Martin Vaňáč
Katolická teologická fakulta v Praze má od 17. února 2003 nového děkana. Na příští tři roky se jím stal čtyřiasedmdesátiletý prof. PhDr. Ludwig Armbruster, jezuitský kněz a filozof, který strávil téměř padesát let v exilu, především na katolické univerzitě v Tokiu. Byl zvolen akademickým senátem fakulty 31. ledna (získal 9 hlasů, jeho protikandidát prof. Miroslav Zedníček 3), zvolení potvrdila Kongregace pro katolickou výchovu 15. února a 17. února jej na slavnostním shromáždění uvedl do funkce rektor Univerzity Karlovy prof. Ing. Ivan Wilhelm.
Ve srovnání s nedůstojnými tahanicemi spojenými s volbami děkana KTF v minulosti proběhlo tentokrát vše rychle a bez větších komplikací (včetně veřejné prezentace obou kandidátů a jejich plánů zveřejněných na zasedání akademického senátu fakulty 24. ledna a na internetu). Zřejmě proto si průběh volby pochvalovali oba hlavní protagonisté změn na KTF, rektor univerzity Ivan Wilhelm a Velký kancléř fakulty, pražský arcibiskup Miloslav Vlk. Když si uvědomíme, že KTF má po dlouhé době nejasností a provizorií schválené svoje vnitřní předpisy (byly potvrzeny rozhodnutím akademického senátu UK ze dne 7. února 2003) nebo řádně zvolený akademický senát (volby proběhly 15. -16. listopadu 2002 a 9. prosince zrušilo MŠMT omezení jeho pravomocí z prosince 2001), pochopíme, proč arcibiskup 17. února hovořil o tom, že „dnešního dne je udělána tečka za problémy, které se s fakultou táhly skoro deset let“. Arcibiskup bezpochyby pocítil úlevu, neboť situaci na KTF v minulosti vnímal také jako svůj osobní neúspěch (v rozhovoru pro Respekt 3. září 2001 hovořil o „velké prohře a selhání“).
Probíhá však skutečně na KTF vše bez problémů? Je na místě se domnívat, že problémy fakulty jsou již zcela vyřešené? Domnívám se, že ne. Například otázka personální: tři ze čtyř osob, které byly na zasedání vědecké rady 20. března 2002 jmenovitě zmíněny, že nesou „objektivní zodpovědnost“ za stav fakulty, zde nejen jsou, ale jejich působení na KTF je přinejmenším pozoruhodné.
Volba nového děkana, spojená s navrácením jeho pravomocí, byla umožněna odstoupením prof. ThDr. Jaroslava V. Polce, který svou rezignaci oznámil dopisem rektorovi z 11. prosince s výslovnou zmínkou, že tak činí „veden čistým svědomím, dobrovolně a ne z donucení, pro dobro pokoje a církve“. Ve skutečnosti od rozhodnutí MŠMT z roku 2001 byla většina jeho pravomocí převedena na rektora, kterému slíbil, že po volbě nového akademického senátu odstoupí. Novému senátu však podle zápisu ze zasedání ze dne 6. prosince oznámil svoji ochotu zůstat děkanem až do vypršení mandátu (tj. do prosince 2003), na což reagovalo usnesení, ve kterém senát vyslovil odhodlání prof. Polce odvolat, pokud sám neodstoupí. Návrh studentského zástupce v senátu ze dne 20. prosince, aby bylo odstupujícímu děkanovi vyjádřeno poděkování, byl zamítnut s odůvodněním, že to dobré, co děkan vykonal, bylo pouze částečným plněním jeho povinností a že za žalostný stav, do kterého se fakulta dostala, nese děkan objektivní zodpovědnost.
Tajemné mlčení provází rovněž působení prof. ThDr. Jana Matějky. Potkat jej na KTF není jednoduché, v podstatě již nepřednáší, přestože je stále zaměstnancem univerzity. Na přímý dotaz ohledně jeho budoucího působení na fakultě reagovali oba kandidáti na děkana na zasedání akademického senátu dne 24. ledna vyhýbavě. Arcibiskup sice konstatoval, že mu prof. Matějka slíbil, že odstoupí, ale bližší informace údajně nemá.
