Prodejci Nového prostoru a náboženství

M. Kočnarová, L. Martelliová, F. Outrata a M. Saforková

V této práci[1] jsme se pokusili zmapovat svět náboženských představ jedné vyhraněné sociální skupiny v dnešní společnosti, prodejců časopisu Nový prostor. Jedná se o určitou podskupinu širšího celku „bezdomovců“, skupinu, jež se od ostatních bezdomovců sama odlišuje tím, že o něco usiluje, má své zaměstnání, není odkázána na „žebrotu“.

Oslovili jsme třináct prodejců (z toho pouze jednu ženu) různého věku, původu (Praha, Čechy, Morava i Slovensko) i vzdělání. Naše otázky – po ohledání životní situace dotazovaného – směřovaly k hodnotám, které považuje za nejdůležitější, víře, posmrtnému životu, vztahu k církvím a charitativním organizacím i plánům a představám do budoucna.

Snažili jsme se vzít v potaz i záliby, zájmy a vůbec duševní a duchovní obzor dotazovaných, stejně jako jejich životní zkušenosti.

Posmrtný život

Odpovědi na otázku po posmrtném životě jsou značně různorodé.

Pět ze třinácti dotázaných v posmrtný život vůbec nevěří. Buď si pod tímto pojmem neumějí nic představit, většinou však smrt považují za definitivní konec. Další respondent, který také nevěří, připojuje, že o posmrtném životě nepřemýšlel, co bude po smrti, neví, k reinkarnaci se staví odmítavě, nebo spíše nejasně. Jiný respondent vidí posmrtný život jako „zlepšení pro tento život“.

Dva dotázaní simyslí, že „něco je“ nebo „musí být“.

Jeden respondentvěří v reinkarnaci. Další respondent by v posmrtný život „rád věřil“,ale považuje se v jisté nadsázce za příliš hříšného („rád bychvěřil, ale s těma mejma hříchama…“).

Jeden z respondentů věří v posmrtný život i v reinkarnaci („nic se neděje náhodou“), další věří v posmrtný život nebo spíše pokračování života pozemského, a to i ve formě reinkarnace („člověk se může narodit znova, ale i jako zvíře“).

Ze 13 respondentů byli tři dotázáni přímo na reinkarnaci. Všichni tři ji nezávisle na sobě odmítají. Přitom dva z nich v nějakou formu posmrtného života věří.

Z uvedeného shrnutí vyplývá, že 5 ze 13 dotázaných v posmrtný život vůbec nevěří. Zbytek dotázaných se k možnosti posmrtného života staví neutrálně či spíše kladně, přinejmenším jako k možnosti pokračování života v nějaké formě nebo jeho zlepšení, smrt za definitivní konec nepovažuje. Jednotlivé názory jsou si dost podobné, formulace vyjadřují určitou naději (objevuje se pojem reinkarnace, „zlepšení“, „něco musíbýt“, „nic není náhoda“, „rád bych…věřil“…, jeden dotázaný o posmrtném životě nepřemýšlel). 

Vztah k církvím a význam církví

Převažující vztah k církvím se snad dá označit za neutrální. Zájem a sympatie velmi mírně převažují nad negativním postojem.

Asi nejčastějším typem neutrálního postoje je nezájem – církve se života dotyčných netýkají a nic jim také nemohou nabídnout, důležité je, aby „neškodily“ a „nikoho nefanatizovaly.“: když dělají dobré věci, tak proč ne, ale když třeba někoho zfanatizujou, tak už mi to vadí.  Objevuje se dokonce přirovnání k politické straně, charakteristické přitom je, že jde o ODS, stranu „jednoho muže“: To je jako strana ODS nebo jako jiný strany politický, to je to samý. Prakticky, když nikomu neškodí, když prospívá, vůbec mi nevadí. Církve, podobně jako třeba pouliční evangelizátoři, jsou vnímány jako potenciální lovci dušiček: U nás je to vyloženě lovení dušiček, u většiny těch církevních organizací. Negativně jsou hodnoceny jakékoli náznaky omezování svobody věřit nebo nevěřit (nucení k modlitbě v Armádě spásy): Třeba u Armády spásy mi vadilo, že bez ohledu na vyznání, ať je to muslim nebo pravoslavnej, tak se prostě museli podřídit tomu římskokatolickýmu řádu. Tento typ postojů převažuje u mladších respondentů z Čech a je blízký víře v „něco“.

