Thomas Cranmer se narodil roku 1489 v Aslactonu v Nottinghamu jako syn venkovského šlechtice Thomase Cranmera staršího a jeho ženy Agnes. Studoval na Jesus College v Cambridgi. Zde se také oženil se svou první ženou Joan, která zanedlouho zemřela při porodu. Cranmer se poté stal členem téže koleje, byl vysvěcen a získal doktorát teologie. Intenzivní studium ho přivedlo k navázání kontaktů s reformovanými teology na evropském kontinentu. Ti zdůrazňovali především úlohu Písma a laickou autoritu v řízení církve na rozdíl od autority papežské. V roce 1520 začal společně s dalšími cambridžskými učenci pořádat setkání zaměřená na luterskou teologii. Skupina byla nazývána Malé Německo (Little Germany) a její členové sestali vůdčími osobnostmi anglické reformace.
Reformace anglické církve, o kterou Cranmer usiloval, nebylo možno oddělit od politického vývoje v zemi. Ten byl stejně bizarní jako nebezpečný a přivedl Cranmera přes kolotoč osobních zvratů až k hořkému konci. Odtržení od Říma a papežské vlády bylo umožněno v důsledku toho, že král Jindřich VIII. usiloval o rozvod se svou ženou Kateřinou Aragonskou. Jako zdůvodnění podával neschopnost královny poskytnout mu mužského dědice. Římský papež však nechtěl Jindřichovi v otázce zneplatnění manželství vyjít vstříc.
Když se v roce 1529 ocitl rozvodový proces krále Jindřicha VIII. a královny Kateřiny Aragonské na mrtvém bodě, což se králi nezamlouvalo, navrhl Cranmer, že by otázka královského sňatku měl být posouzena evropskými univerzitami. Sám dokládal z Písma, církevních Otců a koncilů, že králův sňatek je neplatný, neboť královna byla ženou jeho zesnulého bratra, a tedy příbuzná. K naplnění tohoto manželství však potom podle Kateřiny nemělo nikdy dojít. Návrh konzultovat věc s luterskými teology a světskými vládci byl králem uvítán tak vřele, že Cranmer byl okamžitě vybídnut, aby svou myšlenku uskutečnil.
V roce 1532 právě na misi k císaři Karlu V., věnované králově rozvodu, se Cranmer oženil znovu, tentokrát s Markétou, neteří Andrease Osiandera, prominentního luterského teologa. Sňatek byl uzavřen tajně. Jako kněz se Cranmer zavázal dodržovat celibát, ale podle Písma, které zmiňuje manželství apoštolů, byl přesvědčen, že je dovoleno i kněžím. Své manželství uchovával však po léta v tajnosti. K Markétě se nemohl veřejně přiznat zejména poté, co se stal cantenburským arcibiskupem. Kněžské manželství bylo také v rozporu s představami krále. Teprve Jindřichův syn Edward VI. formálně dovolil kněžstvu vstupovat do manželství.
I když se Cranmer stal cantenburským arcibiskupem a král se prohlásil hlavou církve podle reformačního přístupu, zastával. Jindřich VIII. katolictví bez papeže. V této rozpolcené atmosféře bylo prosazování reformačních změnv anglické církvi oříškem. Pokud nechceme věřit, že Cranmer nebyl ničím jiným než oportunistou měnícím postoje podle vlastních zájmů, pak mu musíme přiznat opravdovou víru v list Římanům 13 a v 1. list Petrův 2, kde se praví, že král je Bohem ustanovený vládce. Tato jeho víra prošla během jeho života několikrát zkouškou.
V lednu 1533 se ukázalo, že Anna Boleynová, Jindřichova milenka, je těhotná, a král byl tak nucen uspíšit rozvodové řízení, aby se Anna mohla stát jeho právoplatnou manželkou. Cranmer jako arcibiskup pak prohlásil jeho manželství s Kateřinou za neplatné a manželství s Annou, s kterou byl král v té době již tajně sezdán, za platné. V roce 1536 se Cranmer dozvěděl, že král měl s Annou Boleynovou poměr ještě před svatbou, a prohlásil manželství za neplatné. Tak umožnil Jindřichovi sňatek s Annou Clevesovou, aby jej později opět zneplatnil, protože toto manželství bylo uzavřeno jako nezákonné. Jednodušší vysvětlení však je to, že Anna se Jindřichovi osobně znechutila.
Jindřich navíc nenáviděl ty, kteří mu odporovali, a své protivníky nechával popravovat. Cranmer nacházel tolik odvahy, že pro ně žádal milost, i když marně. Tak byli popraveni Thomas More a John Fisher, oba ve svědomí přesvědčeni o tom, že Jindřich není oprávněnou hlavou církve. Cranmer se také neangažoval v oficiální státní politice rozpouštění klášterů a otevřeně se postavil proti některým zákonům, které omezovaly církevní autoritu, včetně těch, které ho nutily zapudit svou ženu, ostatně již žijící v ústraní.