Velkou publicitu má naopak kauza prof. ThDr. Václava Wolfa. V květnu 2002 mu arcibiskup odebral kanonickou misi, proti čemuž se prof. Wolf odvolal. Teprve 3. února 2003 byla zveřejněna informace, že vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu odejmutí kanonické mise potvrdila. Prof. Wolf se údajně chce nadále hájit soudní cestou. Přestože se potvrzuje, že prof. Wolf zřejmě skutečně odmítá všechny příslušné autority a že jeho dřívější odvolávání se na „pověření z Říma“ bylo jen ideologickým argumentem, situaci na KTF to nijak nezjednodušuje. Nadále zůstává zaměstnancem univerzity, ačkoliv již od loňského letního semestru prakticky nevyučuje. Důsledkem odebrání kanonické mise k vyučování katolické teologie totiž není a nemůže být automatické ukončení pracovního poměru na státní univerzitě. Opakuje se tak situace z první republiky, kdy odebrání kanonické mise Vojtěchu Šandovi vedlo po třech letech složitých jednání ke kompromisu, podle něhož nominálně zůstal řádným profesorem teologické fakulty s trvalou placenou studijní dovolenou a zároveň vyučoval na filozofické fakultě bezplatně jako soukromý docent semitských jazyků. Je otázkou, zda problematiku kanonických misí v budoucnosti vyřeší ratifikace Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů parlamentem ČR. Ve smlouvě se konstatuje:„Církevní akademičtí pracovníci vyučující na veřejných vysokých školách katolické náboženství musí mít souhlas příslušné církevní autority. Odejmutí tohoto souhlasu znamená ztrátu pověření příslušného církevního akademického pracovníka k vyučování katolického náboženství. “ (čl. 11, odst. 4).
Domnívám se, že zmíněné případy sice již nepředstavují současné hlavní problémy fakulty, ale jejich vyřešení by zřejmě mělo být jedním z prvních úkolů nového děkana.Ve svém nástupním projevu například uvedl, že fakulta „stojí jako popelka v koutě, když se rozdělují finanční prostředky“. To však předpokládá, že fakulta bude s finančními prostředky nakládat co nejefektivněji. Působení-nepůsobení tří profesorů mi jako efektivní nepřipadá, zvlášť když vědecká činnost dvou z nich (Wolf, Matějka) je prakticky nulová. Na ustavujícím zasedání akademického senátu KTF dne 29. listopadu 2002 přitom rektor zdůraznil, že nyní je třeba, aby fakulta začala vydávat plody vědecké práce a důstojně se tak zařadila mezi ostatní fakulty univerzity. To by měl mít nový děkan na paměti, přestože ve svém úvodním projevu reformy na KTF zasadildo širšího kontextu všeobecné krize Humboldtova ideálu univerzitního vzdělání, tj. představy, že univerzita by měla být místem, kde se studentům poskytuje příležitost účastnit se vědeckého výzkumu svých profesorů a při tom vyrůstat ve vzdělané občany. Podle mého i dosažení tohoto ideálu by pro fakultu bylo velkýmúspěchem. Nový děkan se nechce vracet „k osvícenskému pragmatismu fakulty jako přípravné školy k vykonávání farářského povolání“. Výchova podle jeho slov zůstává úkolem kněžského semináře: „z fakulty by měli vycházet vzdělaní občané, schopní sloužit svým bližním jak v kněžském a řeholním povolání, tak jako angažovaní laici a laičky. “
Nezbývá než doufat, že se novému děkanovi podaří zrealizovat nejen jeho představy o poslání fakulty, ale třeba i avizovanou a tolik potřebnou spolupráci s dalšími teologickými fakultami na univerzitě. Neobejde se však bez obnovení atmosféry důvěry na fakultě, schopných spolupracovníků a podpory celé akademické obce.