Svět se nám zdá být nebezpečný, nepředvídatelný, manipulovaný cizímimocenskými zájmy (které se více či méně dobře maskují spravedlností, právem, náboženstvím a morálkou), bezohledný a odcizený. Cynicky bychom však mohli dodat, že právě takový se zdál i naším otcům, dědům a pradědům, takže tato nepředvídatelnost a nejistota je vlastně tím, co je na lidských dějinách předvídatelné a jisté. Když se dnes schyluje k válce v Iráku a možnái jinde, můžeme jen spekulovat, zda je lépe držet palce Saddámovi (chlapíkovi, který si v lecčem nezadá s Hitlerem) anebo stát po boku Bushovi mladšímu (o jehož problematických motivech si můžete přečíst například v rozhovoru s teologem Eugenem Drewermannem v tomto čísle Getseman). Není to tedy rozhodování mezi dobrem a zlem, ale spíše jen mezi zly různého druhu. Snad nepodstatnější však je vždy držet palce nevinným, na které padají bomby.
Max Weber, německý filozof přelomu 19. a 20. století, hovořil o dvou druzích etiky: etice přesvědčení (kdy se snažíme dělat to, co považujeme za správné, bez ohledu na následky) a etice odpovědnosti (kdy se činy posuzují výhradně podle jejich důsledků, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou z individuálního hlediska „dobré“ či „zlé“). Jako politický myslitel a politicky angažovaný člověk stranil Weber jednoznačně etice odpovědnosti. Z tohoto praktického, avšak nezastřeně machiavellistického stanoviska se může jednání států a státníků i v dnešních zmatcích jevit často jinak než těm, kdo protestují na ulicích a píší moralizující články. Ani etika odpovědnosti však podle mého názoru neřeší vše. Bez jisté míry altruismu a nepodmíněné mravní vážnosti by se svět zadrhnul, i kdyby byl plný „etikůodpovědnosti“. Moderní sociální vědy hovoří o problému kolektivní akce: některévšeobecně prospěšné aktivity, by se nemohly rozběhnout, kdyby každý z potenciálních účastníků myslel jen na maximalizaci svého prospěchu nebyl ochoten ustoupit. Proto varování Jana Konzala, který ve svém článku aktualizuje starozákonní příběh babylónské věže, není plané moralizování: jednota, soulad, pravdivost, schopnost společné řeči jsou hodnoty nejen mravní a náboženské, ale i svrchovaně praktické, a v krizových dobách obzvláště.
V čísle dále naleznete vzpomínku na zesnulého Miroslava Heryána. Do Getseman patří nejen proto, že Miroslav pro náš časopis napsal množství homilií a homiletických příprav, ale i pro jeho duchovní a přátelskou podporu naší redakce a celého českého ekumenického hnutí. U některých lidí mívám dojem, že s sebou, někde uvnitř své bytosti, nosí kousek žhoucí boží slávy a jasu a že toto světlo věčnosti je tak silné, že skrze ně prosvítá a můžeme ho občas zahlédnout i my ostatní kolem. Miroslav na první pohled vypadal jako obyčejný a obyčejně se chovající starý muž. Ale už na druhý pohled jsem u něho onen záblesk boží přítomnosti vycítil, spočívala na něm jasně a zřetelně jako šchina Jahve na lidu Izraele putujícím pouští. Je mi Miroslavovy smrti líto, protože jsem ho měl rád a protože nám bude chybět, ale vím, že on jenom odešel domů, tam, kde už beztak léta částí své bytosti žil.
A co dál? Ředitel Institutu ekumenických studií Martin Vaňáč referuje o situaci na Katolické teologické fakultě, studentka téhož institutu Jaroslava Hamšíková o slavné velehradské pouti r. 1985 a Pavel Hradilek o další starobylé anafoře. Hezké počtení!