Již během panování Jindřicha VIII. Cranmer pracoval na oficiálně autorizovaném překladu Písma do angličtiny. Začal již v době, kdy vlastnění jen i malé části bible v angličtině znamenalo trest smrti. Během krátké doby panování Jindřichova syna Edwarda (1547-1553) rychle pokračoval kupředu v církevní reformě, kterou prosazoval podle svých představ. Propagoval biblické kázání v Knize homilií a obhajoval především a důrazně větší zastoupení Písma v bohoslužbě v Knize společných modliteb (Book of Common Prayer) z let 1549 a 1552. Nejdůležitějším dílem anglické reformace je Čtyřicet dva článků víry (Forty two Articles), které jsou velmi blízké kontinentální reformační teologii.
Je jistě velmi nešťastné, že obě jeho knihy modliteb byly používány dalšími generacemi anglikánů jako klacky ve vzájemných potyčkách. Eucharistie v první knize je chápána jako více „katolická“ na rozdíl od eucharistie v knize druhé. Často se citují slova přijímání, kde v první knize je řečeno: Tělo Pána Ježíše Krista uchová tvoje tělo a duši do života věčného. Krev Pána Ježíše Krista uchová tvoje tělo a duši do života věčného (The Body of our Lord Jesus Christ preserve your Body and soul untoeverlasting life, The Blood of our Lord Jesus Christ preserve your body andsoul unto everlasting life). Druhá kniha začíná tuto část parafrází vlastních Ježíšových slov během poslední večeře: Vezmi a jez na památku toho, že Kristus pro tebe zemřel, přijímej ho s vírou a díkuvzdáním ve svém srdci. Pij na památku toho, že Kristova krev byla pro Tebe vylita a buď vděčný (Take andeat this in remembrance that Christ died for thee, and feed on him in thy heartby faith with thanksgiving, Drink this in remembrance that Christ's Blood wasshed for thee, and be thankful). Cranmera kritizují za jeho učení, že Kristus je přijímán věřícím křesťanem v eucharistii a nezáleží na samotném chlebu a vínu, ale na srdci věřícího. Alžbětou I. obnovená Kniha modliteb (1559) obsahuje obě formulace, které se tisknou společně až dodnes. Cranmer se chránil toho, aby symbol nezamlžil to, co má symbolizovat. Obě Cranmerovy knihy modliteb představují hlubokou mystickou teologii vtělení a transformace v Krista skrze Krista. Písmo má být čteno celou křesťanskou obcí, slyšeno a přijímáno jako pokrm pro nový život ve vzkříšeném Kristu. Svátosti jsou slaveny jako tajemství a symboly lásky, křest nás uvádí do Krista a eucharistie nám umožňuje přebývat v Kristu a Kristu umožňuje přebývat v nás.
Následnicí krále Edwarda byla jeho sestra Marie, přesvědčená římská katolička, která měla v živé paměti Cranmerův podíl na nešťastném rozvodu její matky. I když byl obviněn, souzen a odsouzen k smrti pro zradu, nebyl Cranmer popraven. Královna Marie jej dovedla až k soudu, který jej nakonec odsoudil za kacířství. Po dvou letech věznění, trýzněn vzpomínkou na upálení dvou svých spolureformátorů Hugha Latimera a Nicholase Ridleye a veřejně degradován Cranmer odvolal téměř vše, co zastával. Znovu se přihlásil k víře v transsubstanciaci (tělesnou přítomnost Krista ve způsobách chleba a vína) a potvrdil nejvyšší autoritu papeže v anglické církvi.
Přesto byl odsouzen k smrti a nakonec měl i příležitost veřejně promluvit k lidu před a během své popravy v Oxfordu 21. března 1556. Byl upálen na hranici, tedy popraven tím způsobem, který sám zrušil a Marieznovu obnovila. Tehdy učinil pokání za svou zbabělost a opět se přihlásil k tomu, co odvolal. A své odhodlání dotvrdil tím, že ruku, kterou podepsal odvolání, nechal uhořet v plamenech.
Konečná nerozhodnost a slabost je možná ve skutečnosti následkem jeho hluboké důslednosti. Opravdu věřil v roli laické autority v církevním životě reprezentované vladařem. Poslední obtíží Cranmerova života bylo, že královna, které sloužil, byla poslušná papeže. Přisluhovačství, kterým se Cranmer propůjčil k plnění Jindřichových nezákonných tužeb, bázlivost, která ho učinila spoluviníkem na činech tyranie a násilí, proti kterým se bouřilo jeho svědomí, zůstává skvrnou na jeho památce. Přesto je jeho zásluhou, že v anglické církvi položil základ reformace založené na osobní odpovědnosti vůči vlastní víře a Bohu.
http://www.stpeter.org/cranmer.html
(ThomasCranmer and the Book of Common Prayer by The Rev'd David Garrett)
http://www.victorshepherd.on.ca/Heritage/cranmer.htm
(ThomasCranmer Victor Shepherd)