JanSpousta
Správně pochopená božskost zahrnuje v sobě Ježíšovu lidskost, dělteolog Karl Barth; a Martin Šály rozvádí v tomto čísle Getseman jeho tezitak, že správně pochopená Ježíšova (i naše vlastní) lidskost nás vedek božství. Inspirován freudovskou tradicí přitom vychází ze základníchvztahů Ježíše z Nazareta k jeho pozemským rodičům a promýšlí důsledkytohoto pohledu i pro nás dnes. Z jeho závěrečných tezí mě zaujala třebata, kde tvrdí, že „lidská zralost se nedá oddělit od křesťanské zralosti,spočívá na stejném vztahovém základě“.
Je problém bývalé „podzemní církve“ z dob komunismu již vyřešen,jak se domnívá kardinál Vlk? A byla tato církev skutečně tak klerikální, takorientovaná na svátosti, jak se domnívá Ondřej Liška ve své knize o tétocírkvi? Jiří G. Kohl se domnívá, že ne, a píše o tom, že problémy nebylyřešeny, ale jen odsunuty; a dále že bývalé podzemní církvi je třeba rozumětv kontextu její doby.
A já bych ještě k údajné klerikálnosti podzemní církve dodal:daleko větší klerikalismus a menší míra zapojení tzv. laiků se podle mýchzkušeností tehdy nacházela v církvi veřejné. Konec konců to nebyla vinapouze její: doba byla zlá a útisk silný. A je vskutku možné, že leckterý „laik“přestal být v podzemní církvi „laikem“, když byl vysvěcen; znamená tovšak, že byl málo zapojen do církve, jak se domnívají pan Liška a s nímkardinál Vlk, anebo je tomu spíše tak, že potom byl zapojen daleko více ahlouběji? A došlo tím k přílišné klerikalizaci, když si takto vysvěcení „klerikové“přes své svěcení zachovali rodinu, civilní povolání, civilní vystupování naveřejnosti? Vzpomínám na dobu po listopadu 1989, kdy někteří přemoudřelí páteřizpochybňovali svátosti v podzemí udělované nejen proto, že věřili vlastnínenahraditelnosti a různým pomluvám, ale nejspíš i proto, že nemohli pochopit,jak někdo může udělovat rozhřešení bez fialové štoly a slavit eucharistii bezoplatek z bílé mouky. Toto je mentalita klerikálů: když se klade obřad nadvíru, úřad nad vzájemnou lásku, forma nad obsah. – Ne že by mlčící církevneměla své problémy, tehdy i nyní, ale podle toho, jak jsem ji směl poznat,právě český a slovenský klerikalismus v ní své hlavní sídlo určitě neměl.
Dalším dokumentem je dokument o ekumenismu u příležitosti připravovanéhoprvního ekumenického Kirchentagu, německého církevního sjezdu, který se bude letoskonat v Berlíně. Zatímco oddělené sjezdy obou hlavních německých konfesí, katolíkůa luteránů, mají již tradici, tento pokus teprve musí prokázat svou smysluplnosta životaschopnost; a předložený dokument je ukázkou, že němečtí křesťané tutoakci berou skutečně vážně. Do Getseman jsme ho zařadili nejen jako témak zamyšlení, ale i jako pozvánku do Berlína pro ty, kteří se domluvíněmecky. A možná by mohl pro nás být i otázkou: Není doba zralák uspořádání ekumenického setkání také v Česku?
A konečně seriál o vývoji anafor od Pavla Hradilka přináší dnes syrskouanaforu Addaje a Mariho z třetího století. Je to asi jediná katolickou církvíuznaná anafora neobsahující slova ustanovení večeře Páně. A stojí za pozornosti pro svou starobylost a poetickou krásu.