I v rámci neutrálního postoje však, zdá se, najdeme jisté pozitivní jádro: Já se prakticky o to nezajímám. Je štěstí, že to funguje. Jinak abych, jak jsou ty různý sekty, abych šel k nim, to ani náhodou, já jsem nevěřící. Církve tedy mají nějaký význam a smysl, i když se života dotyčného bezprostředně nedotýká. Nabízejí také estetické kvality, které jsou i nezajímajícími se přijímány a oceňovány: Mě by tam nikdo nedostal, mně se líbí kostely, ale ne kvůli atmosféře, co tam vzniká když tam farář něco říká, mně se líbí ty stavby a ty okna udělaný a takhle.

Tam, kde převažuje zájema kladný vztah k církvím, najdeme v pozadí určité osobní zkušenosti – ty mohou být nejrůznější, od výchovy a pevně zakořeněné tradiční víry (respondent ze Slovenska, 54 let) přes setkání s evangelizačními a jinými aktivitami věřících a církví (Nedávno jsem navštěvoval kurzy alfa, což je… na mě působili spíš jako evangelíci než jako katolíci, ale líbilo se mi u nich to, že nikoho nepřesvědčovali, nikoho nenutili, ale bavilo se tam u nich volnou diskuzí, udělala se vždycky půlhodinová přednáška a pak se diskutovalo) až pozprostředkovanou zkušenost „přes kamaráda“. Velmi důležitou roli hrají pochopitelně zkušenosti s charitativní činností církví, které jsou – i když zdaleka ne bezvýhradně – pozitivní: Docela se mi líbilo, že ke konci vybírali nějaký peníze, který pak někam posílali na chudý.

Prodejci NP oceňují u církví (a náboženských společností vůbec) přijímající, otevřené prostředí, nabídku pomoci, možnost zklidnění a bezpečí. Církve v jejich světě – včetně světa náboženských představ a přesvědčení – zaujímají spíše okrajové postavení.

Charitativní organizace

Zkušenosti s charitativními organizacemi zastupují široké spektrum názorů. Z oslovených respondentů, kteří se k problému vyjádřili, uvádí pět pozitivní, čtyři negativní odpověď a dva z dotázaných nemají s těmito organizacemi zkušenost žádnou.

Kladné ohlasy oceňují pomoc především v možnosti poskytování jídla („obejdu pět šest charit a já jsem prostě najedenej…“, „jdu na Armádu na polívku,…“, „to jsem měl hlad a to prostě kámoši poradili, že tamhle je párek, no tam jsem byl, s tím mám zkušenost.“), ubytování („Bydlím teď na Armádě spásy a jsem moc rád, že tam můžu být.“, „Naděje nikoho nevyhodí.“) a pomoci při vyřizování osobních záležitostí („v Charitě mi koupili jízdenku, …u Karolíny Světlé mi dali zadarmo udělat fotky,…v Naději je doktor, přímo tam mě ošetří.“).

Negativní reakce na zkušenosti s těmito organizacemi souvisejí s řádem těchto zařízení („Akorát mám zkušenosti s Armádou spásy. Tam jsem chvíli bydlel, ale je to tam docela blbý, protože mě tam furt buzerovali, kdy mám chodit domů, a tak.“), špatnými hygienickými podmínkami („Co mi tam vadí, jsou nedostatečný hygienický podmínky,…rychlolékařský prohlídky,…“), jednáním pracovníků („Mám na to svůj názor, viděl jsem, jak to chodí, to jsou požadavky, při kterých si člověk myslí, jakoby byl méněcenný“, „ale otázky při tom přijímání jsou děsný,… ty otázky i to chování…“).

Dva z oslovených žádné zkušenosti s charitativními organizacemi neuvádějí („nikdy jsem od nich nicnepotřeboval“, „ty nevyhledávám a jejich pomoc jsem nevyužil“).

