jen módou, ale patří ke kořenům.
Koncil učí, že podstatným úkolem církve je fungovat vůči světu jako svátost, tedy jako působící znamení boží hojivé a přitom neviditelné přítomnosti v tomhle podivném, vůbec ne křesťanském světě.
Tak se to osvědčilo Ježíšovi evangelií: Také on byl svým posluchačům i těm, kdo se k němu nepřipojili, svátostí, znamením boží přítomnosti. Na Ježíšově činnosti i osudu byl možno sledovat, že Bůh stvořitel a také kritický soudce všeho stvoření je v našem světě při díle a v mnoha případech uzdravuje a obnovuje.
Být svátostí není o nic obtížnější v praxi sekulárního světa než v praxi církevního prostředí, stále ještě formovaném náboženskými tradicemi. Vždy to chce ovšem pravdivost, která umožní ostatním důvěřovat tomu, co vidí nebo zakoušejí.
A jak být takovým znamením přítomnosti uzdravujícího Boha? Každý z vás to jistě už zažil: Takovým hojivým dotekem boží neviditelné přítomnosti bylo a dodnes je, když mi někdo dokáže vyjít v mé nouzi vstříc. Třeba zdánlivými drobnostmi, jako že zásadně mluví pravdu, třebaže za normální se dnes považuje lež; že zásadně nekrade cizí věci, myšlenky nebo nápady; že nehájí práva a čest svého já, ale zastává se těch, které dav ukřičel. Je to podezřele jen přirozené? Je spousta člověčin, kterými se zjevuje milostivost našeho Stvořitele a také jeho milosrdná nakloněnost naší situaci.
Všichni jsme pokřtěni do života i smrti Pána Ježíše, a ten lidem vracel smysl existence nejen nadpřirozenou silou, ale také svým ryze lidským přístupem.
1 ChristNet ze dne 4.3.2010
2 Publikováno v časopise Imprimatur v únorovém čísle ročníku 2010.
3 Mt 16, 18
4 Např. 1K 12 ad.
5 J 13, 1-17
6 Mk 1, 15