Plány do budoucna

Plány se týkají  konkrétních záležitostí, přes odpovědi neurčité („Já bych chtěl něco jinýho, lepšího. No. Zatím to nevypadá.“ „Tak jsem si říkal, že bych asi chtěl nějakej  normální život…“), humorné („pokud možno umřít zdravý; tak hodinu dvě denně pracovat a pak se věnovat vlastním zájmům“), až po odpověď, která říká: „Plány nedělám, tak daleko nemyslim.“

V konkrétních plánech se nejčastěji objevují odpovědi týkající se stálé práce  („V prvý řadě mít práci“, „makat prostě, místo osmi hodin dělat šestnáctky, vyhrabat se z toho,…“, „v prvním případě je to stálé zaměstnání v oboru,…“), bydlení („…aby člověk věděl, kam má jít,…“, „…konečně být ve svým, skončit ten kočovnej život…“). Respondenti také zmiňují záliby nebo tvůrčí činnost, jež může být považována za hlavní náplň života („…já dělám hip-hop a teďko křtím v Roxyně vinyl jako singl, no s tím bych chtěl dotáhnout rozhodně něco víc, ale já hlavně repuju o ulici, takže s ní nechci ztrácet kontakt,…“, „…věnovat se věcem, které mě zajímají…“), a partnerského vztahu („…abych se seznámil s nějakou starší paní…, abych si s ní rozuměl a abych měl už klid“, „Asi bych už potřeboval nějakou ,stálici‘“).

Dále uvádějí dotázaní opakovaně zdraví a pocit klidu a jistoty. 

Závěr

Pohled na výsledky našeho minivýzkumu na první pohled odhalí značnou různorodost uváděných odpovědí, prodejci se rozhodně nepředstavují jako jednolitá a názorově sjednocenáskupina.

Hodnoty, které prodejci považují za nejdůležitější, se pohybují mezi zcela konkrétními (práce, zázemí, bydlení, pevný vztah) a velmi obecnými (lidská důstojnost, svoboda).

Odpovědi na otázku po víře také kolísají od jasného odmítnutí a spolehnutí se na vlastní síly přes celou škálu typů víry v „něco“ až po poměrně jasně definovaný postoj víry a vztahu k Bohu.

Podobně posmrtný život a reinkarnace dělí námi sledovanou skupinu přibližně napůl – jedna část považuje smrt za absolutní konec, namísto posmrtného života očekává spíše zlepšení v tomto životě, případně o tom,co bude po smrti, vůbec nepřemýšlela. I zde se setkáváme s postoji typu „něco musí být“, ale vedle nich také s vírou v pokračování života a v reinkarnaci (objevují se i společně).

Vztah k církvím a náboženským společnostem a organizacímje většinou neutrální, církve jsou oceňovány v tom, co mohou nabídnout (přijímající prostředí, pomoc, klid), ale jejich smysl je formulován spíše negativně – důležité je, aby nikomu neškodily a neomezovaly svobodu člověka. Na druhé straně se setkáme i s tradiční vírou a sympatiemi. Důležitou roli zde vedle osobních zkušeností hraje původ respondentů.

Také zkušenosti s charitativními organizacemi jsou různorodé a názory na ně na jedné straně velice kladné, na druhé ostře kritické, pouze výjimečně žádné – pro dotazované jsou tyto organizace důležitou součástí života a větší míra kritičnosti ve srovnání např. s hodnocením církví je důsledkem této blízkosti a bezprostředního kontaktu.

Plány do budoucna, podobně jako hodnoty, jsou na jedné straněvelmi konkrétní a na druhé neurčité, směřují však zřetelně ke změněživotních podmínek, k tomu, co můžeme nazvat „normálním“ životem, a k jistotě.

Náš výzkum neodhalil jedinou vyhraněnou tvář prodejce Nového prostoru, ale tvář značně proměnlivou. Zdá se, že neexistuje nic podobného jako „náboženská představa prodejce Nového prostoru“ (ovšem na druhé straně ani její naprostá absence), každý prodejce si do své nové (a, jak doufá, pouze přechodné) životní situace přináší celek svých předchozích zkušeností, názorů a zděděných tradic a přesvědčení.

Zdá se nám, že rozvrstvení náboženských názorů a postojů v námi sledované skupině přibližně odpovídá celku společnosti a „víra lidí na okraji“ je pouze součástí víry (nevíry) České republiky na začátku třetího tisíciletí.


[1]Jde o mírně přepracovanou semestrální práci z předmětu Psychologie asociologie náboženství, kterou autoři předložili na Institutu ekumenickýchstudií ve školním roce 2001/2002.